Snad všechny příručky zmiňují tzv. ‚kritický den‘, tedy den, kdy je vaše tělo náchylné k úrazům, dějí se neočekávané události a vůbec vše se vymyká normálu. Stane se tak i třetí den jubilejní Castle Party, navíc s třináctkou v datu? A jak to šlo Whispers in the Shadow, The Beauty of Gemina, Anneke van Giersbergen nebo Corvus Corax? A jak to letos vypadalo v kempovém bazénu? Čtěte dále...
(Nephilim) Ranní budíček konečně obstarává pražící slunce (třikrát sláva!!) a společensky velmi unavená Slovak Gothic Community (třikrát běda!!). Kombinace těchto dvou faktorů způsobí první letošní návštěvu bolkówského bazénu a rumovo-vodkovou snídani, která se postupně protáhne až do odpoledních hodin a část osazenstva vyřadí na čas ze hry.
Pod hradní pódium tak dorážím až v polovině setu sbratřených Rakušanů Whispers in the Shadow….
(Demi) Jednou z polovin, jež byla načas vyřazena ze hry, jsem byl i já. Vím, že jsem jezdil na Nemovi, tančil na hlavě na hiphopkempu a pil trenčianský rum s Rytmusem, jeho bráchou a s něčím, o čem nevím jistě zda je chlapec nebo děvče, ale vím jistě to, že to večer kousalo ve snu spolubydlícího Klabiho do krku a ten z toho neměl velkou radost.
Mám však Ashleyho a spol rád, a tak jsem se v pravý čas probral a při fatální vzpomínce na promeškání dobré poloviny setu Whispers in the Shadow na WGT jsem náhle vystřelil z kempu jako blesk a nahoru se dostal právě včas. S německou vzpomínkou souzněla i hodina a slunečné počasí během vystoupení kapely. Tahle atmosféra jí přiliš nesvědčí. I přesto byla radost si zadovádět na osvědčené hity („The Rites of Passage“, „The Arrival“ a „If Uriel Falls“) napálené klasicky na samém začátku, či energickou „The Lost Souls“. Klasikou se již staly vířivé kotlíky na place při „The Tempest“.
I tentokrát zazněla jediná věc, kterou nenajdete na posledních třech provázaných albech. V Německu to byl „Zero Men“ a tady pro změnu „A Taste of Decay“ ze stejnojmenné desky, jež vyšla v roce 2000. Došlo ještě na „Damned Nation“ a epickou „Babylon Rising“. Faktem je, že milým rakouským okultistům daleko víc svědčí tma. Ale i tak rozhodně nezklamali. Pravda, Míra Bosák by nejspíš řekl, že jsem do souboje nešel, pouze se ho zúčastnil a moje vzpomínky jsou vskutku dosti mlhavé, leč potancoval jsem si pěkně.
(Nephilim) Jak nám frontman Ashley po koncertu prozradil, kapela pilně pracuje na nové desce, která bude vyvrcholením celého čtyřalbového konceptu a prý bude znít úplně jinak, než jsme byli dosud u WitS zvyklí. Na výsledek si ale budeme muset počkat do jara, na kdy je vydání naplánováno.
To už se ale v odpoledním slunci zaleskne platinová hříva Michaela Seleho, která dává tušit, že následující hodinu strávíme ve společnosti švýcarských wave/gothrockerů The Beauty of Gemina. Stejně jako během jarního pražského koncertu, i tentokrát kapela ignoruje akustické mezidobí desky „The Myrrh Sessions“ a pustí se do publika s rockovou vervou, při které provětrá všechny dosavadní řadovky. Dočkáme se tedy i loňské „Dark Revolution“, hitovky „Rumours“, ale i „Suicide Landscape“, otvíráku z debutu. Michael je ve výborné hlasové kondici, kapela šlape jak hodinky z jejich domoviny a jak už je na Castle Party posledních let standardem, k dobrému dojmu z koncertu přispívá i výborný zvuk. Bravo!
(Demi) I já už byl na The Beauty of Gemina zcela při smyslech a dojmy kolegy můžu jedině potvrdit. Michael navíc rozdával úsměvy na všechny strany a kapela všem navodila velmi příjemnou náladu. Velká příjemnost v príma počasí.
Na řadu přišla další událost, která měla smysl zejména pro domácí publikum. Z hrobu se totiž vydrápala již dávno zetlelá mrtvola někdejší melodické metalové kapely Sirrah. Ta ve své hudbě mixovala prvky doomové i symfoniku, death metalový chropot i čisté zpěvy, drsnější party i spojení kláves a houslí. Hlavně jejich debutové album „Acme“ z roku 1996 sklízelo svého času slušné ohlasy a i já si ho tehdy poměrně oblíbil. Však taky hned na úvod dostala prostor hitovka z téhle placky „Passover 1944“. Naneštěstí kouzlo studiové nahrávky se mě živě nikterak netklo.
Pravda je, že pestrou a bohatou hudbu, se kterou si kapela vždy ve studiu dala pořádnou práci, asi není úplně snadné přenést i na koncert. Kupříkladu ženské zpěvy docela utrpěly. Uvidíme, nakolik bude tenhle reunion ještě smysluplný. Vydržel jsem ještě chvíli, ale nakonec došly vyslyšení žádosti žaludku o příděl něčeho, co neteče a nepadá se z toho na zem. Na program přišla Hacjenda a guláš s bramborákem.
(Nephilim) Následující set Anneke van Giersbergen patřil ke mnou nejvíce očekávaným vystoupením letošního ročníku festivalu. I když se už šest let probíjí jen pod svým vlastním jménem, pro mě zůstane navždy fenomenální frontwoman v čele holandských rockerů The Gathering. A jelikož jsem její sólový program naživo ještě neviděl, byl jsem zvědavý, jestli se dočkáme i vzpomínek na její předchozí působení.
Jako vždycky s úsměvem na rtech a jako vždycky k sežrání – tak nás uvítala čerstvá čtyřicátnice oblečená v zelených legínách a s krátkým sestřihem v bordó odstínu. A od úvodní „Feel Alive“ z dva roky staré řadovky nenechala nikoho na pochybách, že její fenomenální hlas je pořád tady a v plné síle. Se svou čtyřčlennou ryze mužskou ekipou servírovala přímočaré rockovky, během kterých se nápadně věnovala svalnatému kytaristovi, nebo jen se španělkou vzpomínala na dobu strávenou s bratry Ruttenovými („My Electricity“)…a nádvoří ani nedutalo. Mohutný aplaus samozřejmě sklidily i „Strange Machines“ nebo „Saturnine“ z repertoáru The Gathering. Závěr setu pak obstarala skvěle vygradovaná „Witnesses“ ze sólového debutu „Air“. Koncert pro fajnšmekry, kterým se dostalo měrou vrchovatou.
(Demi) Já jsem od Anneke nečekal naopak vůbec nic. Naneštěstí se mi z její sólové tvorby do té chvíle dostalo do uší jen akustické album „Pure Air“, které mne ani trochu nebavilo a já tak nějak pustil Anču z dohledu. Během začátku její show jsme se motali ještě někde po nákupech, ale když jsem zaslechl z povzdálí tóny gatheringovského „Saturnina“, kterého mám rád, přidal jsem do kroku a i tak pořád lituju prošustrovaného začátku. Anneke byla totiž úžasná, usmátá, uvolněná a nejen že mi během „Strange Machines“ běhal mráz po zádech po celé trvání skladby, ale i novými songy mě paninka rozsekala takovým způsobem, že jsem si musel stoupnout trochu stranou a tam se poprat s tím, jak mi pomačkala srdeční svalstvo songy jako „My Boy“, „1000 Miles Away from You“ a dalšími. Pro mne jednoznačně největší překvapení festivalu a zatraceně silný zážitek
(Nephilim) Poslední chod sobotního programu servírovali východoněmečtí dudáci Corvus Corax, takže se pódium zaplnilo až po okraj roztodivnými konstrukcemi, všemožnými bicími nástroji a samozřejmě i řadou muzikantů. Bubenické intro následovala titulní ochutnávka z prozatím poslední desky „Sverker“. Přiznám se, že tentokrát mě středověké orgie náladou naprosto minuly a zbytek jejich setu jsem strávil s vidličkou v ruce a následně kelímkem hanušovické dvanáctky. Pak jen na skok v Hacjendě s polskými kamarády a hajdy do stanu. Neděle bude nabitá.
Fotoreport návštěvníků i kapel najdete v naší fotogalerii.
Pokračování příště...
Přidat komentář