Trojfázová pražská show od O.Children se povedla

ochildrenreport_sJak pánové zaúřadovali v Paláci Akropolis? Pokud jste tam chyběli, pokusíme se vás vzít za Tobi O'Kandim a jeho partou v následujícím reportu.








 

I když O.Children platí na území výsostné Británie za jednu z nejpodstatnějších kapel bujícího postpunkového revivalu, pozvat je na pražský letní festival United Islands byl od pořadatelů krok jistě chvályhodný, leč trochu odvážný. Přesto si parta v čele s čokoládovým habánem Tobim dokázala i přes technické potíže na odpolední venkovní scéně zjednat respekt a vytvořit podhoubí pro českou pobočku své fanouškovské základny.

Tomu ostatně přisvědčoval už pouhý příchod do Paláce Akropolis, kam si O.Children zajeli 11. února na koncertní reparát – stojany na kabáty v obou šatnách byly obtěžkány černými kabáty jako koruny oskoruší v době sklizně. Nejinak to vypadalo i v sále, kde si evidentně dala dostaveníčko nejen celá pražská indie (hipster i část queer) smetánka, ale i dostatek běžných posluchačů či zasněných, romantických dívek.

Trochu překvapivá absence předkapely dávala tušit, že koncert začne až někdy k deváté, ale už pár minut po čtvrt na devět nastoupila čtveřice na pódium. Tobi, ověšen kytarou, se nepouštěl do žádných dlouhých proslovů a mohlo se začít peckou „Melot“, na kterou zvolna navázala výborná (a už názvem sympatická) „Ezekiel´s Son“. Třetí do party byla (kvůli bubeníkovi Andimu Sleathovi nadvakrát rozjížděná) plíživá „P.T. Cruiser“.

Po trojici skladeb už tedy máme dostatek indicií k průběžnému hodnocení – celkem slušný zvuk, ač trochu utopené bicí (zejména virbl, kterému chyběla „rána“), které navíc rytmicky čas od času lehoulince zakolísaly. Řezavé „jaguáří“ prstoklady Gauthiera sice prolézaly přes zvuk jen občas, ale díky velkorysým předtočeným klávesovým plochám zvuku nechybělo potřebné „tělo“. To je dobře. Tobiho kytara, trestaná netradičně místo trsátka jen palcem, působila ve zvuku spíše pocitově, ale nevadilo to. Stejně šlo především o jeho záhrobní hlas, který byl v dobré kondici. A překvapivě neztrácel na jistotě a charakteru ani když si vokálně vyrazil na výlety do trochu vyšších poloh.

 


O.Children – Dead Disco Dancer (živě v Paláci Akropolis Praha)
Video natočil Lubo666

 

A když už jsme u postavy lehce somnambulicky působícího frontmana, jeden se neubránil myšlence, že i přes dobré výkony pánů Ajjarista/James/Sleath by O.Children bez Tobiho prostě nefungovali. Pravděpodobně by tu bez něj dnes byla tak třetina posluchačů a koncert by se místo v Akropolis zřejmě pořádal v (neméně sympaticky undergroundovém duchu) na Sedmičce nebo v klubu K4. 

Přes čtvrtou skladbu „Swim“, upomínající na velkovezíry stone rocku Queens of The Stone Age, jsme se dostali až k očekávané (opět rytmicky lehoulince rozpadlé) hitovce „Dead Disco Dancer“. Pak jsme nasedli na klidnější „Heels“, která nás vzala někam směrem do míst, kde si The Editors podávají ruce s U2 a v dalších skladbách i s The Killers (třeba v „I Know (You Love Me)“ - samozřejmě, kdyby Tobi zpíval o dvě oktávy výš). Živě tedy byla prostřední část vystoupení určitě posluchačsky nejpřístupnější, což evidentně těšilo zejména dámskou část publika.

Oživení a ztemnění přišlo až v poslední (a pro nás s kolegy i nejlepší) části koncertu s živelnějšími peckami typu „Chimera“, hrnoucí až někam do současných poloh finských Disco Ensemble. Tempo v kombinaci s živelnými světly rozhoupalo Akropolis a s dalšími ohnivějšími skladbami ("Lily's Man") koncert nabíral na gradaci. Pak už ale přišel čas na („maybe“, jak pravil Tobi) poslední skladbu, kterou byla pochopitelně „Ruins“.

O.Children

To by ale tak hrálo, jen tak skončit! Žádné takové, dav chce přídavek a dostává Joy Divisionovsko/Transmissionovskou skladbu „Radio Waves“. A pak znovu útěk do zákulisí. O.Children se nám to zřejmě rozhodli dávat po kapkách. Nechali se ale ještě jednou vyvolat a zasloužili jsme si jejich vůbec první skladbu „Ace Breasts“, šlapavou, téměř deathrockovou pumelenici s kytarovým zvukem jak od The Cramps. Výborná jízda, výborná tečka, a tak až trochu zamrzelo, že je teprve půl desáté, koncert se rozjel do vysokých otáček a večírek skončil. Ale nedá se nic dělat.

Jak tedy druhé pražské vystoupení O.Children shrnout? Jako povedené, rozdělené do tří částí, ve které si všechny posluchačské skupiny našly to svoje. Rozhodně příjemný start do nového pracovního týdne, díky kterému se člověk na padající vločky za okny dívá s lehce zasněným úsměvem. A to vůbec není k zahození.

Fotky od Paesanta najdete v naší fotogalerii

O.Children

mohlo by vás také zajímat

Komentáře

Jako big beat to byl celkem dobrej.. Prekvapila me ale vlasznost publika :o

Přidat komentář