Křižák, martti | 29.08.2018 17:20

Pojďme od našich velvyslanců vyzvědět, jak probíhal zbytek mamutího netopýřího festivalu u našich západních sousedů.

Křižák

V neděli opět vstáváme brzo a jdeme si vyléčit kocovinu do sprchy. Druhý den vstávání není tak lehké a musím ostatní členy výpravy nemálo povzbuzovat, aby se už konečně vykopali něco dělat a my tak stihli první kapelu dne, electrorytíře Heimataerde. Tohle zvláštní uskupení hrající electro industrial s prvky středověku mám velice rád a na vystoupení jsem se hodně těšil.

První obdiv sklízí kapela už za to, že na rozpálené podium, kde je podle mého hrubého odhadu tak 356°C, nastupuje ve svých klasických oděvech na vystoupení a to jsou kroužkové zbroje (žádné imitačky a podobné triky). Rozjíždí se rytmický set německy zpívaných electro skladeb doplněných hrou na středověké nástroje a celé to funguje až překvapivě dobře. Nemalý podíl na úspěchu kapely jistě nese i jejich performer, který každou skladbu obohacuje nějakým tím skromným divadelním číslem. Tu mává mečem, tu sekyrou a občas i plive krev.

Nedělní vedro je ještě horší než předchozího dne a tak se utíkáme schovat do chládku druhé stage. Stíháme sotva poslední skladbu od Massive Ego a pak trpělivě čekáme, až se připraví FabrikC. Pokud mluvíme o hlavní kapele všech tanečníků z budoucnosti, kteří na M´era dorazili, tak jsou to právě FabrikC. Po nedlouhém čekání už se prostorem roznese předtočená hláška „100% Elektronik“ a spustí se směsice ječivých a pískacích zvuků, doplněných výraznými elektronickými bicími. Celé to funguje jako předimenzovaná továrna na taneční rytmus a většina publika začíná rozjíždět svoje před zrcadlem pečlivě trénované cyber tance. Po třetí skladbě druhá část naší výpravy křičí něco o krvácení z uší a odchází, my však vydržíme poctivě až do poslední skladby „Chinese Food“.

Vzhledem k blížícímu se vystoupení Frozen Plasmy se rozhodujeme, že se nesmí opakovat situace z předešlého dne, kdy jsme se už do haly nevešli, a proto zůstáváme i na další kapelu, která nás dělí od vytouženého vystoupení. Bohužel jsou to slovinští Torul a my se nudíme od začátku až do konce. Set nás neoslovil snad ani jednou skladbou, takže se válíme po podlaze a trpělivě čekáme, až bude konec. Přitom všem kolem nás se kapela líbí a úspěch u publika rozhodně má. Nelitujeme tedy, že jsme je vynechali na letošní Castle Party.

A poté se už konečně dostáváme ke kapele, na kterou jsem byl z nedělního programu nejvíce zvědavý, a sice k již zmíněným Frozen Plasma. Na živo jsem je zatím nikdy neviděl, takže očekávání bylo poměrně velké a jejich písničky mám rád a doma nám často hrají. Na pódiu nastupuje dvojice za velkého povzbuzování publika a ihned rozjíždí svůj electro popový setík. Škoda že podium vypadá tak nějak prázdnější než u předchozích kapel, ale prostě ve dvou neuděláte tolik parády, jako ve čtyřech plus sněhulák.

Nicméně Felix to zdárně vyvažuje pobíháním po celé délce prostoru, který má k dispozici a prokládá to roztleskáváním publika a dalšími Gahanovskými tanečky. Dočkáváme se ale poměrně krátkého setu, kdy už to vypadá, že po poslední „Tanz die Revolution“ oba zmizí do zákulisí a my máme smůlu, ale nakonec se přeci jen vrátí na nečekaný přídavek a my uslyšíme i „Murderous Trap“. Jediné kvůli čemu si můžeme postesknout je, že se nedostalo na náš top song „Foolish Dreams“.

Vzhledem k tomu že jsme poslední tři hodiny strávili v jeskynním prostředí hangáru, vyrážíme na obhlídku středověkého tržiště, které zabírá podstatnou část prostor před vchodem do hlavního areálu. Zboží tu mají sice moc pěkné, ale na nás moc středověké a proto si raději dáváme decentní půllitřík medoviny a nabíráme síly na zbytek večera. Čekají nás už jen poslední účinkující večera a prvními z nich jsou ostřílení Front 242. Dav před pódiem začíná nabírat olbřímích rozměrů a teď je ta chvíle, kdy člověk naplno pozná, že je na jedné z nějvětších gotických akcí na světě. Celá show začíná pozvolna několikaminutovým intrem, které zvěstuje nadcházející úvodní pecku „Happiness“. S neuveřitelnou energií set pokračuje dalšími hity jako „Body to Body“, „Quite Unusual“ a hlavně „Headhunter“, během kterého počítá do čtyř společně s kapelou snad každý. Celé vystoupení trvá více než hodinu a zanechává v člověku pocit, že se rozhodně vyplatilo se plahočit těch 500 km za kulturou.

Přichází čas nedělního headlinera alias poslední kapely festivalu a to jsou v Německu velmi populární Eisbrecher. Pro mě jsou bohužel v oblíbenosti na stejné úrovni jako Pepa Vojtek oblečený ne v kabátu, ale v zimníku. Začátek sledujeme jen z povzdálí. Tajemná opona padá k zemi a odhalí tak kulisy pravého zaoceánského ledoborce, ze kterého vystupuje salutující posádka. Tím zajímavé dění na podiu prozatím končí a následuje jen záplava německého vidlemetálu. Další světlé okénko nastane během skladby „Eiszeit“, která se jakž takž dá překousnout. Kapela na sebe hodí kožichy a další polárnické vybavení a celý song odzpívá za padání umělého sněhu. Na zbytek produkce už ale nečekáme a naposledy vyrážíme obejít pomalu zavírající obchody, jestli nám nepadne do oka nějaký ten suvenýr.

Letošní rok je velmi bohatý na různé stánky s vlastnoručně vyráběnými doplňky jak na oblečení, tak na dekorování hrobek a jiných bytových prostor. Ceny za tyto DIY skvosty jsou bohužel trošku někde jinde než naše nedělní peněženky, a tak se pomalu loučíme s areálem a vyrážíme unaveným krokem ke stanům. Ani to poslední pivo už do mě neleze a při představě pondělního ranního balení a celodenní cesty domů padám únavou do stanu a odmítám už kamkoliv chodit.

Mladší část naší výpravy (všichni až na mě) vyráží ještě prošmejdit zdejší afterpárty na hlavní silnici, které jsou vyloženě pověstné. A skutečně podle jejich vyprávění jde o bizár jak se patří. V různých leženích podél cesty hraje hudba všech žánrů od německých heligonek až po německou znělku gumídků. Nejvíce tu noc prý letěla Britney Spears. Činnosti jako pití všech posledních zásob alkoholu jsou samozřejmostí a k tomu se přidávají další kratochvíle, jako rozbíjení party stanů a hraní na všechno vším. Pondělní ráno už jen spěšně balíme, uklízíme nepublikovatelným českým způsobem a vydáváme se na cestu do Prahy.

Pohled martti

Němci jsou opravdu pünktlich, a to ve všem, takže úderem osmé ranní, kdy končí oficiální noční klid, se rozjíždí jedna aparatura za druhou. Ne že by si (nebýt toho) člověk přispal – ono je totiž pünktlich i německé slunce, takže v osm ráno už je ve stanu vedro až nedýchatelno. Podnikneme tedy obligátní návštěvu sprch a taky „korýtek“ na čištění zubů – tady je třeba pořadatele pochválit, jelikož obého je zde dostatečné množství a i když se občas tvořily fronty, odsýpalo to rychle. Ještě k těm aparaturám – my měli docela štěstí na sousedy, kteří nás většinou oblažovali muzikou typu Aesthetic Perfection, Rammstein nebo In Extremo, ale jinde to byla daleko větší hrůza – nečekal bych, že za víkend tolikrát uslyším originál verzi „Luftbalónu“, o diskárně typu Scooter a hůře ani nemluvě.

S úderem jedenácté stojíme na značkách připraveni na novou formaci Schattenmann. Ta se s tím vůbec nemaže a snaží se tu hrstku příchozích co nejvíc rozhýbat, což se jí poměrně daří hned úvodní vypalovačkou „Brennendes Eis“. Chytlavá je třeba i „Generation Sex“, při následující “Amok“ dokonce zpěvák odněkud vytáhne rozbrušovačku a do publika letí záplava jisker. V průběhu posledního songu už přebíháme do hangáru, nicméně těch 20 minut strávených s Schattenmann fungovalo jako velmi dobrý budíček, lidi vypadají, že se baví – asi i proto, že zřejmě cokoliv, co zpívá německy, už má automaticky nějaké ty body k dobru. Napadá mě ale, zda má pro kapely vůbec cenu táhnout se sem odněkud a zase zpět jen proto, že odehrají 5 kousků / nějakých 20 minut. Zřejmě má, už jen proto, že se někde ukážou a ví se o nich a na to těch 20 minut stačí, ale i tak mi to nepřestane připadat divné.

Totéž se ohledně časové dotace týká Too Dead To Die hrajících v hangáru. Na pódiu se zjevil moskevský mladík Andy v jakési podomácku spíchnuté robovestě, na vyvýšeném stupínku pak slečna celá v kůži obsluhovala kdovíco. Docela příjemnou taneční elektroniku ale jednak místy rušil Andyho vokál, protože jsem měl místy pocit, že to tak úplně nedokáže trefit, a zejména ten jeho plandající plast na hrudi. Naštěstí ho po pár minutách napadlo kus plastu sundat a hned se pozornost víc soustředila na muziku. Dokonce jsem si všiml, že se našli tací, co začali „skládat krabice“ (a pak že už vymřeli, cha!). Tady u těch „kapel“ hrajících v hangáru kratší časový dotace je zajímavé také to, že si sami chystají všelijaké ty mašinky na pódiu. Pak jdou krátce jakože pryč a o pár vteřin později se zase zjeví a začíná hudební produkce. Tohle je ro mě zase dost divné. Jako by existovaly kapely dvojího řádu – ty kolem poledne si to chystají samy a ty odpolední/večerní už na to mají lidi.

Právě takový ten „wow efekt“ se pak vytrácí tam, kde by dozajista nastal, jako při následujících Massive Ego – když je vidíte už 15 minut před začátkem setu namaskované pobíhat po place, už to pak není stoprocentně ono. Nevadí, budeme si muset vystačit s osmadevadesáti procenty. Po kratičkém intru Marc servíruje „Low Life“, rychlejší „Kates in a State“, „Drag Me in, Drag Me Under“, dále všemi očekávanou „I Idolize You“ následovanou zádumčivější a vynikající „The Girl Who Finds Gifts From Crows“. Tady sice ty výšky úplně čisté nebyly, nicméně pro mě je to daleko víc než křišťálově čisté zpěvy z playbacku. Blížíme se do finále velmi krátkého 35 minutového setu, když Marc prohlásí, že tahle píseň je společná s „mistrem Chrisem Pohlem“, a i když tady fyzicky není, tak bude alespoň přítomen v našich myslích aneb „For the Blood in Your VeinsL. Závěr sice nepatřil očekávané „Let Go“, nýbrž „Haters Gonna Hate“ (proto dávám taky jenom 98 procent), i tak ale celou show (čti Marcův vokální projev) vnímám jako vynikající – co na tom, že „bubeník“, i když skvěle namaskován, vykonával tu půlhodinu stále stejný strojový pohyb a „kytarista“ vypadal jako hubenější a vlasatější verze Michala Davida.

Cestou na oběd míjíme na hlavní stage Heimataerde. Na pódiu probíhá cosi jako simulace rytířského souboje, i v tom ukrutném vedru je kapela poctiva oděna do rytířské zbroje, do toho hudlají dudy a drhnou kytary. Lidi jsou spokojení, já tomuhle nerozumím. Nechci tvrdit, že je ta hudba špatná, na to rozhodně nemám já ani nikdo jiný právo, spíše tyhle věci (jako i následující Die Kammer nebo Bankreis) nejsou vůbec kompatibilní s mým zvukovým nastavením.

Zato slovinští Torul, to je jiná. I když už máme skoro dvě odpoledne, vokalista Maj Valerij si sám šteluje mikrofon – a že mu to, panečku, jde! Potlesk tak sklidí už za kousek ze „Saviour of Love“, a to set ještě nezačal. Tříčlenná sestava byla poněkud v nepoměru k počtu aparátů na pódiu, jelikož ke kytaře a base tam ještě byly dva menší mixpulty. Logicky se tak vyskytovaly songy s živými kytarami a songy, kde pánové jen obsluhovali páčky a čudlíky. Kytarové věci, jako třeba „Explain“, byly rozhodně lepší, i když největší ohlas jistě sklidili s „Monday“ a už zmiňovanou „Saviour of Love“, z dalších třeba „Lonely Night“ nebo „All“. Maj je opravdu hlasový mág trochu nám připomínající Snöta z Tüsn a už teď se těším na další počiny tanečních Slovinců.

Toho dne podruhé pořádně vykukujeme na hlavní stage, kde ještě stíháme dobrých 20 minut Lacrimas Profundere. Spoustu let jsem kapelu nesledoval, poté, co ji opustil baryton Christophera Schmida, nicméně je třeba říct, že ani současný vokalista Julian Larre na tom není hlasově vůbec špatně, trochu to připomíná Jyrkiho 69 nebo spíše Leppäluota z Charonu. I do starých vypalovaček typu „ My Velvet Little Darkness“, „Amber Girl“ nebo „Ave End“ se jeho hlas hodí dobře.

Frozen Plasma – to je taková moje osobní enigma. Z desek mě to baví, naživo mi to připadá nudné. V půlce setu, kdy po sobě zazněly „Irony“ a „Saving This Moment“, jsem myslel, že snad usnu. Naštěstí pak asi přišli na to, že když budou hrát nenápadité a pomalé songy, tak moc úspěchu nesklidí, a naservírovali nám „Maniac“, „Tanz die Revolution“ a se závěrečnou „Marderous Trap“ se konečně dalo mluvit o dobré atmosféře – příště by to chtělo dát ji jako otvírák a pak už jen zrychlovat a nezastavovat.

Že nám venku uniká Thomas Rainer vol. 2 aka L’Ame Immortale? Nevadí, my si počkáme na Gravesovu partičku Aesthetic Perfection. Ale ouha, co to? Na pódiu dýmu jako v kotelně hyperaktivního topiče, Graves ve slušivé fialkové plážové košili pobíhá sem a tam, mikrofon u huby a zvuk… nikde. Nějakou dobu mu to evidentně nedochází, pak začíná gestikulovat někam ke zvukařům a po několika desítkách sekund teprve slyšíme, že se jedná o novější věc „Rhythm and Control“. Nejenom otvírák, ale i další věci jsou spíš pro ty později narozené, což by samo o sobě na škodu nebylo, kdyby u AP neplatila přímá úměra, že čím starší song, tím lepší. Kvitujeme alespoň „Antibody“ a ani obligátní závěr v podobě „Spit It Out“ nás netěší, je to takové odfláknuté, jako by se už viděl někde jinde. Pravda je, že horko tou dobou začíná v hangáru kulminovat a ven se tak těšíme i my. Škoda, tentokrát to nefungovalo, ke štěstí nám nestačil ani heroický výkon bubeníka – těžko pod tím kilem make-upu rozpoznat, zda to byl Tim van Hoorn, nebo ne.

Setlist:

1. Rhythm + Control

2. Inhuman

3. Love Like Lies

4. Antibody

5. The Great Depression

6. Never Enough

7. Ebb and Flow

8. LAX

9. Spit It Out

Při průchodu kolem hlavní stage registrujeme, že si zrovna dědek č. 1, Peter Heppner, dává duet s dědkem č. 2, Joachimem Wittem. Ne, na tohle už fakt nemáme kapacity – obrovské množství lidí před pódiem je však pozoruhodné. Po kratší vydýchávací pauze zkoušíme v hangáru omrknout Atari Teenage Riot, i když jsem to nikdy neposlouchal a asi už ani nezačnu. Cestou ještě zabloudíme na jakousi přednášku o chudobě v zemích třetího světa, která je beznadějně natřískaná – podezírám však osazenstvo z toho, že sem zavítali z podobnýho důvodu, jako my – totiž kvůli rozsáhlému stínu. Atari jsou první a poslední kapelou, na kterou se nedostáváme, v hangáru je totiž plno. Ono by to možná s našimi kouzelnými páskami nějak zařídit šlo, ale když na projekci před hangárem vidíme, jak jsou splavení nejen členové kapely, ale i publikum, rychle tuhle myšlenku zaplašíme. Každopádně to shledáváme jako kvalitní punk a u plátna nějakou dobu setrváme, jelikož je fajn jen tak pozorovat tuhle taneční párty prokládanou výkřiky jako „reset“, „madness“ nebo „riot“.

Něco je se mnou asi špatně, ale Front 242 mě vůbec nebaví – před pár lety na Amphi jsme to označili za jednu z nejnudnějších věcí fesťáku. Zkoušíme to s nimi i tady, ale zase to nefunguje. Asi za to trochu může hned úvod jejich setu, kdy nepochopitelně do čekajících lidí pustili takovou dávku zvukové hmoty, že nejedna křehčí slečna udělala pár kroků vzad, nehledě na to, že zaplakaly i ušní bubínky. Ne že by ta muzika byla špatná, to vůbec ne, ona byla ale tak nesnesitelně nahlas, že to prostě nešlo (a když tohle prohlásím já, tak už je to opravdu na hranici zachování zdravého sluchu). Je přitom zajímavé sledovat, jak na tuhle muziku paří skoro všichni – staří i mladí, echt gotici, EBMkaři i metloši, my se ale držíme maximálně 20 minut a pryč.

Setlist

1. Happiness

2. Take One

3. Body To Body

4. Together

5. Triple X Girlfriend

6. Quite Unusual

7. Moldavia

8. Funkahdafi

9. U-Men

10. Commando Mix

11. Until Death (Us Do Part)

12. Headhunter

13. Im Rhythmus Bleiben

14. W.Y.H.I.W.Y.G.

15. Masterhit

16. Welcome To Paradise

Kdo by to byl řekl, že se mi uragán jménem Hocico bude jevit jako balzám na (d)uši. Krásně démonická scéna, mikrofon uprostřed se zvířecí lebkou, plachta „Bienvenido a la Maldad“, klávesy a bicí – k nim se staví hrůzu nahánějící černý anděl s paličkami zakončenými červenou diodou, což působí velmi dobře (na druhou stranu dost komicky působí to, když tohohle netvora vidíte nemotorně vystupovat z dodávky v prostoru backstage). Scéna je celkově dost potemnělá a kombinace červených a modrých světel tomu dodává tu správnou démoničnost. Erc do nás pumpuje pecku za peckou, postupně jsou to „Scars“, „Sex Sick“, drumová „I Abomination“, brutální „Bite Me“ a „Bienvenido a la Maldad“. Hocico opět ukazují, proč platí za top v rámci dark electra, žel právě v této době dochází k jediné časové kolizi, kterou jsme osobně nuceni řešit, kolizi mezi druhou půlkou setu Hocico a Eisbrecher začínajícími na „áčku“. Rozhodování je to těžké, musí být ale krátké, takže se deru z kotle ven a hurá, tento rok naposled, na hlavní scénu.

Tam už je, nepřekvapivě, hlava na hlavě, a Eisbrecher spouští svou energetickou smršť songem „Sturmfahrt“. Známe to už skoro nazpaměť, ale baví nás to pořád a nehorázně – pomalejší „Augen Unter Null“, pochodová „Himmel, Arsch und Zwirn“, profláklá „Eiszeit“, při které už podruhé tenhle víkend začíná sněžit, úderka „Verrückt“, sborová „Miststück“ nebo provokativní „Was Ist Hier Los“ a „This Is Deutsch“. Že se Weselsky věnuje aktuálním společensko-politickým problémům je jistě fajn, jen toho v pauzách mezi songy nakecá až příliš, takže kdybychom to sečetli, máme snad dva kousky navíc. Nebo vlastně tři – „Amok“, při kterém celá kapela „bubnuje“ na barely a Weselsky do toho „rapuje“, za regulérní song tak úplně nepovažuju. Festival končí, celá Mera pěje sborově „Wir sitzen alle in einem Boot…“ a člověku by i ta slza ukápla – kdyby neměl naspěch s balením stanu a následným přejezdem do centra, odkud jede zelený noční bus přímo do Prahy – no nekupte to :).

Ještě pár slov k organizaci festu a tak podobně:

Řekl bych, že se tady tak nějak počítá s tím, že jste na Meře minimálně podesáté – na nováčky (nebo druháčky:) se moc nemyslí. Jak jinak si vysvětlit, že po výstupu z kyvadlového busu „nádraží – fesťák“ není nikde žádné značení, jak se dostat do kempu, takže hodnou chvíli bloudíme. Totéž s místem, kde probíhá novinářská akreditace – mailem vám sice v PDF pošlou mapku i s názvem ulice a číslem baráku, na dané adrese však nic není a sekuritka nás musí odvelet na adresu úplně jinou, mimochodem značenou snad jedinou šipkou. Je s podivem, že je vše strašně roztahané na různá podivná místa a tím pádem dost uživatelsky nepřívětivé.

Nepochopím ty černochy, kteří se s „pivním batohem“ na zádech prodírají lidmi pod pódiem a nabízejí jim teplé pivko (4 dcl za 4 eura). Nejen že je hnus už napůl načepované kelímky v jejich rukou vůbec pozorovat, ale navíc ještě mnohdy ruší výhled na kapelu. V ČR by to s touhle roznáškou asi nedopadlo nejlíp :-).

K dispozici byl opět festmarket, to aby lidi chodili co nejmíň do města a co nejvíc utratili na letišti – za rozumnou cenu tam bylo možná pečivo a plechovka Beck’s za dvě éčka (však to taky spousta lidí tahala po platíčkách). Co do jídla by zde asi vegetarián (neřku-li vegan) zaplakal – všude samé burgry atp. My měli aspoň to štěstí, že jsme ve středověkém „městečku“ narazili na vynikající pečené chlebové placky, sypané sýrem a pažitkou, za fajnového bůra.

Sprchy a toalety ok, o to se starala docela početná armáda „kontrolorů“, fajn byly i celkově tři místa s pitnou vodou (dvě v areálu, jedno před) – zejména v neděli to fakt bodlo. Vlastně si nedokážu představit, že by tady (jako třeba na Brutalu) ta voda nebyla, to bychom asi padli.

Uvidíme, co za takové dva, tři roky, třeba se dá dohromady zase tak kvalitní line-up a my opět vyrazíme. Tak auf wiedersehen!

Další fotografie z festivalu hledejte ZDE.

mohlo by vás také zajímat

Komentáře

Barbora St, 2018-08-29 17:34

Ja s vama teda chvilema i souhlasim, ale z ceho jste usoudili, ze na festaku nebylo vegetarian nebo vegan jidlo? Naopak, tam byl slusna nabidka, pekne oznacena uz z dalky. Za me rozhodne super! Znaceni bylo obecne dobre, problem mohl nastat, neumel-li clovek nemecky, protoze v anglictine se toho i v info sekci na strankach psalo vyrazne mene. :(

odpovědět

martti St, 2018-08-29 23:25

já teda dost soucítil s lidma, co se kolem letiště motali s tím, že jaksi není jasný, kde je vchod pro pěší (bez aut/karavanů) - myslím, že ne každý s sebou bere na fest mapku a spíš spolíhá na to, že to tam "nějak najde", což ale na Meře tak úplně snadný není - kdybychom nevládli německy, tak snad ani do toho kempu nedolezem :D a jídlo si myslím, že co do pestrosti nic moc, třeba populární hranolky za plnohodnotný vege jídlo tak úplně nepovažuju. A co muzika, líbila se? :)

odpovědět

Barbora Čt, 2018-08-30 16:39

No právě, byly tam ty nudle (5 euro a skoro se to nedalo sníst, páč toho byl ranec) a srandy s avokádem a vege burger :)
Jinak muzika se líbila, pop-up afterparties se líbily a asi jsme přijely v dobrou dobu, protože jsme jednoduše následovaly ostatní a všechno našly bez problému. :)