V třetí části rozsáhlé reportáže z WGT se přehoupneme za půlku festivalu s koncerty takových jmen jako jsou The Damned, Rome, Cinema Strange, Johannes Brahms, Spiritual Front, The Last Days of Jesus, Moon Far Away, Faderhead, Castrati a mnoho dalších.

I vážnohudební program patří už neoddělitelně k nabídce Wave Gotik Treffen festivalu. A tak jsem se konečně na pátý pokus spolu s kolegou Aldou odhodlal na „klasiku“ konečně zajít. Sobotní menu koncertů v kostele sv. Petra jako první položku nabízelo Brahmsovo Requiem a i zdejší opravované prostory novogotického chrámu byly velmi slušně zaplněné publikem, kde se mísilo vyšňořené gotické publikum s milovníky klasiky, kteří vyrazili pouze a jenom na Brahmse. Nečekejte ode mne žádnou fundovanou recenzi, snad jen dodám, že takové zklidnění uprostřed černé vřavy nabíjí energií na dlouhou dobu dopředu.

Po dvojitém netradičním nášupu byl ale nejvyšší čas na hudbu. Hned na začátek bylo radno vyzkoušet, zda to Australané Ikon v Praze rozbalili na 100 procent nebo ne. A mám pro vás dobrou zprávu, čtveřice byla stejně dobrá jako v Praze. Snad jen bicí zněly razantněji než v pražském Liďáku. A australské publikum, které navštívilo koncert, ve velkém kapelu podporovalo, jako kdyby se jednalo o nějaký fotbalový nebo hokejový zápas. V obecenstvu vlály australské vlaječky, prostorem proletoval nafukovací balón a plovací kruh s výsostnými znaky Austrálie. Souznění na vlnách klasického gothic rocku bylo dokonáno.

Při procházení tradičním lipským přehlídkovým molem (rozuměj uličkou kolem haly Agra, kde se tradičně setkávají ty nejkrásnější i nejbizarnější kostýmy, aby se spolu vyfotily) zaujme naše ucho povědomá melodie. „To je přece ´Lucretia´!“ poznáváme typickou basovou linku a to už indiánským krokem probíháme vstupem do koncertní haly. Německý elektronický projekt Destroid sice svou předělávku Sisters právě zakončuje (škoda, s těmi živými bicími to moc pěkně šlapalo), ale když už jsme tady, dáme jim šanci. Bicí, zpěv, dva syntetizátory, razantní elektronika a nůše futurepopových melodií – vzpomínka na VNV Nation určitě není od věci, což si sympatická kapela uvědomuje sama, když frontman Daniel Myer do jedné ze skladeb zakřičí: „A teď přijde náš VNV Nation moment!“ Přesto z Destroid nečiší pocit záměrného vykrádání slavnějších kolegů, na čemž má svůj podíl i příjemná prezentace spolku (žádné pózy) a živé bubny, které výsledek posunují na žebříčku směrem vzhůru.

A když už jsme naladěni na tu elektronickou notu, zůstaňme ještě chvilku v Agře. Dalšími pány na holení jsou Agrezzior – klasické severské EBM, poskládané ze členů formací Guerilla, Menticide a Autodafeh. Švédská dvojka (zpěv + pady) sází na oldschool model s jednou sekvencerovou linkou, tvrdými beaty a agresivním řevem. Vzpomeneme si třeba na krajany Container 90, kteří ovšem loni působili živě daleko zábavněji. Naprosto standardní vystoupení tak nejvíc bavilo hlouček cyberfreaks, kteří do svých tanečních kreací evidentně položili srdce. Pro nás ostatní byl rozpačitý set završen rozpačitým koncem, kdy kapela dohrála a ani se nestačila rozloučit než ji zvukař utnul a nahradil podkresovou hudbou.

To už se ale hala slušně zaplnila, neboť nás čekal koncert domácího elektronického miláčka Faderheada. Ten si je své silné pozice evidentně vědom, neboť na plátno nad pódiem vysílal záběry ze šatny, kde se umělci rozehřívali – dlouho jsme nic podobného u kapely neviděli jinde než na stadionech, ale na druhou stranu proč ne. Po odpočtu tedy nastoupila na stage trojice muzikantů a ústřední číratý vokalista v kraťasech a mikině. Pravda, ani tady se člověk neubránil pocitu „hvězdnosti“ z hlavního interpreta, což je trochu zvláštní, neboť Faderhead ne všechny party uzpíval tak, jak by se čekalo a celému vystoupení chvílemi i trochu padal řetěz. Je pravdou, že střední část festivalového setu trpěla jistým fádním stereotypem, zato na závěr si frajírek Sami Mark Yahya a spol. přichystali jeden těžkotonážní hit za druhým, takže při závěrečné "TZDV" tančila celá hala. Pokud jste na Faderhead šli jako na trochu tvrdší diskotéku, nemohli jste odcházet zklamáni. Nic víc od něho po poslechu všech tří desek ani čekat nemůžete. Nechme tedy rozjařené německé publikum, tančící jako o život, svému osudu a přesuňme se na další štaci.

Ještě v půl sedmé, s nástupem irského kvartetu House of Dolls, působil postpunkový večer v průmyslové hale Werk II spíše jako velká grill party s jejím předsazeným prostranstvím provoněným wursty všeho druhu a popíjejícími číratci diskutujícími o jejich kvalitách. Snaživá čtveřice si totiž uvnitř klubu mnoho pozornosti nezískala, a to ani přes zjevný hudební i tématický odkaz na ostrovní průkopníky Joy Division („The House of Dolls“ je Feinerova novela o skupině židovských prostitutek v koncentračních táborech, označovaných právě jako „divize rozkoší“). Jejich směsice vynuceného, skřípavého noise-rocku ala A Place to Bury Strangers a temného rockenrollu v duchu The Horrors patrně v záplavě současného britského post-punk hypu sklízí na domácí půdě solidní fanouškovské ovace. Publikum, které o sobotním večeru přišlo do Werku vzývat prapůvodní formy syrových kytarovek z Británie, ale celý set přijalo více než chladně.

Podstatně většího zájmu se těšili francouzští deathrockeři Castrati, kteří naplnili preference sobotního publika až po samotný okraj. Zaprvé je nutno přiznat, že frenetické kytarovky z Francie mají na každém ročníku nepopiratelnou vizitku „must see“ kapely. Přidáme-li k tomu jejich očekáváníhodný název a pověst transexuálních showmanů, žádný ze zvrhlých milovníků podvazky sepnutého rock´n´rollu v duchu Rocky Horror Picture Show nemohl v sále chybět. Ze čtveřice spoře oděných pohublých freaků se opravdu vyklubal sympaticky stravitelný „merry-go-round“ deathrock a dokonalý tah organizátorů, který nabídl nejlepší možný warm-up nadcházejících interpretů – „lanthierovsky“ zběsilý vokál extaticky se svíjejícího frontmana a houpavé, halloweenové melodie servírované nastupujícími slovenskými reprezentanty.

Večer ve Felsenkelleru byl ve znamení současné špičky darkfolkové scény. Kultovní formace Moon Far Away vystoupila ve svých tradičních dřevěných maskách a hábitech ruského nevolnictva z hloubi 19.století. Přichází principál Count Ash, aby vzdal hold Matce Zemi, vzápětí ho doplňuje zpěvačka Leda a se srpy v rukou uzavírá celý rituál. Dvojici z Archangelsku přichází podpořit i perkusionista a baskytarista; spouští se vcelku sugestivní videoprojekce. Obrazy lánů zrajícího obilí střídají polorozpadlé vesnice a sibiřská tajga, nekonečná a spletitá jako ruská duše… Nechám si zajít chuť na vodku a zaposlouchám se do skladeb z loňského zdařilého alba „Minnesang“.

Moon Far Away naživo stojí především na vokálu zpěvačky, křehkém, ale spolehlivém. Count Ash se kromě akustické kytary věnuje jen backvokálům, nic ze skladeb ve kterých zpívá sólově bohužel nezaznělo. Dle mého gusta je komunikace směrem k publiku tak jak má být - nulová (důvod proč jsem nešel na užvaněné Deine Lakaien). Jen na samém konci Count Ash pronese tři slova: „Moon Far Away“. Stojí za zapamatování a především za poslech.

Zcela z jiného světa byli ostřílení Spiritual Front. Simone Salvatori s akustickou kytarou si s typicky italskou elegancí hravě podmanil početné publikum. Profesionálně odzpíváno a odehráno, za doprovodu černobílé klasiky neorealistické filmové školy. Ten opar Nicka Cavea, která se nad tím vznášel, vůbec nevadil. Popravdě řečeno, frontmanova hlasová suverenita svědčila o tom, že žák přesáhl svého učitele. Největší úspěch sklízely, dle očekávání, skladby z nestárnoucího alba „Armageddon Gigolo“.

Popularita hlavní hvězdy večera, lucemburských Rome evidentně roste a má poměrně široký záběr. O tom svědčí i fakt, že za mnou stál zapřísáhlý elektronik Pavel (zvaný též Zelinka) a přede mnou se potil fanoušek Hocica, oblečený od hlavy až k patě v latexu. Pro Rome to bylo svým způsobem premiérové vystoupení v sestavě rozšířené o čtyři nové hudebníky. Možná, že slovo hudebník není až tak na místě, protože kytarista nehrál v podstatě vůbec, kontrabasista byl značně nejistý a tak frontmana občas úsporným způsobem doplňoval klávesák a tympánista.

Pokud ovšem máte takové charisma a přesvědčivý projev jako Jerome Reuter, pak s noblesou zachráníte i zdánlivě ztracené vystoupení. Rome zahráli průřez pěti alby a navrch pět zcela nových a velmi slibně znějících skladeb. Přednost dali celkově pomalejším věcem, což je trochu škoda, protože mi přijdou nejpůsobivější ve středním tempu. Na to se možná nepříliš sehraný ansámbl necítil. Možná, že lépe by toho večera vyznělo, kdyby Jerome odehrál celé vystoupení sólo jen s akustickou kytarou. Ale podzim je daleko. A já věřím, že na pražském listopadovém koncertu už Rome pojedou jak symfoňák.

Ani tovární hala Werk II dnes ale evidentně nebude trpět nedostatkem zájmu. A není divu, protože poslední trojice večera má opravdu synergický efekt. Proto se také tvoří fronty před vstupem, kdy ochrankáři musí chvílemi příval lidí zastavovat. Ale dost mudrování a vrhněme se rovnýma nohama na parket.

Stage chvilku po půl deváté patří našim starým známým deathpunkerům The Last Days of Jesus. Vystoupení, na které se nemalá část naší výpravy po zásluze těšila, začalo ve znamení lehkého dolaďování zvuku a pozvolného rozehřívání obecenstva. Právě to "postupné rozehříívání publika" nás ale trochu překvapilo, protože kapele to hrálo opravdu dobře a maryO měl vynikající hlasovou kondici (abych citoval zápisek z poznámkového bloku „zpívá mu to jako svině“). Je samozřejmě otázkou, zdali může mít německé publikum vztah ke kapelám východního bloku, jejichž skladby The Last Days zařadili do playlistu (aby ne, když vyšly na novém EP, kterému se budeme na stránkách věnovat podrobněji). Nakonec ale hitovky ze zatím poslední desky „Dead Machines Revolution“ („Positive“, „Revolution Of Sick Brains“, „London Bridge Is Falling Down“ a další), předchozího alba (třeba „Everyday Is Halloween“) i chystaného LP zvítězily – nemalou měrou i zásluhou sehranosti kapely a maryOvu jokerskému charismatu s frenetickou pódiovou show. Dav tak nakonec pod rukama slovenských bratrů roztál jako Stalinova socha z ledu po zásahu molotovem. A naprosto zaslouženě – takhle má zahraniční reprezentace vypadat.

To už se ale ve Werku II nedá hnout, neboť koncert Cinemy Strange naplnil prostor až po okraj. Avantgardní deathrocková ikona si z toho však pranic nedělala a situovala svůj set tak trochu sama pro sebe, do oblasti interních legrácek. Jak jinak si totiž vysvětlit nafukovací bazének na pódiu a v něm usazené přátele kapely, kterým byl, podle všeho, celý koncert věnován? Přece by někdo jen tak mezi písničkami nezačal zcela vážně lidem v gumovém bazénku zpívat „Happy Birthday“ nebo vyzpívávat abecedu? Tak či tak nutno přiznat, že to Lucasovi na podpatcích, v šortkách, maskáčovém triku a s dreadem ve vlasech, skvěle zpívalo i skákalo. Zajímavým elementem na pódiu byl i Lanthierův dlouholetý kumpán Frank Vollman (ano, „pan Frank The Baptist“), který vypomáhal s vokály. Tak jsme se mohli kromě tradičního repertoáru dočkat i pár skladeb od jejich společného „The Dirty Weather Projectu“.

Akorát škoda zvuku, neboť základní trojice (Michael opět s Fidelovskou image, Daniel jako glamový indiánský náčelník) nepříjemně „hučela“ i mezi písničkami, soundu prakticky chyběl kytary a co člověk neznal, znělo mu přinejlepším chaoticky. K tomu bychom mohli přičíst jistou instrumentální rozvolněnost, kdy set bez živého bubeníka občas trochu plaval. Ale u Cinema Strange to tak nějak vlastně ani nevadilo. Stejně měl posluchač co dělat, aby stíhal dění na pódiu a bylo lepší se ani nedivit, když se zničehonic objevila na půl minuty na pódiu Monica Richards, nebo když Vollman začal zpívat sám od sebe bez doprovodu začátek skladby „War Pigs“ od Ozzyho (pravda, hlas má skvělý).

Zkrátka, podivný večírek v typicky Lanthierovském duchu, který však díky osvědčeným hitům („Aboriginal Anemia“, „Mr. Quilt´s Rotten Luck“, „Greensward Grey“ nebo „Unlovely Baby“) dopadl dobře. Alespoň podle téměř hysterických fanynek soudě. Cinema Strange se rozloučili Frankovou vokální performancí skladby od domovských FTB a bylo po všem. Lidi tak odcházeli trochu zmatení, trochu pobláznění a trochu vyšinutí – a přesně tak to asi i kapela chtěla.

I když se tedy část osazenstva žene z Werku II ven, pevně setrváváme ve svých pozicích – a jak by taky ne, když máme před sebou vystoupení velikých The Damned! Po chvilce pobíhání a zvučení se konečně rozezní mocné a strašidelné zvuky varhan, oznamující přítomnost Montyho Oxy Morona na scéně, ke kterému se přidává bubeník Pinch, basák Stu West a nepřehlédnutelný Captain Sensible s rudým baretem, „Toy Doll“ brýlemi a pruhovaným trikem. Do břicha i na direkt udeří nabušený zvuk, silný, hlasitý, ale přitom průzračně čistý. Brada padá na hruď a když se na stage zjevuje Dave Vanian, oblečený jako šílený chirurg z horroru, víme, že nás čeká výjimečný večer. Hned první skladba „Street of Dreams“ ukázala mimo jiné příkladnou sehranost (kapela šlapala a přitom žila, bavila se) a precizní, suverénní záhrobní hlas Davea.

V následující (nutno říci, že až zbytečně krátké) hodině nás tak čekala vysoká škola riffů a skladby písniček, která naprosto jasně předvedla, odkud ty horror/death/punk/rockové kapely berou inspiraci, a je i úplně jasné proč. Bylo proto zvláštní, že návštěvnost The Damned zdaleka nedosahovala počtu návštěvníků koncertu Cinema Strange. Co jiného snad může divák chtít, než slyšet živě stylotvorné hitovky v originále, navíc podané s takovou razancí a stálou čerstvostí? Kombinace vokálu, ze kterého mrazilo, vynikajících kytarových partů, rozsypaného zvuku varhan a tažné rytmiky přesto udržela v hale skvělou atmosféru a bičovala posluchače až k „Eloise“, kdy Werk II definitivně padnul The Damned k nohám.

A pokud to snad někomu nestačilo, dostal od pětatřicetileté legendy nádavkem nakládačku v podobě vůbec prvního punkového singlu „New Rose“ nebo pecky „Neat Neat Neat“. Do přídavku pak vplouváme jen s neuvěřitelným Vanianovým hlasem a charakteristickými varhanami, abychom se nakonec mohli s The Damned rozloučit v důstojném duchu.

Není proto divu, že část naší výpravy opouštěla halu v naprosto propocených trikách a s pocitem, že TOHLE vystoupení bude hodně těžké překonat. Ale nepředbíhejme událostem, máme před sebou ještě další dva dny Wave Gotik Treffen a hned zítra další kult – Fields of The Nephilim. Tak nezbývá, než se po cestě pobavit se starými, dlouho neviděnými i novými příteli a pak už rychle na stručnou domácí afterparty.

Fotky jsou v naší Galerii, videa se zpracovávají, sledujte CZ Sanctuary Youtube profil...

mohlo by vás také zajímat

32. ročník Wave Gotik Treffen před vánocemi nabízí proklatě silnou soupisku účinkujících

Festival Wave Gotik Treffen odhalil první potvrzené kapely 32. ročníku

Gothic rockoví Australané Ikon lákají novými skladbami na návratové mini-album

Report z WGT 2024 - neděle, pondělí