Report z E-Werk Ost festu

Kootcha vyrazil obhlédnout do Drážďan spolky jako Hocico, Legend nebo Frontline Assembly se znovunavrátivším se Rhysem Fulberem. Jak to hrálo?


Tentokrát jsem se musel rozhodnout, na který event vyrazím. V Basementu preludovali KatzKab, Pod Lampou v Plzni bratři z Vanessy a já nakonec vybral E-Werk Ost v Dresdenu, protože line-up napovídal největší nálož ze všech tří možností. Hned druhý den po E-Werk startuje v Oberhausenu E-Tropolis festival a tahle zastávka na drážďanském východě je takový malý warm-up. Klub Strasse-E je velikostí i vybavením naprosto dostačující. Odhadli jsme návštěvu na dva tisíce lačných electroheads a dokonce jsme napočítali patnáct kolegů z Čech. Ani nevíte, jak rád slyším v zahraničí rodný jazyk a jak si cením všech starých pardálů, kterým stojí za to jezdit za muzikou dál než do blízkého okolí pražského metra.

Vyrazili jsme s ex-členem No Name Desire a Depressive Disorder, zkušeným zvukařem a renomovaným elektrodýdžejem Tranzistorem, tudíž nám devadesátiminutová cesta utekla až neskutečně rychle. Dokonce mě lehce mrzelo, že už jsme na místě, protože erudovaný rozhovor o muzice, jedničkách a nulách nebo podobných analogových radostech nebral konce. V centru nás trochu zdržela neočekávaná stau, takže jsme nestihli Battle Scream, což mi vůbec nevadilo, ale když bylo jasné, že nestihneme začátek toho okokrhelovaného Švéda, začal jsem být nesvůj.

Ale nebylo proč. Jeden z mých největších loňských objevů Henric De La Cour tentokrát nechal hlasivky přes noc v hajzlu, takže jsem něco tak falešného naposledy slyšel u nás ve zkušebně, když si řidič kamionu z vedlejší haly chtěl zkusit zpívat do mikrofonu a nebyl schopen naladit ani „halí belí“. To, že zvuk v hale byl na minimu, mi tolik nevadilo. Chápu, že večer musí mít intenzitou vzestupnou tendenci, ale nemohoucnost zapět ani čisté “É“, udělala z téhle show frašku. Navíc si to Henrik asi dost uvědomuje, takže má přednahrané refrény.

Může to vypadat, že mu tenhle malý podvůdek musí pomáhat, ale opak je pravdou. Kdyby to bylo falešně celé, tak nemáte srovnání a za nějaký čas buďto utečete na bar, nebo vám to přestane tolik vadit. Ale když se v každém refrénu vše srovná, protože vysamplovaný zpěv z desky se nemýlí a ve sloce začne opět tónový disaster, po pár peckách rezignujete a radši čumíte na světla.

Henric

Henric De La Cour

Blonďatá (nehrající) kytaristka se snažila občas vypomoci se zpěvem, ale ani to nepomohlo. Žádná z jejich hitovek nefungovala. Ani „Dracula“, ani „Grenade“, ani „Gothic“, ani „Mandrill“, prostě nic. Bylo to hrozně ukňourané a tentokrát mě nešokovaly skvostné klavírní plochy, prostě to i přes velké očekávání stálo za hovno. Posléze jsem potkal Henrica na baru a přišlo mi (netvrdím to), že je vožralej, což by mohlo ledacos vysvětlit. Škoda, pevně doufám, že mi zase příště natrhne uzdičku, v Strasse-E se tak nestalo. Zároveň mě velmi pobavilo, že on, který hraje čistý synthpop, má na zádech nášivku Venom – Black Metal, což chápu, protože je to vinyl, který definoval styl a já ho také miluji.

Zcela největší opruz byli Assemblage 23. Je potřeba napsat, že nic nepokazili, nebylo to falešně, zvuk byl o moc lepší, ale formát toho, co hrají, je pro moje uši spící nuda v přímém přenosu. To bych radši poslouchal znovu toho falešného De La Coura. Na pódiu jsou dva, ale bubeník hraje jen sám sobě, protože kromě zpěvu jede všechno z compu. Viděl jsem je vloni na Mera Luna a bylo to naprosto to samé – hudební nápady: nula, hlas: nula, vizuál: nula, charisma: nula, dohromady koncentrované nic. Bylo to znát i na divácích, jejichž odezva byla docela chladná. Znám víc kapel, které umí buďto naživo, nebo studiově nebo dokonce oboje. Assemblage 23 nějak neumí nic, netáhne to ani z CD, ani live. Znovu se nemůžu ubránit přirovnání k „elevator music“ – nijak vás to nepobaví, ani nenasere. Prostě je vám jedno, jestli to hraje, nebo ne.

Assemblage 23

Assemblage 23

Konečně je přestávka a já už VéNovi nervózně líčím, co se teď chystá. Že jsem z jejich koncertu loni na NCN viděl jenom dvě pecky a bylo to super. Z nezvyklé skandinávské destinace Islandu, konkrétně města Reykjaviku, přijíždí Legend. Parta, která to doma dost rozsvítila, ale v centrální Evropě o nich zatím není moc slyšet. Mají za sebou jedinou desku z roku 2012 „Fearless“ a fakt se divím, že je zatím nikdo nikam necpe. Sami pánové o své hudbě říkají, že je to doom-disco, goth-pop, nebo industrial electronica inspired by ´Beauty, Fire & Ice´. Já bych to popsal poněkud čitelněji. Je to úžasně vymyšlený a vybalancovaný crossover synthpop-electra s rockovými vlivy, podpořené naprosto dokonalým vokálem.

Frontman Krummi Björgvinsson je obdařen skvostným hlasem a opravdu nejvíc mě na něm baví jeho rockový feel. Nejenom, že si je velmi jistý v melodicky exponovaných částech, ale dokáže bez problémů i ostře a kvalitně zařvat. Chvílemi se mi zdálo, jako kdyby přijel před dvaceti lety ze Seattlu, kde vznikl grunge. Z fleku by mohl zpívat v Alice In Chains, Soungarden nebo Stone Temple Pilots. Tudíž se není vůbec čemu divit, že než vymysleli Legend, tak Krummi obsluhoval mikrofon u islandské rockové kapely Minus.


Legend

Legend

Druhá persona je skladatel a producent Halldor Björnsson, který není moc vidět, ale muzika je jeho, takže bez něho by to opravdu nešlo. Do třetice tohle základní duo doplňuje pouze koncertní bubeník Frosti Jón, který by se zjevem nejvíce hodil do nějaké hipízácké kapely šedesátých let. Pojďme na to!

Oproti předcházejícím kapelám letí zvuk o stovky levels nahoru. Dechberoucí monumentální intro „Amazon War“, u kterého mám obdobný pocit jako v pěti letech, když mě máma přivedla k rozsvícenému vánočnímu stromečku a já se – oněmělý tou krásou, náladou a hudbou – usmíval a plakal zároveň. Ty obří syntetické plochy mi úplně rozšířily zorničky nadšením. Kolega vždy první tři pecky vepředu fotil, takže já to neměl komu říct, tudíž jsem nadšeně poskakoval, křičel: „Joooo, jooooo!“ a infantilně se plácal po hlavě. Takové začátek má málokdo a nevím, proč mě napadlo, že by byl fakt průšvih, kdyby se něco stalo…

Legend

Legend

...a stalo. Okousaný ovocně-digitální výrobek pana Jobse se rozhodl, že hrát nebude a my si můžeme v tichu hromadně políbit prdel. Bohužel celý restart a rozeběhnutí ProTools trval  asi deset minut, takže napětí z intra bylo fuč a já měl strach, jestli se jim ještě podaří nahodit řetěz. Zbytečné obavy. Jen co se Applík znovu nabootoval, Legend rozjeli zvukovo-harmonickou seanci, na kterou dlouho nezapomenu. Pro mě největší pecky hrají hned za sebou. „Sister“, „City“ a „Runaway Train“ jsou hotové rádiové hity, které měly rozhodně vyjít jako single. Ty melodie jsou tak maximálně nakažlivé, že si už týden nezpívám nic jiného!

Pokoušel jsem najít pojítko k jinému bandu a jediné, co mě napadlo, je paralela k Apoptygma Berzerk, ale Legend jsou daleko více nápadití v melodiích a hlavně Krummiho vokál nesnese srovnání s nikým. Pokaždé jsem v refrénu myslel, že mi jebne, jak mě to bavilo! Používají docela dost kytar, ale vše je samplované, takže s nimi na stage nestojí nikdo, kdo by masturboval krk se šesti strunami. Dokonce se dá říct, že jsou vizuálně až přehnaně klidní.


Legend

Legend

Další aspekt, který je činí výjimečnými, je určitě původ na Islandu. Jako vždycky cítím rozdíl ve vyznění mezi německými kapelami a zbytkem světa. Jako vždy slyším jasný rozdíl v rozdílné výrobě muziky u kanadských kapel a zbytku světa. Jako vidím i slyším jasný rozdíl mezi americkými a evropskými zpěvačkami. Zrovna tak cítím odlišnost Legend tím, odkud pocházejí. Björk je také jiná hlavně tím, že se narodila na Islandu a je to v její hudbě slyšet. Legend naštěstí postihlo to samé.

Nevím proč byl koncert tak krátký, pravděpodobně se comp úplně nevzpamatoval a pánové se s námi loučí peckou „Adrift“ z nově připravovaného alba. Všech osm brutálních MAC III 1500W spot-lights od Martin Professional barví halu do sytě purpurově modré a já slastně přivírám oči, protože tahle show mě nejenom neuvěřitelně nadchla, ale zároveň mi otevřela nová vrátka a utvrdila mě v tom, že skandinávská electro scéna patří do top three!

LEGEND

  1. Amazon War
  2. Virgin
  3. Sister
  4. City
  5. Runaway Train
  6. Benjamite Bloodline
  7. Adrift

Hocico

Hocico

Po stranách stage přibyly dva velké bubny, uprostřed září dnes již několikáty Virus a v backstage si malují na gesichty mexické smrtky dva mrňaví bratránci. Erik a Oscar nám přiváží novou show k aktuální desce „Ofensor“. Startuje drtivá aggrotech mlátička, začíná Hocico. První song je promítaný klip, takže pánové se přicházejí pohřbít až na druhou pecku.

Svého zvukaře pravděpodobně neměli, protože to prohráli hlavně kvůli němu. Dá se říct, že minimálně do půlky show nebyl slyšet kopák vůbec. Místo typického „tuc,duc“, se ozývalo takové „hu,hu“. Nemělo to vůbec drive. Až v půlce, někde kolem „Poltergeist“, se začal postupně ozývat a až při „Forgotten Tears“ byl slyšet tak, jak měl. Ano, „Tiempos De Furia“ už hrála jako kráva, ale bohužel byla v playlistu poslední. VeNa mi nejdříve tvrdil, že to tak mají vymíchané, že za to zvukař nemůže, ale ke konci musel uznat, že za to mohl, protože závěrečných zhruba šest songů hrálo jak z partesu.

Hocico

Hocico

I když mám celkem v oblibě přehnané expresivní show, tak když před pár lety Hocico značně omezili převleky, masky, hroty a jiné vyfikundace, byl jsem opravdu rád. A teď je to všechno zpět. Erk má černá křídla na zádech, zmalovaný obličej a mikrofonní stojan plný lidských a býčích lebek. Za bubny stojí dva černí andělé v rudých maskách a svítícími paličkami asi třikrát dost bídně hrají. Celkově je to zase ta jihoamerická opičárna co dříve. Tentokrát mně fakt nerozbili. Kapela před i po nich měla živého bicmena a to je tak propastný rozdíl, že bych modulové bubny nechtěl ani za všechny prachy světa!

Alespoň se snaží svoje koncerty obměňovat, tudíž do nás z nedávno vydané desky „Ofensor“ namlátili „Sex Sick“, „Bienvenido A La Maldad“, „Heart Attack“, jedinou německy zpívanou „Auf Der Flucht“ a singlovou dupačku „In The Name Of Violence“. Nebyl to špatný koncert, což dokazuje řádně zpocený německý kotel, ale zrovna Hocico už jsem nejenom lépe slyšel, ale i viděl. Přesto je nutno podotknout, že již nikdo nedokázal diváky tak rozběsnit jako tihle mexičtí čerti.

Hocico

Hocico

Hlavní smečka večera dostává povel k odpalu. Roky jsem nešťastný z toho, že jsem je nikdy neviděl v původní sestavě a je to tady. Po sedmi koncertech, na kterých jsem se zúčastnil, je ON zpět! Aparát hraje poprvé za večer na plný výkon památné intro „The Chair“ z megadesky „Caustic Grip“.  Za bicími Jason Bazinet, u mašin vlevo Jeremy Inkel, za mikrofonem Bill Leeb a u mašin vpravo geniální navrátilec Rhys Fulber. Frontine Assembly on the stage.

FLA

Frontline Assembly

Diagnostikuji pecky už po první vteřině, nezpochybnitelně známé zvuky a nad tím „Pleasure  constrict us, that is the way, empty perversit, crippled by fate“, jasně je tu „Final Impact“ z pro mě nejzářivějšího CD „Tactical Neural Implant“. Oni mě chtějí fakt zabít, okamžitě nasazují „Neologic Spasm“ z neméně známého CD „Hard Wired“. Jsem vrcholně nadšen, ale je třeba podotknout, že jediná věc, která mě za celý koncert srala, se nejvíc objevila právě u téhle pecky.

Snad na všech deskách FLA mně vadily Billovy sykavky, ale bylo to snesitelné. Tady když se ozvalo jakékoli eS, eŠ, Cé, Čé, Té, nebo jakékoliv jiné písmeno, které Leeb pořádně zesykal, měli jste pocit, že vám to utrhne hlavu. Takže si představte, jak zpívá: „Dying sensations (sssenssssejšššnsss), fascinations (fescccinejšššnsss), expectations (exxxpecccccejšššnsss), re-creations (rekryjejššššnsss)"… to fakt řezalo bubínky na plátky. Jsem zezačátku měl uši jak trhací kalendář. Ale jejich zvukmajstr si s tím postupně poradil a bylo to poslouchatelné.

FLA2

Frontline Assembly


Nevím, jestli to tak cítili všichni, ale pro mě byl celý koncert jenom o Rhysu Fulberovi. V drtivé většině se hrály pecky, které složil on, a když už ne, jako v případě „Killing Grounds“ z desky „Echogenetic“, tak hráli Rhysův mix, který vyšel na CD „Echoes“. Ani nejsem schopen vyjádřit, jak jsem rád, že je opět v kapele, protože co si budeme vykládat, na toho vyviklaného blonďatého Tintina z Vídně (Billa jeho máti původně pojmenovala Wilhelm Schroeder) se celý koncert koukat nedá a samotný Jeremy to nezachrání. Po „Blood“ se rychle vracíme do roku 90´s songem „Resist“. To už jenom vřískám blahem a celý sál huláká „Fleeing from rejection, you’re fleeing from the lies, nothing for the looser, d hýrou ólvejs dáááájs!“ Rozhodně nemohli vynechat nejslavnější single „Plasticity“, který nevyšel na žádném albu a je to bonus, který se, jak FLA tvrdí, sám vyvinul z výrobního procesu alba „Hard Wired“.

Rozjíždí se jedna z mála věcí, se kterou nemá Fulber nic společného. Temná „I.E.D“, ze stejnojmenného alba „Improvised Electronic Device“, kterou složil Inkel s pomocí Chrise Petersona, který byl po této desce odejit, stejně jako kytarista Justin Halberg, na jehož místo nastupuje další kanaďan Jared Slingerland, který ale na pódiu také nebyl. Hned jsem začal laborovat, jestli ještě v kapele vůbec je, anebo se nehodil do konceptu tohoto koncertu. Nedalo mi to a u Fulbera jsem včera vyzjistil, že se pouze nemohl zúčastnit. I přesto jsem spokojený. Všechny kytary koncertu byly samplované. Zřejmě bych byl radši, kdyby Jared boosteroval naživo, ale byl by to rozhodně větší bordel a FLA až do roku 94´ kytaru nepoužívali, takže elektronicky generované struny vůbec nevadily.

FLA

Frontline Assembly

Rychle se vracíme a to hned dvakrát k desce „Echogenetic“ songy „Deadened“ a „Exhale“ a po nich přichází další megahit z desky „I.E.D.“, krutě neafektovaný Leebův hlas deklamuje „Shifting Through The Lens“. No, a jsme prý na konci, z beden se nesmírně nahlas valí „Contract emotions, a will to reset, mental mental distortion, agony persists“. Jednoduše dokonalé.

Naposledy jsme se vrátili k „Caustic Grip“ old-schoolovou „Mental Distortion“ a Bill mě tam už po několikáté namíchnul, protože on je snad jediný z kapely, co nemá rytmus. Takže kdykoli se chytil paliček a začal mlátit do bubnu, tak byl vždycky mimo. Jeremy i Rhys mlátí unisono s bicmenem, ale pan Leeb si tam bouchá něco svého. A to mluvím o bubnování oběma rukama. Ale Bill nám zahrál natruc i jednou rukou, tak aby si byl jistý, že to nebude přesně, tak si do jedné ruky vzal obě paličky. Tudíž z jednoho úderu byly zase dva a divím se, že někdo z bandu nevyskočil a nerozšlapal to všechno na sračku!

Frontline Assembly

Když jsem si před přídavkem uvědomil, jaký rachot jsme schopni v Rock Café vyvinout zhruba ve dvěstě lidech, nechápu, proč byli místňáci o dvou tisících lidech tak potichu. Já být kapelou, tak už bych z backstage nevylezl, ale dostali zaplaceno za hodinu a čtvrt, takže šup zpátky. Po uklidňující melodii v „Ghosts“ nastává největší zvěř večera, podladěná kytara Devina Townsenda (Strapping Young Lad) naprosto jasně definuje überhit „Millenium“.

Díky stejnojmenné desce mohly vzniknout skvosty jako „Remanufacture“ od Fear Factory, které do této podoby dostál právě Rhys Fulber. To už byl opravdu skákající kotel hodný jména Frontline Assembly. Celou dobu jsme laborovali, jestli zahrají i Včelku Máju, když je set narvaný tolika starými věcmi. Samozřejmě, že ano. Poslední hřebíček do rakve je vždy „Mindphaser“, bez kterého se žádná show FLA neobejde.

Byl to mocný zážitek. Netušil jsem, co může příchod staronového člena a podstatná změna playlistu udělat za kouzlo. Pevně doufám, že Rhys zůstane natrvalo a nová deska bude jejich společným dítkem. A podle dostupných informací se ve Vancouveru už zahřívají hard-disky, protože po dojetí všech koncertů se umělci chystají do studia.

FRONTLINE ASSEMBLY

  1. The Chair – (intro)
  2. Final Impact
  3. Neologic Spasm
  4. Killing Grounds
  5. Blood
  6. Resist
  7. Plasticity
  8. I.E.D.
  9. Deadened
  10. Exhale
  11. Shifting Through The Lens
  12. Mental Distortion

encore

  1. Ghosts
  2. Millenium
  3. Mindphaser

Všechny fotky najdete v naší galerii.



mohlo by vás také zajímat

Komentáře

Dobrá práce, Kučo. S návratem Fulbera by se mohl zvuk FLA posunout do hybidu mezi Hard Wired a "post-Fulberovských" FLA. Jasně, nebude to nikdy znít jako HW nebo Caustic Grip, ale Fulber měl vždycky cit pro chytlavou elektroniku a Leebily se mi vpodstatě i všechny jeho vedlejšáky. Takže tohle mě hodně těší. Legend - souhlas, chtěl bych je vidět s Kite v Praze.
Nojo to ja se modlim at to dopadne... Legend _ Kite _ Agent Side Grinder

Přidat komentář

Zadej správnou odpověď.