Zdroj: Internet

Úvod

Toronto – pěti a půl milionové (tedy vůbec nejlidnatější) město Kanady, které je zároveň centrem provincie Ontario, bylo díky své multikulturnosti vždy otevřeno nejrůznějšímu subkulturnímu dění. Zřejmě i proto se zde od začátku osmdesátých let začaly objevovat skupinky podivných „Freaks“, které posléze v souladu s děním v Anglii a Německu přijaly označení „Goths“. Pravda, oproti Británii, rodišti gothic rocku a scény samotné, měla Kanada několik let zpoždění – tato vlna sem dorazila až spolu s tzv. „druhou generací gothic rocku“ po roce 1988.

Přesto pomalu rostoucí scéna nakonec vykvetla v jedno z největších center gotické kultury světa, které dalo domov například mezinárodně ceněnému gothic-vampire obchodu s oblečením Siren, gothic-industriálnímu klubu Sanctuary: The Vampre Sex Bar a seriálu „Forever Knight“ o osm set let starém upírovi, žijícím v Torontu.

Zcela unikátním bylo soužití zdejších Goths s okolním světem, neboť zdejší příznivci programově neodmítali mainstream a byli tudíž díky této otevřenosti většinou vnímání bez negativních předsudků a despektu, tak dobře známého z Evropy. Díky těmto příznivým podmínkám bylo město rájem pro vyznavače gothic stylu, což potvrdil i rok 1998, kdy bylo Toronto vyhlášeno místem s největší populací/koncentrací Goths na světě.

Nic krásného ovšem netrvá věčně a vřelost veřejnosti začala na konci devadesátých let chladnout – nakonec se i zde začala objevovat nedůvěřivost a podezřívavost vůči příslušníkům gotického hnutí. Největší vinu na tom měly medializované násilné zločiny, (v drtivé většině neprávem) spojované se scénou, zejména nechvalně známý masakr na Columbine High School (zmiňujeme třeba zde). Podívejme se ale na jednotlivá období blíže.

Rané dny freaků

Subkultura freaků  existovala v Torontu již před rokem 1982 a sdružovala kulturní směsku nadšených novoromantiků, punkrockerů, deathpunkerů a hadcore punkerů. Pojem „freak“ (podivín – pozn. Ezechiel) označoval člena této scény obecně – tedy bez konkrétní charakteristiky příslušnosti k nějakému hudebnímu stylu. Byl tudíž mnohem obecnějším termínem než „punker“ nebo „goth“. Fanoušci výše zmíněných hudebních žánrů necítili potřebu vymezovat se vůči jiným menšinám, a přijetím lidí s jinou barvou pleti nebo sexuální orientací (zejména gayů, transsexuálů, crossdresserů a transvestitů),  aktivních v torontském hudebním undergroundu, začala scéna nabývat na síle.

Někteří z freaků (zejména deathrockeři a novoromantici) se intenzivně zajímali o extrémnější módu v temnějším stylu, inspirovaném  černobílými horory, Morticiou Addams z The Addams Family, Lily Munster z The Munsters, filmem noir, novoromantikou, glam rockem a podobně. Je zajímavé, že se tato temnější „freak“ identita začíná v Kanadě formovat takřka bez povědomí o dění v Anglii, kde tou samou dobou začíná velmi podobným způsobem pučet gotická scéna. V těchto dobách však byli kanadští extravagantní freaks vnímáni spíše jako „okázalí, duchaprázdní otroci mody“. Částečně i proto se některým (zejména punkovějším) příznivcům přestalo později líbit označení „freak“ a začali preferovat například pojem „blitz kids“, odkazující na temnější novoromantiku roku 1982 v Londýně.

Paul Samuels, spoluvlastník nejdéle fungujícího torontského gothic klubu „Savage Garden“, na tuto dobu vzpomíná: „Nosili jsme špičaté, vysoké jezdecké boty, černé džíny a trika s oblíbenými kapelami, po nich přišly nařasené košile s volány. K tomu se přidal makeup, černé obarvené vlasy, vyčesané tunou laku a najednou jsme se stali ´Podivíny města´.“

Samotný pojem „freak“ ovšem nebyl mezi příslušníky obecně vnímán negativně – ti, kteří si tak sami říkali, tak označovali kohokoliv ze scény. Přesně z té scény, která později po roce 1988 přijme označení „gothic“. Je ovšem fér zároveň podotknout, že na rozdíl od gotických subkultur, sdružujících především milovníky gothic rocku po celém světě, se freakové často orientovali daleko více na módu než hudbu.

Přesto se i ta nakonec začala probojovávat do popředí. Kluby na Queen Street West přestaly zvát punkové kapely a „dožadovaly se progresivních kapel, které se z punku vyklubaly stejně, jako se nádherný motýl rodí z odporného kokonu. Hudba a kluby zde byly především pro milovníky postpunku,“ jak vzpomíná punkrockový novinář S. Black.

Oblasti kolem Queen Street West se navíc začalo přezdívat „Módní čtvrť“, neboť se tu nacházely velkoobchody s textilem a čalounickými potřebami, které budoucím Goths umožňovaly levně experimentovat se styly, materiály a designem. 

Gotické zjevení

Psal se rok 1988 a gotická vlna naplna zasáhlo Toronto. Termín „goth“ se okamžitě ujal mezi všemi freaks, kteří inklinovali ke gotické módě a gothic rocku. Zatímco kdekoliv jinde na světě stačilo k označení „goth“ v podstatě jenom poslouchat gothic rock, Torontští si tento pojem vyložili velmi doslovně. Až do poloviny devadesátých let bylo město obklopeno hradbou gotické literatury a romantické poezie, kterou četli dokonale vystylovaní mladí lidé, uchvácení gotickou estetikou. Mít dobrou znalost tvorby autorů jako Edgar Allan Poe, lord Byron, Bram Stoker, ale i Annie Rice nebo klasických romantických spisovatelů, se uvnitř scény považovalo za společenskou povinnost. Zejména upírská tématika se do Toronta zakousla plnou silou a nová, temnější vampire image zaplavila ulice.

Téhož roku byl navíc (kde jinde než) na Queen Street West otevřen první torontský gothic shop Siren, který až do roku 1998 platil za „nejstarší zásobovací obchod pro všeliké komunity nadšenců, oddané gotickému a upírským žánru“. Jeho zakladatelka, Groovela Blak, založila i „Gothic Society of Canada“ („Kanadskou gotickou společnost“ – pozn. Ezechei), pročež začala být po městě známa pod přezdívkami „Goth Girl“ a „Dobrá víla“. Pro zajímavost dodejme, že si tato dáma uprostřed upírské horečky v polovině devadesátých let jako jedna z vůbec prvních nechala operativně prodloužit špičáky na upírské tesáky. To komentoval organizátor Toronto Vampire Meetup Group, Icewind, slovy, že „posedlost upírskou mytologií a módou je sice nedílnou součástí gotické scény, z lidí však upíry neudělá. Nejsou těmi, které bychom doopravdy nazvali slovem ´upír´, prostě jen mají rádi tuhle tématiku".

Další velký rozmach přinesl na kanadskou gotickou scénu rozvoj electro/industriální hudby, zejména domácích legend z Vancouveru – Skinny Puppy a později Front Line Assembly. Tvrdá elektronická hudba ve spojení s aktivismem např. za práva zvířat tak dala vzniknout početnému zástupu „industrial Goths“ v Torontu. Tou dobou i (ač ne sami přímo „gotičtí“, přesto pro vývoj scény nepochybně podstatní) Depeche Mode inspirují nemalou část torontských vyznavačů mainstreamu k příklonu ke gotické subkultuře. Dne 3. září 1992 byl otevřen bar „Sanctuary: The Vampire Sex Bar“ na Queen Streen West, který nadále podnítil zájem a popularitu goticko-upírské komunity. Svůj podíl na tom měla i jasná pravidla klubu, která návštěvníkům ukládala povinnost dresscode v souladu s estetickými aspekty gotické scény, bez něhož nebyli návštěvníci vpuštěni dovnitř. Ač mohl název naznačovat i nějaké sexuální aktivity uvnitř klubu, k ničemu takovému zde podle dobových zdrojů nedocházelo.

V polovině devadesátých let se po torontské scéně začala šířit skrze upírskou image i fetišistická móda, kterou postupně začalo mnoho lidí vnímat jako synonymum slova „goth“. Postavy populární kultury jako Marilyn Manson nebo Betty Page, ale i nejrůznější gothic kapely a v neposlední řadě film „Vrána“ Alexe Proyase, prodchnutý gotickou estetikou, začaly přitahovat čím dál větší počet obyvatel Toronta, kteří se toužili stát součástí gotické komunity. Ačkoliv se vnímání a mentalita tohoto hnutí vůči raným Goths (zejména těm britským) o něco posunulo, a to včetně v oblasti hudby a módy, scéna jako taková rostla – nově však s akcentem sexuality.

Ke konci tisíciletí torontští goths pořádali pravidelné BDSM nebo gothic and fetish parties, kde se kladl hlavní důraz na kostým. Na rozdíl od čistých fetišistů však goths brali tyto večírky s nadhledem a neměli problém se na nich třeba i pobavit, zasmát. Stejně tak sex a sexualita hrála větší roli na gotických fetish nights než na večerech puristických fetišistů, zaměřených striktně na fetiš.

Toronto a mainstream

„Podzemní“ svět Toronta zanechal své otisky i v mainstreamové kultuře. V letech 1992 až 1996 byl právě tady natáčen mezinárodně vysílaný seriál „Forever Knight“( Věčný rytíř  – pozn. Ezechiel) o osm set let starém upírovi, který se stane členem Torontské metropolitní policie, kde se snaží opět nabýt svou lidskost. Narážky na opravdová místa a ulice ve městě tak dávala fanouškům seriálu jasně vytušit, že Toronto je doopravdy městem upírů.

Tanya Huff, torontská spisovatelka fantasy, píše od roku 1991 sérii nadpřirozených detektivních románů známých jako „Blood Books“. Hlavní hrdina, fiktivní autor historických románů a upír Hentry Fitzroy, je opět usazen právě do tohoto města a odkazuje na jeho poznávací znaky. Roku 2007 byly příběhy zfilmovány pod názvem „Blood Ties“ (Krevní pouta – pozn. Ezechiel).

Nejen díky těmto středněproudým vlivům se torontská gotická scéna rozrostla natolik, že začala být médii označována jako „pop kultura“. Roku 1998 napsal novinář Johnson Cummins pro Montreal Mirror, že: „Toronto má větší koncentraci Goths než kterékoliv jiné město na světě. Není možné, abyste prošli po Queen Street a neviděli mnoho zástupců této scény.“

Masovost však s sebou logicky nesla i nárůst hlasů, dožadujících se návratu ke kořenům a undergroundu. Mitch Krol, zpěvák darkwave/electro/goth kapely Masochistic Religion, tou samou dobou ohlásil, že je rozčarován směřováním torontské scény, kterou nazval povrchní, pozérskou, zaměřenou převážně na peníze, image a glam. K tomu dodal, že se od této chvíle přestává považovat za součást gotické scény a odstěhoval se i s kapelou do Montrealu. Do již tak rozkližující se subkultury má ale uhodit další blesk.

...pokračování příště

mohlo by vás také zajímat

Gotika už není kulturou pro mladé...?

F.A.Q. aneb gotická scéna v kostce

Stručná historie deathrocku (díl čtvrtý) – Batcave a devadesátá léta

Rozhovor o gotice a cyklu Kmeny v České televizi