Report z WGT 2010 - pondělí 24. května

Wave Gotik Treffen Reportu 4/4Závěrečná část našeho reportážního seriálu, ve kterém jsme si posvítili na letošní Wave Gotik Treffen. Dnes podáváme dojmy z vystoupení formací jako The Creepshow, Genevieve Pasquier, Kommunity FK, Ghoultown nebo In Strict Confidence a přečíst si několik obecných shrujících poznámek a postřehů z devatenáctého ročníku.





Ani jsme se nenadáli a byl tu poslední den festivalu. Je tedy nejvyšší čas utratit zbývající eura a vyrazit na nákupy do haly Agra, kde se vedle sebe tísní stánky s tričky, botami, dekoracemi, upírským chrupem, knihami, korzety, róbami a vlastně téměř vším stylovým, co si jen můžete představit. Je tu dokonce i polovina Angelspit, DestroyX, se svými kosmetickými výrobky. Ale jsme tu přeci jen i kvůli hudbě, a tak se po chvíli naše výprava opět rozpadává na menší operační celky a rozprostírá po městě.


Klikněte pro zvětšení


Oldschoolověji laděná část se opět vydala na open air stage Parkbühne. Cestu si však musela klestit skrze proud mladších potemnělých účastnic, který jasně dokazoval, že koncert Zeraphine právě skončil. Nedá se nic dělat, avšak kvůli nim tu ani tak nejsme, a spíše zralejší ročníky ostatních posluchačů prozrazují, že oni zřejmě taky ne. Tím hlavním lákadlem totiž byla kalifornská stálice Kommunity FK. Frontman Patrick Mata, řádně nabílený a ukrytý pod velkým kloboukem, si vzal na pomoc sličnou kytaristku (přesnější by zřejmě bylo napsat „vzorovou rockovou kočičku“) v lackových minišatech, vysokých botách a s bílým „Včkem“ přes rameno. Samotný set začal zcela nečekaně bez ohlášení či inter a vlastně až teprve po několika minutách si člověk uvědomil, že to není žádná zvuková zkouška, ale regulérní produkce. I když byly „živé“ vlastně pouze zpěvy a část kytar, celkový zvuk byl příjemný, jak ze „staré školy“. K tomu hezky ladila projekce černobílých 50’s spank videi dívek v podvazcích pod dozorem Bettie Page, dále Svobodných zednářů, run, atomových hřibů a samozřejmě Bélou. Podstatný krajíc z koláče pozornosti ukusovala i kytaristka se svým explicitním pomrkáváním, tanečky a významným zasouváním kytary mezi stehna. Až se pro samou show občas odkrylo, že část kytar už je předtočena a lepá děva je jen dubluje. Skoro by se chtělo říct, že to Kommunity FK snad ani neměli zapotřebí, neboť by set (zejména díky dobrému zvuku a vokálnímu výkonu Patricka) fungoval velmi dobře i bez jasného sexuálního podtextu. Během čtyřiceti minut jsme se dočkali i některých až překvapivě moderních beatů, vyvolávajících z hlubin připomínku zdánlivě neslučitelné party Prodigy. Povedená show.

Jelikož tato pobočka výpravy ale musí opustit Lipsko ještě večer, bohužel už se nedostává na koncert následující Gitane Demone, zbývá se jen zajet rozloučit do Kohlrabizirku a vydat se zpět na cestu do reality.



Kommunity FK - Let The Right One In (živě na WGT)


Když před několika týdny němečtí In Strict Confidence vévodili sestavě pražského Electro Prague Festu, věděli jsme, že máme tu čest se současnou hvězdou první velikost. Teprve až na WGT jsme ale mohli význam kapely doopravdy zažít na vlastní oči, neboť se od mřížoví Kohlrabizirku táhla dobrých 200 metrů dlouhá fronta černooděnců, trpělivě vyčkávajících na vpuštění (to v ČR jen tak neuvidíte). I uvnitř je pochopitelně plno a kapela se na to připravila velikým projekčním plátnem. Při pohledu na pódium rychle zjistíme, že dnes padl příslovečný los na jinou zpěvačku, než kterou jsme měli možnost vidět v Praze. Tedy na Ninu De Lianin, která se v rudých latexových šatech vlnila u mikrofonu. A nejen to. Již při prvního songu dala mladá Srbka na odiv svůj silný, školený hlas, nezřídka špikovaný dramatickým vibratem. Nina svým výkonem, energií a show poměrně zdařile zastiňovala dokonce i předáka Denise, prosadila se však i kytaristka HayDee se svou ohnivou show.  Možná zní tvrzení "kdyby do Abatonu přijeli ISC s Ninou De Lianin namísto Antje, Rabia Sorda by nezněla o tolik jinde" příliš troufale, ale přesně takové byly naše pocity z vystoupení v Kohlrabizirku. Je však zároveň nutno přiznat, že obecenstvo reagovalo spíše vlažněji, což lze přičíst na vrub především nepříliš dotaženému soundu. 



In Strict Confidence - Away From Here (živě na WGT)


S posledním dnem festivalu se každým rokem loučí i industriální hala Werk II, která letos paradoxně nepatřila převládajícím ctitelům průmyslových beatů, ale po většinu dní hostila zejména vyznavače kytarové scény. Se svým téměř ortodoxním horrorpunk/psychobilly line-upem tomu nebylo jinak ani v pondělí. Bohatý stánek s merchem, překypující pestrobarevnými monstry na trikách kapel, je každoročně hlavním lákadlem k dochvilnosti a obvykle také posledním místem, kam putují zbytky proměněných eur.

Koncertní štaci otevírá stejně tak jako vloni jedna z několika tisíců post-Misfiťáckých kapel, které se věrně drží svého kultovního vzoru, ale autorsky toho samy příliš mnoho nenabízí. Této služby se letos chopili domácí horrorpunkeři Dead United, kterým lze přičíst kladné body alespoň za docela zábavný vstup se skotačící mumií a snahu o kostýmní scenérie. Mnohem větší očekávání jsme ale hned po zveřejnění prvních jmen v line-upu letošního WGT kladli v rakouské pokračovatele dívčího „candy-billy“ a‘la Horrorpops, mladičký a nadějný přírůstek scény, Kitty in a Casket. Nepřehlédnutelné charisma, postavené na holčičí roztomilosti vídeňské studentky Kitty, se setkávalo s úspěchem nejen v řadách -náctiletých fanynek, lapajících po vhazovaných sladkostech, ale zjevně i v nabuzených skupinkách urostlých mačů. Hudební set sice sem tam nezakryl nasládlý a líbivý podtón, zejména ve vysloveně mainstreamových punkrockových partech, ale převládající základy v psychobilly rytmice posloužily jako ideální warm-up pro žánrové matadory The Creepshow.


Klikněte pro zvětšení


Do nástupu krasotinky Sarah Blackwood (pozor, neplést s jednou s Clientek) ale zbývala ještě trojice kapel a podle obří plachty Death of a Demon, s obavy budícím metalcoreovým fontem, se první z nich chystala k vystoupení. Pětice řetězy ověšených hrubiánů, která během zvukovky ucucávala z kolující flašky Jamesona ve stylu rockových hvězdiček konce devadesátých let, věstila od začátku cosi pozérsky nesympatického. Těžkopádný německý krautmetal jsme během několika vteřin vyhodnotili jako naprosto nestravitelný a rozhodli se do Werku vrátit až na vystoupení nefalšovaných, na padesátiprocentní tequile a doutnajících koltech odrostlých gangsterech Ghoultown. Získaná časová rezerva poskytla příležitost se ještě předtím na moment odpoutat od ortodoxních kytar a nechat se v nedalekém Mortizbastei na moment pohltit naprosto protipólní avantgardou. Sólový projekt kabaretní děvy Genevieve Pasquier, slévající dohromady směsici temného šansonu a industriálního noisu, protínaného vazbením na surfovou kytaru, byl pro většinu naší výpravy jednoznačně největším zvukovým experimentem celého festivalu. Nikoliv však nepříjemným. 


Klikněte pro zvětšení


Pojďme se ale vrátit do pozemských rovin a jednoduše servírované kytarové hudby. Do Werku se opět vracíme za zvuku slovutné balady na osmdesátkovou zombie klasiku „Return of the Living Dead“, pravděpodobně největšího hitu texaského hellbilly masakru Ghoultown. Kovbojská tlupa, opásaná brokovnicovými náboji a schovaná za tajuplnými klobouky, pod vedením burácejícího Count Lyla odsypávala ty nejlepší a nejhutnější westernové fláky  jeden po druhém. Nejeden návštěvník tak neudržel na uzdě své křupanské pudy a nezavýskal si do prostoru pověstné jižanské „yeeeeehaw!“. Do kolen šla i většina sálu a nálada nefalšované stájové zábavovky narůstala o to víc při chlapáckých hláškách s ostrým texaským přízvukem mezi skladbami. Jediné, co chybělo k úplnosti rozpálené bang-bang atmosféry byl šestý pistolník a jeho Mexikem načichlé trumpetové party.


Klikněte pro zvětšení


Když vítr odvál poslední ozvěny melodií z démonického města Ghoultown, podium převzala drobná, chvalně proslulá postavička Sarah Blackwood z kanadských The Creepshow. Svojí kytarou opásanou akrobacii u podlahy podia předvedla už při zvučení, když ulehla po boku jednoho z nehrajících odposlechů, který neustál váhu býčího frontmana Ghoultown. Nakonec se ale nechal přeci jen podlomit jejím dívčím šarmem a rozhlasové kázání z úvodu desky „Run for your life" ohlásilo začátek vystoupení. Nutno říct, že po stránce playlistu se toho od jejich posledního vystoupení v Praze mnoho nezměnilo – čtveřice stále dojíždí na vlně zvířené aktuálním albem a skladby servírovala i ve stejném pořadí, sem tam prokládané staršími vděčnými fláky ala „Zombie ate her brain“. Na druhou stranu deska je natolik vydařená, že vyslechnout ji v živém podání ještě jednou nebylo ani v nejmenším nezáživné, což se zas tak často nestává. Kladné body si za to může přičíst účinný kontakt s publikem, které vnadnou postavu Sarah jen málokdy spustilo z oka a stejně tak skutečnost, že kapela ani po téměř dvouletém turné k „Run for you live“ neprojevovala nejmenší známky únavy. Naopak, své určitě odvedly i pódiové psí kusy se stoupáním frontwomanky na kontrabas a lechtivé rozvalování se po stagi. Neaktualizovaný playlist zase hudebně výrazně zpestřil přizvaný sólový kytarista a publikum rozhodně nešetřilo ovacemi při dvou vynikajících coverech na Ramones a Misfits. Než se z nich ale stačilo otřepat, jedenáctá hodina a poslední údery do kytar se přiblížily nebezpečně rychle. Gradující nechuť připustit si, že už nás zítra nečeká žádný z festivalových favoritů, nás vyhnala na hostel urychleně se tlumit zbývajícími drinky.


Klikněte pro zvětšení


A najednou je po všem. Jak je to možné, vždyť jsme „teď“ přijeli? Času ovšem poručit nelze a tak nezbývá než doufat, že ten rok do další slavnosti uteče co možná nejrychleji. Kdo totiž jednou WGT navštíví a nechá tam kus srdce, necítí se kompletní, dokud se zase nevrátí.

Jako vždy závěrečné poznatky z letošního ročníku: 

  1. Otevření nových a zajímavých lokací je určitě krokem kupředu. Na druhou stranu by asi nezaškodilo zohlednit „velikost“ kapely už při vytváření dramaturgie jednotlivých stageí (vïz. přecpaní Suicide Commando v Parkbühne a podobně).
  2. Zvuk byl letos na některých pódiích nepříliš povedený a hlavně nepříliš nahlas. To platí třeba pro Agru 4.2, nebo Felsenkeller (zde si dovolím citovat Samův trefný bonmot: „Když  poguješ na kapelu a slyšíš, jak dupeš, není něco v pořádku“).
  3. Pověstná německá organizovanost mezi návštěvníky – když se stojí fronta, tak to asi má nějaký důvod a prostě se stojí fronta. Žádné předbíhání, škemrání o předčasné vpuštění, triky ze základky typu „já Tě pustím a Ty pak pustíš mě“ se na WGT nepěstují. Možná i proto se nikdy nestojí zase tak dlouho.
  4. Stejně si zaslouží zmínit i galantnost drtivé většiny účastníků, kteří se necpou do dveří, pokouší se nešlapat na nohy a podobně. To se dobře projevilo i v zalidněných prostorách, kde se nikdo na nikoho nemačká, nelije mu pivo na záda, nefuní za krk či neřve „HOBLUJ!“ do ucha. Každý si udržuje svůj osobní prostor a respektuje i prostor těch ostatních – velmi příjemné. A to dokonce i bez ohledu na míru vypitého alkoholu – nevídáno…Asi i proto se člověk na WGT cítí tak příjemně.
  5. O rozmanitosti a promyšlenosti některých modelů, odvaze jejich nositelů a čilém subžánrovém mísení jsme toho již napsali mnoho, přesto jde o trademark WGT, který znovu a znovu potěší...
  6. Většina sekuriťáků se od loňska anglicky nenaučila, ale kde je vůle se dorozumět, jazykové bariéry se hroutí.
  7. Nelze minout i pro Němce samozřejmost (pro nás stále v nejlepším slova smyslu trochu šok), že na záchodech při jakémkoliv náporu a v jakékoliv hodině nechybí mýdlo, papírové ubrousky, toaletní papír a teče teplá voda.
  8. V roce 2010 bylo v lipských ulicích vidět daleko více „civilů“ než v uplynulých ročnících. Stejně tak přibyl počet mužů komplet v dámském oblečení, nezřídka i s umělými ňadry (řítí se na nás travesty vlna?). Bez zajímavosti není, že většina z nich měla s sebou přítelkyni ženského pohlaví.
  9. Hrozně rychle to uteklo, protože člověk má pořád co dělat, i když zrovna třeba nehraje některá z oblíbených kapel. Ale to už je zřejmě hořká daň za skvěle strávený čas..


Fotky kapel i návštěvníků jsou k disposici v naší Galerii, videa pak tradičně na CZ Sanctuary Youtube.

mohlo by vás také zajímat

Komentáře

Zrovna ti sekuriťáci mne letos namíchli ): Ale jinak samozřejmě super zážitky se tím nemažou :-) Doufám, že příští rok toho stihnu vidět ještě víc :-)
Priste doporucuji zaskocit take na Fetish Bizzar Party v Kuppelhalle Volkpalastu, tam teprve uvidite modely...bohuzel fotit tam je prisne zakazano.<br />Na zaver festivalu mne jeste rozsekala polska Job Karma hrajici ve "Luftwaffe Kantine", jak tento prostor prejmenovala polska delegace na WGT.<br />Tento rocnik byl obzvlaste vydareny, hlavne diky vybornemu pocasi, lidem a kapelam.

Přidat komentář

Zadej správnou odpověď.