Kdosi řekl, že to nejlepší, co na tomto neuspokojivém světě můžeme dělat, je vytvářet si svůj vlastní svět. V tomto oboru dosáhl Carl McCoy mistrovství. S imaginací sobě vlastní jde napříč časem a prostorem, aby nám chraplavým hlasem proroka zvěstoval poselství dávných civilizací ve skladbách, ze kterých na vás dýchne pocit melancholie, lehce povznášející ve své hřbitovní majestátnosti. 

Truchlící slunce

„Nebe bylo v plamenech a noc nemohla přijít; Pravé Světlo navždy zastínilo sluneční svit; A my jsme padali jako déšť, jako truchlící slunce; A pak jsme spatřili nové nebe; To první nebe i ta první země zmizely…“

Z Fields of the Nephilim, kvinteta, založeného v roce 1984, zbyl v současné době McCoy sám. Na albu Mourning Sun (Truchlící slunce), které vyšlo na sklonku roku 2005, je nejen autorem veškeré hudby a textů, ale sám nahrál i některé nástroje, na zbytku se podíleli anonymní studioví hudebníci. Nahrávalo se v Carlově mobilním studiu nazvaném Ice Cage, umožňující zásadní přesuny, takže většina alba, včetně ambientních zvuků, vznikla v arktických oblastech Norska. Proč? „Byl to únik před létem, nenávidím sluneční žár,“ vysvětluje McCoy. Výsledkem, na který se dlouho čekalo, je osm vzájemně propojených a zvukově pestrých kompozic s dominující basovou linkou. Ostřejší kytarové pasáže v energickém tempu se efektně střídají s ponurými baladami, to vše v naléhavém až dramatickém duchu směřuje k finále v podobě skladby "Mourning Sun". 

Andělé a obři

„Sloužili jsme tomuto světu jako andělé; hořeli jsme v plamenech celé dny a noci; Teď se vracíme s očima žhnoucíma; Přichází náš čas,kdy znovu vzlétneme“

McCoy o textech nerad mluví, takže je na posluchačích, aby luštili smysl jeho obrazů, ať už slovních, nebo artworku jednotlivých alb. K tvůrčímu procesu samotnému je o něco sdílnější: „Někdy mám pocit, že slova, která skládám, jsou ode mě vzdálená, chci říct, že si člověk nemusí tak docela uvědomovat, co vlastně píše. Je to jako by byl ve mně někdo další“ A dál pokračuje: „Nepovažuji svou práci na albu za lineární ve smyslu tady je začátek a tady konec. V zásadě si určím střed, a pak pracuji v kruzích kolem něj.“ To mimo jiné vysvětluje, proč se na poslední album čekalo deset let.

Tematicky McCoyovy texty opisují kruhy kolem pojmů „Watchers“ a „Nephilims“. Watchers (zde „strážci“) jsou andělé, kteří dle starozákonní legendy měli za úkol střežit Zemi, ale do vývoje nezasahovat. Tak tomu bylo do chvíle, kdy pod vedením Azazela porušili zákaz, sestoupili na Zem a začali lidskou rasu učit řemeslům, umění a magii. Zároveň zplodili s pozemskými ženami potomky - Nephilims - obry s duší a věděním andělů, ale s pozemským tělem. Jak správně tušíte, celá akce neunikla odplatě Stvořitele, neboť nebeská tajemství byla vyzrazena. Lidé byly smeteni velkou potopou (žádné výmluvy nepomohly), padlí andělé uvězněni na dně oceánu a v žhnoucích útrobách Země, kde čekají na Soudný den a z Nephilims  přetrvali jejich věčné duše, které dosud bloudí kolem nás,. A co víc, komunikují s vnímavými jedinci (a jsme zpátky u Carla) prostřednictvím snů, intuice a umění, a předávají tak ztracené vědění. Carl vychází z teze, že jsou v latentní podobě přítomni v každém z nás: „Nephilims věčně zůstávají na hraně našeho vnímání, čekají na šanci znovu vejít v tuto smrtelnou říši.“ A aby to nebylo tak jednoduché, připočtěte si k McCoyovým inspiračním zdrojům Magii chaosu, Sumerskou říši, A.Crowleyho a v neposlední řadě dílo u nás hojně překládaného autora bizarních hororů H.P.Lovecrafta. 

Čtvrtstoletí Nephilims

„Noc přináší obrysy andělů; Kdysi ulehli mrtví, ale přesto snící; Teď jsou zde a chtějí se s tebou setkat; Tak pověz - jaké sny mohou přijít?“

Dnešní kultovní pozici Carla McCoye ovšem předcházela kolektivní práce původních Fields of the Nephilim, lemovaná třemi výraznými alby. Po prvních dvou nastává pauza, po které přichází nový McCoy – abstinent, nekuřák a vegetarián, zcela pohroužen do okultních studií. Vše směřuje k dosavadnímu vrcholu tvorby Nephilims a podle mého názoru i nejzásadnějšímu dílu celé gothic-rockové scény - albu "Elizium". Mnohým goths dodnes běhá při jeho poslechu mráz po zádech, ale Nephilims samotným přineslo definitivní rozpad. Zbylá čtveřice zakládá nepříliš úspěšnou skupinu Rubicon a Carl samotný se odmlčel na dlouhých šest let. Album "Zoon", které poté vydal pod názvem Nefilim , překvapivě uhání v trashmetalovém tempu s nepříliš vydařenou produkcí, a je většinou příznivců považováno za slepou uličku.

Nezbytná image Nephilims čerpá kromě viktoriánské éry především z kultovního filmu "Tenkrát na Západě". Dlouhé zaprášené pláště kovbojů byly pro členy skupiny svého času zcela nezbytné, stejně jako kožené klobouky v rozkladu (ostatně Carlovi jeden hnije na hlavě doposud). Legendární je incident s anglickou policií považující mouku záměrně poprášenou na kloboucích členů souboru za kokain (nepřipomíná vám to scénu z filmu "Na samotě u lesa", kde se snobský majitel mlýna očekávající návštěvu nechává od manželky posypat kokainem? Ech, chtěl jsem říct moukou).

Po sedmi letech sporů s vydavatelskými firmami a neustálém odkládání finalizace nového alba vydávají Jungle Records proti Carlově vůli kolekci poměrně slibných demosnímků pod názvem "Fallen". Zanedlouho poté už McCoy oznamuje příchod zmiňovaného "Truchlivého slunce". Po jeho vydání následují brilantní vystoupení na festivalech Wave Gotik Treffen, Mera Luna a letošním Amphi Festivalu. Otázkou je, jestli Carlovi kreativní období vydrží, nebo zda se na dlouhý čas ztratí v temných hlubinách oceánu, mrtvý ale snící, tak jako bytosti z jeho skladeb. Odpověď se skrývá pod jedním ošuntělým kloboukem. A možná ani tam ne... 

mohlo by vás také zajímat

Fields of the Nephilim: Nářek zatracených duší

Bylo by libo vinylovou reedici Fields of the Nephilim nebo Siouxsie and the Banshees?

Poslední singl Fields Of The Nephilim můžete kupovat na vinylu

Podívejte se na rozhovor s Fields of the Nephilim z roku 1988