Ezechiel | 15.07.2009 07:01

Ve spolupráci s německými kolegy jsme pro vás připravili rozhovor s Jeromem Reuterem z lucemburské apocalyptic/martial folkové formace Rome. Řeč byla nejen o inspiracích a pozadí skladeb Rome, ale i o fašismu na neofolkové scéně, významu vydání 999 kusů aktuálního singlu, či o písni jako formě umění.

Takže pro začátek, mohl bys nám trochu přiblížit, jak vypadá rozdělení funkcí v Rome?

Jak asi víš, v kapele jsme dva, přičemž Patrik je zodpovědný za aranže a produkci, zatímco mojí odpovědností je psaní konceptů a ostatního materiálu. Pracujeme nejčastěji ve dvou fázích, takže se i vystřídáme na postu „té hlavní postavy“. Během první etapy, což bývá psaní písní, Patrik většinou ani neví co dělám, a trpělivě čeká na den, kdy ho doslova přepadnu ve studiu. Do procesu produkce zase v podstatě vůbec nezasahuji já – pracujeme tak už notnou chvilku, a zatím to funguje celkem dobře.

Jak bys popsal svou hudbu vlastními slovy?

Jsou to písničky, což je podle našeho soudu velmi důležité. Píseň je tříminutová forma miniaturního umění a může vyjadřovat téměř cokoli, ale na konci zůstává snaha o nějaké emocionální působení na posluchače. Cítíme spříznění se starým francouzským šansonem, stejně jako s rock and rollem. Nevynalezli jsme něco nového, pokoušíme se pracovat v souladu s těmito tradicemi, ovšem po svém a moderněji. Naše alba jsou sbírkou tématicky propojených písní, které si (na druhou stranu) zachovávají svou individualitu natolik, že mohou přežít i samy o sobě. To je naše dosavadní anatomie. Sám považuji za příliš obtížné definovat naší hudbu, neboť nemám dostatečný odstup k tomu, abych byl objektivní. Myslím, že naše písně jsou charakteristické tím, že jsou propojeny s historií, literaturou a filosofií. Není to hudba lehká na poslech, ale my jsme tak spokojenější. A poměrně často nám ta hudba celkem potemňuje, haha

Z vaší biografie se můžeme dočíst, že Rome byli založeni téměř náhodou – co za tím vězí?

Zjednodušeně jsem hrával ve spoustě kapel – zkoušel jsem kytary, bicí i zpěv, ale nakonec se všechny projekty ukázaly nudné, ošoupané, a bankovní účet byl prázdný. Navzdory tomu všemu jsem utratil svoje poslední peníze za studio mého kamaráda Patrika, abych zde nahrál nějakou sólovou práci ve stylu, který se mi tenkrát líbil. Nikdy by mne ani nenapadlo snít o tak velké odezvě, která přišla. Ten sólový projekt se nakonec stal onou oboupohlavní příšerou, která mne děsí dodnes. Rome si zkrátka vybral prostor, který potřeboval…trochu jako Frankenstein.

Když už jsme u názvu Rome – ten otvírá prostor pro celou řadu spekulací. Je v něm nějaký odkaz na „věčné město“ Řím, nebo je to spíše jen reference na Tvé křestní jméno Jerome?

Něco z obojího. Jak už bylo řečeno, téměř vše se objevilo náhodně. Původně jsem se o jméno příliš nestaral, a ani jsem nemohl žádné dobré najít. Rome se nakonec objevil jako výsledek hledání pseudonymu pro mou osobu, ale znělo to podivně. V ten moment mi došlo, že coby název projektu to sedí perfektně. Z toho důvodu jsem Rome nespojil se svou osobou, ale s tímto zvukovým světem. Kromě toho se název dobře pamatuje…jen je špatný pro Google.

Ve kterých hudebních projektech jsi fungoval před založením Rome?

Oba dva jsme byli velmi aktivní. Patrik byl odjakživa zapojený do metalových projektů, včetně Le Grand Guignol, ve kterých jsem vypomáhal jako bubeník, když mi bylo třináct. Pak jsme se neviděli déle než deset let. Když se naše cesty znovu zkřížily, měl už Patrik otevřené studio v Německu, a jako vždycky - měl kapelu. Nahráli jsme spolu pár alb a začali spolu pracovat. Během těch deseti let jsem se motal kolem velkého počtu kapel a projektů, převážně punkového ražení. A taky jsem trochu hrál jako divadelní herec, ačkoliv jsem nikdy nepřestal skládat hudbu.

Povídejme si teď chvilku o Tvých textech. Inspirují Tě pravdivé příběhy a osobní zkušenosti, nebo je to všechno jenom fikce?

V každičkém songu je někde na dně pohřbeno něco autobiografického - to ale neznamená, že by to byly nějaké přepisy z deníku. Tvoje zkušenosti se nevyhnutelně stávají součástí Tvého umění, i když se nesnažíš živě popisovat svůj vlastní život. Většinou se snažím zachytit emoce, nebo je vytvořit. Emoce, které v některých situacích cítíš, mohou být proměněny v množství nejrůznějších tvarů. Spouštěč je tedy opravdový, forma fiktivní.

ROME - Der Brandtaucher

Většina vašich písní nese německý název, ačkoliv jsou texty v drtivé většině anglické - proč?

Oba pocházíme z vícejazyčného prostředí - Patrik má italské kořeny a část mojí rodiny žije ve Španělsku. Oba jsme navíc vyrůstali na francouzsko-belgické hranici v Lucemburku a žijeme dlouhá léta v Německu. Jazyk, kromě dalšího, ovlivňuje Tvůj každodenní svět, a některé věci zkrátka nelze správně přeložit. To je důvod rozmanitosti Rome. Cítíme se být Evropany a angličtina je takříkajíc naším oficiálním jazykem – to ale neznamená, že se omezíme pouze na něj.

Co se vlastně snažíte vyjádřit hudbou a co chcete sdělit posluchači?

Chceme přenášet náš přístup k životu, lásku k detailu, upřímnosti, přesnosti, a dodávat odvahu při chybování. A také lásku a odpor k apatii.

Je fascinující, že dokážete přenést toto poselství i v hudebních aranžích. Každý vnímavý posluchač, který třeba vůbec neumí anglicky, stejně pochopí, o čem která píseň je. Jak se vám daří tak úspěšně kombinovat slova a hudbu?

Díky moc, tohle je pro nás velmi důležité! Chceme, aby naše hudba sloužila svému účelu – každý by jí měl porozumět hned napoprvé, a přesto by měl mít stále co objevovat. Chce to spoustu zkušeností, dostat se do tohoto druhu psaní hudby, a čekat, kdy se to podaří. Myslím, že spojení mezi slovy a hudbou u nás přichází už při procesu psaní písní. Píšu texty a vybírám slova podle své nálady. První nápad písně ale vždy obsahuje obojí – slova i hudbu, ačkoliv jsou třeba ještě v zárodku.

Velká většina vašich posluchačů a fanoušků pochází z neofolkové scény – dokázali byste se, kromě apokalyptického folku, s tímto žánrem ztotožnit?

Je velmi obtížné a hlavně nejednoznačné definovat žánr. Celkově se v neofolku objevuje hromada šrotu, ale i pár pokladů – jako všude. Nás zajímá trochu něco jiného, ačkoliv nějaké spojitosti s neofolkem asi jsou trochu na místě. Ohledně těch posluchačů – je nám úplně jedno, odkud hudebně pocházejí, pokud se odváží vstoupit do naší hudby a nemít vůči nám předsudky. Znám například i některé metalisty, kteří si našli cestu do světa klidnějšího a pomalejšího zvuku Rome - to je úžasné! A funguje to i obráceně, kdy příznivci písničkářství nacházejí skrze naši tvorbu cestu do temného undergroundu. Je velmi dobře, pokud se lidé a scény dokáží takto mísit. Drží vás to naživu.

Zrovna o neofolku se ale často mluví v souvislosti s radikální pravicovou scénou. Co si o tom myslíš, máš s tím i nějaké zkušenosti?

Všude jsou černé ovce, a stejně tak i v neofolku, to zkrátka nelze popřít. Nicméně pokud se podíváte na naše fanoušky, poznáte, že naprostá většina z nich nejsou nacisté. Používání pravicové symboliky je vždy velmi kontroverzní u všech forem umění, jsou dokonce i kapely, které používají fašistickou estetiku, aniž by téměř měly ponětí o jejím pozadí. Nelíbí se mi to, ale zcela vyloučit tyto věci z umění je také špatně. Musím přiznat, že jsem v tomto ohledu trochu nudný a Rome tak nikdy příliš nemluvili o své antifašistické orientaci. Podle mého ale, pokud si poslechnete naší hudbu, je více, než zřejmá. Navzdory tomu jsou a vždy budou lidé, kteří se nás budou pokoušet z něčeho obviňovat. Nebudeme se ale schovávat za duchy, které mohli probudit jiní. Nejsme tu, abychom dělali politiku, ale nechceme být ani považováni za nějaký nepochopený projekt bez názoru. Spousta umělců a spisovatelů už udělalo tuhle chybu za nás v průběhu minulého století. Je lepší to říci jasně, a risknout, že se můžu mýlit.

Takže by se dalo říct, že hudba Rome má politické pozadí?

Ano i ne. Například nové album „Flowers form exile“ se zabývá občanskou válkou ve Španělsku, a dají se na něm vysledovat jisté autobiografické prvky (část mé rodiny bojovala proti Francovi), takže by bylo hloupé odmítnout politické pozadí – pokud tedy nejste ideologicky nestranní jako Švýcarsko. Na druhou stranu to ale určitě není „politické album“, nic totiž není čistá politika. Pokud zpíváte o lásce mezi lidmi a strach z člověka, není na tom nic politického. Zároveň ale není nic, co by bylo političtějšího.

Jaké jsou podle Tebe rozdíly mezi jednotlivými nahrávkami Rome a jaké jsou naopak podobnosti?

Považuji každé album za důkaz našeho vývoje, kterého jsme dosáhli od poslední desky. Trvalo nám tři alba ujasnit si svůj styl a vytyčit naše teritorium. Teď se cítíme v Rome jako doma a můžeme začít hrát a experimentovat kdykoliv. Nedokážeme předvídat, kterými cestami se budeme ubírat, ale víme, že nikdy nebudou přímé. Věc, která umělce nejvíce děsí, je opakování sama sebe. Opakování je stagnace a stagnace je smrt.

Rome - Reversion

Před vydáním aktuálního singlu „To Die Among Strangers“ jste byli u labelu Cold Meat Industry, ale přešli jste pod Trisol – proč?

To nemá žádné osobní důvody, zkrátka jsme na CMI dosáhli všeho, čeho jsme dosáhnout mohli, a tak nastal čas se pohnout dál, přestoupit na jiný vlak.

Když už mluvíme o tom novém singlu – všech 999 kusů bylo vyprodáno ještě před vydáním. Budete dělat dotisk?

Ne, dáme jej je stažení na internet, i když pravděpodobně tam bude ještě dříve, než bychom chtěli, haha. Bude to takový malý dárek všem našim oddaným fanouškům, kteří prošvihli koupi fyzického nosiče.

A má počet 999 kusů nějaký určitý význam?

Pro nás ne, ale pro šéfa labelu ano. Samozřejmě nechává vylisovat 1000 kusů, ale jeden si schovává.

Singl obsahuje kromě dvou známých tracků z alb „Nera“ („Reversion“) a „Masse Mensch Material“ („Wir Götter Der Stadt“) dvě nové písně. Ukazují směr příští desky?

Ano, „To Die Among Strangers“ je takovým singlem k albu, a „Mourir A Madrid“ je jakési stručné shrnutí celé nové desky - něco, jako destilovaný koncentrát.

U singlu je navíc limitovaná edice 150 kopií obsahujících triko s nápisem „The Secret Son of Europe“ – Tajný syn Evropy. Kdo je tenhle tajný syn?

Myslím, že to může být kdokoliv, od Ježíše ke Gordonu Brownovi. „The Secret Sons of Europe“ je píseň z „Flowers from exile“ a smysl těchto slov leží uvnitř songu a alba samotného. Ale nerad bych prozrazoval příliš mnoho…

Můžeš nám říct něco o živých koncertech Rome? Jak těžké je převést tak komplexní hudbu naživo?

Je to těžké. Jsme chlápci s kytarami a trochou playbacku a teď máme v sestavě i bubeníka, který sice nebude hrát kvůli svým závazkům všechny koncerty, ale na vybraných představeních dodá alespoň trochu jiné chuti.

Dodneška máte potvrzených sedm koncertů, především na festivalech v Německu. Plánujete přidat nějaké další?

Určitě plánujeme letos hrát víc, ale nic nového se zatím neobjevilo. Pracujeme na tom.

V současnosti je velmi obtížné uživit se jenom hudbou, jak fungujete vy? Chodíte to práce, nebo si na sebe vyděláváte hudbou?

My žijeme takříkajíc z ruky do úst, čas od času pracujeme. Patrik má studio v Karlsdorfu a já přežívám na malých pracích, jako jsou překlady a podobně.

Jak bys definoval úspěch?

Úspěch znamená mít možnost přestat překládat…haha. Pokud se ptáš na finanční úspěch, znamenalo by to asi „nebát se dalšího měsíce“. Z hlediska uměleckého nikdy nebudeme spokojení – vše se musí vyvíjet. Ale samozřejmě máme pocit úspěchu, kdykoliv vidíme, že dokážeme oslovit lidi svou hudbou. To je něco hlubokého, a pro mne největší úspěch ze všech.

Máš něco jako nejoblíbenější kapely, které bys mohl doporučit?

To je těžké. Ze současných věcí je toho pramálo. Momentálně poslouchám hlavně šansony Leo Ferreho a dalších. Ten natočil také velmi zajímavé mluvené album nazvané „Et…Basta!“, které všichni rádi posloucháme na turné.

Lákaly vás někdy boční projekty?

Ne, Rome nás ze své podstaty zcela pohlcuje. Každou desku vytváříme přesně tak, jak chceme, což nás udržuje ve velmi dobré náladě. Kdykoliv máme chuť dělat něco trochu jiného, vymyslíme zkrátka nový zvuk Rome, nové téma, nebo novou produkci. Vedlejší projekty by mne akorát rozptylovaly, ale „nikdy neříkej nikdy“. Uvidíme, co přinese budoucnost.

Děkujeme za rozhovor.