Je čas vrátit se pozorností na Castle Party a sesumírovat si sobotu...
 

Sepsali: Paesant a Ezechiel

Paesant

Vstávání do druhého dne vnitrobolkowského kempu bylo ve znamení spalujícího slunce a stísněného převalování ve stanovém vakuu. Ti zodpovědnější, kteří se odebrali po páteční warm upové noci s menší hladinou alkoholu odnesli horko největším dílem. Vědomě a za střízliva se ve stanovém pekle vydržet nedalo, a tak jsme se alespoň pokorně odplazili do přilehlého stínu, zatímco noční hýřivci spokojeně dospávali. Kolem poledne, kdy už byl pobyt na slunci otázkou vlastního závažného rizika, jsme se s přeživšími doplácali k přilehlému bazénu. S několika plechovkami lahodného Braníka ukotveného na dně studeného bazénu jsme zde spočinuli až do odpoledních hodin, kdy se otevíraly brány hradu. Sobota byla prvním dnem ve znamení série vystoupení na hlavní stagi a zároveň velkých obav o prožitek z koncertů sužovaný nepřestávajícím parnem. Po posilnění legendárním pokrmem námi slangově označovaným jako "pajda" (tento rok vytuněným o rozsáhlé zeleninové prvky) jsme si vyšlápli cestu nahoru a jali se prozkoumat situaci na scéně.

Vystoupení zahajující formace Thy Disease jsme si plánovaně a zcela bez výčitků nechali uniknout, protože nám volba deathmetalové zlovlasárny připadala od začátku jako nepochopitelné šlápnutí vedle. A s neustávajícím vedrem projevujícím se ze všeho nejvíce právě v "kotli" by toho pekla bylo najednou moc. K pódiu nás ovšem ze zvědavosti přitáhla alespoň na dvě skladby druhá skupina, němečtí Colony 5. Zatímco jsem od jejich vystoupení po poslechu z desky čekal spíše vyklidněnější, synth popový set, předvedli obstojnou sytější elektroniku s nějakým tím industriálnějším samplem.

Z tohoto stylu ale sobota slibovala zkušenější jména, a tak jsme nahlédli do druhého nádvoří, kde byly soustředěny nejen občerstvující stánky. I když na rozdíl od předchozích let na místě přibylo několik dalších potulných obchodníčků, sortiment sliboval v podstatě pořád to samé. Když jsem konečně natěšeně objevil stánek s oficiálními tričky Castle Party 2008, po bližším prozkoumání designu chuť odvézt si tuto památku bohužel velmi rychle odplula hradními okapy nenávratně pryč. Ne že by snad v klišovitosti předstihl loňský výjev s uplakanou puberťačkou hyzdící si zápěstí žiletkou, ale upřímně si myslím, že Castle Party má mnohem na víc než na přejímání ikony Nosferatu a její paintbrushové krvavé úpravy. Škoda, tak snad příště, protentokrát alespoň nějakou tu placku, pivo se sirupem a znovu zcheckovat situaci na stagi.

Elektroniku nám zde vystřídala domácí dvojka, undergroundoví 1984 se svojí alternativní newwave kytarovkou. Táhlé riffy podložené ještě táhlejší rytmickou částí se mohly zdát někomu nezáživné, nicméně výrazný polský vokál s ještě výraznějšími, místy až údernými texty, jejich performanci učinil zajímavým undergroundovým zážitkem. Těžko se ale na celé vystoupení dalo soustředit, protože po nich měla nastoupit jednoznačná hvězda dnešního odpoledne, kalifornští mistři převleků Cinema Strange.

Uplynula dlouhá doba, co tato skupina vystoupila v Praze v rámci první Nosferatu Night a uchvátila ještě nerozkoukanou českou scénu svou strhující divadelní psychedelií. Touhu po svaté trojici s bratry Ribiatovými vedenými charismatickým Lucasem Lantierem jsme s některými schladili již na vystoupení jednoho z frontmanových side-projektů The Dirty Weather Projekt na letošní WGT. Lucasův model postavy jako oživené z některého z Verneovských románů, zamyšleně pokuřující ze své intelektuálské dýmky jsme tedy už znali. Bratři Ribiatové ale v propracovanosti své momentální image také neotáleli. Zatímco Michael okupoval pódium s vizáží kubánského teroristy, Daniel ztvárnil v jejich hře postavu kombinující prvky bohatého prince z Persie a utečence v dobové kazajce z právě dobyté Bastily. Jejich show sice bez výpomoci živého bubeníka, jakého jsme znali naposledy z Abatonu nechrlila takovou salvu energie, ale to v žádném případě neznamená, že by byla o něco chudší. Lantier se ve svých střevíčkách velikosti 44 proháněl po podiu s ladností thajského prostituta, komunistický předák Michael vytřískal ze své kytary zběsilé tóny psychedelie stejně dobře, jako vybrnkával pomalé, procítěné melodie v baladických skladbách a Daniel kromě elegantní baskytary předvedl i hru na drobný klávesový nástroj připomínající podivné dětské pianino. Cinema Strange odehráli zhruba čtyřicetiminutovou úchvatnou performanci se všemi pro ně typickými teatrálními prvky. Nad čím ale zůstával rozum stát, bylo jejich zanedbatelné místo v rámci festivalové promotion, umístění do brzkých odpoledních hodin a především překvapující nízký počet fanoušků v audienci.

Cinema Strange

Jednu hvězdu uprostřed vyprahlého plácku slunného odpoledne jsme tedy měli za sebou, ale hned za ní následoval další favorit, za kterého stálo úmorné teploty vydržet - na stagi už se stavěla souprava padů charakteristická pro stále čerstvý projekt Jean-Luc de Meyera z Front 242 doprovázeného dvojicí urostlých chlapíků z Implant. Ten, kdo vystoupení 32crash ještě neměl tu čest shlédnout, možná měl v tu dobu pocit, že na podium se z nepochopitelných důvodů jala zvučit skupina bolkowských sekuriťáků. Trojice schovaná za slunečními brýlemi je totiž tradičně oblečená do military/cyber kompletů s počtem kapes, za který by se ani zkušení rybáři nemuseli stydět. Formace s Jeanem-Lucem držícím přední pozice zpěváka strhla publikum nekompromisní electro-punkovou palbou i chytlavou melodičností s výraznými momenty úderů do padů a činelů, které je dělají projekt tak výjimečným.

32 Crash

Po 18.hodině už na stagi vystřídala belgické elektroniky zcela jiná formace. Poloprázdné prostranství před podiem se začalo nebezpečně plnit nadrženým polským obecenstvem. Na Castle Party se po letech vrátil jediný český interpret v rámci gotické scény, který dokázal tento národ strhnout podobně, jako to dokázal Ivan Mládek se svým "Józek z bagien". Na podiu rozkládal Petr Štěpán svůj stojan s texty, schylovalo se k vystoupení hrdého reprezentanta české scény - XIII.století a já předal štafetu kolegovi Ezechielovi dostatečně nabažen jejich koncertem v Praze a vyrazil na zasloužilou ledovou sprchu do kempu.

Ezechiel

Díky bujarému veselení předchozího dne (takzvané horečce páteční noci) jsem byl bohužel schopen opustit bezpečné plátěné stěny stanu až kolem šesté hodiny odpolední, čímž jsem ke svému velikému zármutku prošvihl nejen Crash 32, na které jsem byl velmi zvědavý, ale i mého osobního headlinera Castle Party, americké groteskní deathrockery Cinema Strange. I takové věci se holt stávají, ale je čas se vzmužit a vyrazit na útrpnou cestu ku hradu.

O tom, že pro mnohé Poláky není hlavní hvězdou festivalu ani německá formace Deine Lakaien, ani úderníci Die Krupps, ale česká Třináctka jsme spekulovali už dávno před odjezdem do Bolkowa. Teprve příchod ke stage však potvrdil, jak velikou pravdu jsme měli. Celé nádvoří bylo zaplněno tak, jak je to obvyklé až u hlavních hvězd večera, a veliká vlajka "Welcome back" celý dojem "magického comebacku" jenom umocňovala. Že si je nová sestava XIII. století svého postavení na hudební scéně v Polsku vědoma, dokázala i důkladnou zvukovkou, která jen napínala nervy fanoušků. Avšak zdržení bylo spolu s prvními tóny zapomenuto a "třináctkáři" se okamžitě dostali do té správné nálady, ve které je udržovaly hitovky mapující celou hudební diskografii této jihlavské formace. Mohli jsme tak slyšet set ne nepodobný vystoupení na Nosferatu Night (namátkou jmenujme "Fatherland", "Into the Garden of Delight", "Nosferatu is Dead" a další a další), a samozřejmě, musela zaznít i hymna "Elizabeth", která vybičovala některé diváky téměř k hranicím extáze. O síle žijícího kultu XIII. století v Polsku jsme se přesvědčili ještě několikrát i po skončení kapely samotné. Stačilo, aby zvukař při přestavbě kapel pustil "Elizabeth", a hned byl nahoře houf rukou za doprovodu mnoha zpívajících hrdel. Nicméně třičtvrtěhodinka s Třináctkou utekla jako voda (a rozhodně jsem kapele hraní tváří do spalujícího pozdně odpoledního slunce nezáviděl) a je čas na další kapelu.

A tou jsou němečtí Garden of Delight, kteří jedou své rozlučkové turné "In Memoriam", v rámci kterého navštíví i pražský festival Night Side. A podle jejich výkonu na Castle Party se rozhodně máme na co těšit. Stejně jako XIII. století se kapela držela spíše statického pódiového projevu, zde ovšem doplněného o vlajky a další propriety propůjčující vystoupení Garden of Delight zvláštní slavnostní atmosféru. Poměrně pěkně nazvučená živá sestava a zdobné electro smyčky v kombinaci s charakteristickým hlasem černokněžníka Artauda Setha se tak spojovaly v pěkný, šlapavý set, a tak jediné, co kapelu mohlo mrzet, byl fakt, že před pódiem se oproti XIII. století shromáždily sotva dvě třetiny fanoušků. Přesto však z vystoupení nebylo znát nějaké zklamání a došlo i na přídavek.

Po krátké přestavbě je však čas vydat se do světa electro/rocku. Jsou tu totiž In Strict Confidence, kteří mají, co se živé performance týče, vynikající pověst. Dobře zvládnutý ženský a mužský zpěv, blond kytaristka, trochu introvertnější klávesista, plivání ohňů, žhavé beaty a pořádná porce hudební energie - to je jen část výčtu, kterým by se dalo toto strhující vystoupení shrnout. Pro některé účastníky našeho zájezdu se stalo právě vystoupení In Strict Confidence vrcholem celé Castle Party a tak mi nezbývá než zalitovat, že jsem z něj díky nějakému zařizování s Garden of Delight zachytil jenom zlomek.

Chuť jsem si však spravil u Anne Clark, která na Castle Party vystoupila za podpory belgických Implant (ano toto jméno jste již četli výše v souvislosti s 32 Crash). Ačkoliv tato téměř padesátiletá krátkovlasá dáma z Londýna určitě oplývá zajímavým hlasovým fondem, ve svém nitru je spíše básnířkou, nežli zpěvačkou a to dávalo celému setu pěkný, jaksi poetický nádech. Ten zajímavě kontrastoval s místy i poměrně tvrdší elektronikou (Implant) a Anne Clark se tak dostala i k naléhavějším, "kazatelským" polohám, ve kterých jako by svým nezaměnitelným akcentem apelovala na diváky a předávala poselství svých niterných textů. Nejvíce publikum samozřejmě reagovalo na provařené hitovky "Sleeper in Metropolis", "Heaven" a "Our Darkness", které rozhýbaly nejen přední řady.

I přes skvělý výkon Anne Clark však bylo poznat, že nádvoří hradu Bolkow čeká na hlavní hvězdu sobotního večera. A tou byla německá electro/indus kytarovka Die Krupps. Tento dvacetiletý výrostek má za sebou jak období, které by se dalo nazvat "čistě elektronické", tak tvrdší, jenž bývá kvůli výraznějším kytarám přezdívané jako "metalovější". Vlasatých "hrozičů" s warpaintem na obličeji se však bát nemusíte. Die Krupps si během let vzali z obou směrů to nejlepší a vytvořili si i osobitou, chladnou image, a stejně tak osobitý zvuk opřený o kytary, silové beaty a soustavu železných trubek. Kapela v klasické pětičlenné sestavě nastoupila k výkonu pěkně zhurta - nechybělo nasazení, nechyběla show, akorát zvuk byl tak nějak podivný, až člověka zamrzelo, že se energie, hrnoucí se z pódia jako ocelová mašina tak nějak tříštila a pořádně nedorazila k posluchači. Tedy alespoň během té části setu, kterou jsem byl vzhledem k únavě (způsobené divokou předchozí nocí) schopen odkoukat před odchodem do kempu a upadnutím do stanu (ale na "Dawning of Doom" a "Der Amboss" jsem si zkrátka musel počkat).

Až ráno mi Nephilim vyprávěl, že od půlky koncertu jako by se ve zvukaři něco zlomilo a set Die Krupps drsně zadiktoval a rozpoutal energetickou bouři, která prý rozhýbala celé nádvoří a nabila čerstvější část naší výpravy k vydatnému afterpartyování (včetně anexe kempového bazénu a podpory jediného českého DJe Mirage v klubu Hacjenda). Ale nemá smysl lkát nad rozlitým mlékem, zvlášť, když před sebou máme další den nabitý hudební produkcí všeho druhu.

Fotky najdete v naší GALERII

mohlo by vás také zajímat

Gotika Očima Josefa Klímy – dnes večer v TV

Ost+Front slaví přátelství novým klipem

Rozhovor se Suicide Commando

Co uslyšíte dnes večer ve Scéně Radia Wave?