Již před sedmou hodinou kdy se měly otevřít brány Archy čekal nejeden věrný fanoušek opodál s lístkem v ruce (případně ještě se sluchátky na uších). Bez rozdílu vedle sebe svorně čekaly starší i mladší generace rozličného vzhledu. Po vpuštění dovnitř byla časová mezera vyplněna něčím k pití, možností zakoupení merchandise a nejvíce asi obsazováním co nejlepší pozice před pódiem.

Brzy po osmé hodině se zjevila bez přehnané pompéznosti celá šestice v čele s Blixou Bargeldem oděném tradičně v černém obleku a bez bot. Po roztouženém extra-dlouhém potlesku mohla zaznít první píseň - Die Wellen, kdy publikum mohlo poprvé ocenit skvělý zvuk. Teprve tehdy vše opravdu začalo. Díky příchodu, stejně jako díky prvním zvukům známého alba, se v divácích rozbušila srdce, v čemž jen napomáhala výrazná gradace některých písniček. Druhou v pořadí byla baladická Nagorny Karabach. Už jen z tohoto bylo vidno, že se jedná o tour k albu Alles wieder offen.

Přestože energie v sále nebylo málo, koncert se táhl v klidnějších melodiích než jsme u EN zvyklí. Blixa si však nejednou zaječel, Alexander Hacke byl opravdu aktivní a brzy také zpocený, Jochen Arbeit byl zase představen jako odborník na středověké nástroje, přestože většinu času hrál na elektrickou kytaru.
Písně za sebou plynuly jedna zajímavější a opojnější než druhá a přerušeny byly až v půlce původního setu. Až v tu chvíli měl Blixa svůj první "vstup". Popisoval, co si koupit můžeme, nebo co si koupit nemůžeme (protože to bylo jen pro tzv. "supportery").
Dlouhé potlesky a písně však Blixa přerušil ještě vsuvkou v úvodu písně Susej, kde se snažil vysvětlit jak tato píseň vznikla. Pak začala Ich Warte, kdy byla představena kapela a Blixa si neodpustil jedno "ich warte" navíc když čekal na utichnutí potlesku.Tato píseň znamenala konec základního setu, který publiku vůbec ale vůbec nestačil. Naštěstí nemusel...

I pro již zkušené diváky musí být pohled na živý koncert dostatečně fascinující. Nejen díky bizardní sestavě nástrojů, ve které nechybělo ani ukulele (například v Ich warte), vrtačka (Von wegen), bubny (ze kterých zůstal původní snad jen jeden) a odvážné soustavy trubek a různých nejen plechových věciček, pro které nemám ve slovní zásobě dostatečně vhodný výraz. Vše se v rukou novostaveb mění v uchvacující hudební nástroje a především nazapomenutelnou hudbu i zážitek. Nevyhnuli se ani starším, avšak nikoli starým deskám. Zazněla oblíbená Sabrina, dále Heaven is of Honey, Die Befindlichkeit des Landes nebo úplně poslední Youme & Meyou.

Na druhý přídavek využili pytel skrytý pod názvem "Dave" (který přidávají pouze ve městech se skvělým publikem a metrem). Z něj si každý člen vytáhl tři kartičky s určitými více či méně konkrétními slovy a ty měl hudebně interpretovat. Už jen chvilka strpení, kdy se producírovali po pódiu a uvažovali co jak budou hrát. Pro jedince, kteří nezvládali angličtinu, musela být tato chvilka vážně k nepochopení - těch však naštěstí bylo málo. Celá píseň zněla (nečekaně) hodně nesourodě, například Blixa ťuká do mikrofonu rukou nebo basák usedá za bicí. Nemluvě o následném popisu lístků a vlastní interpretaci každého z nich - a že to nebyl snadný úkol napovídá třeba slovo "Zeď". Toto odevzdání se publiku krásně podtrhuje jejich celý "supporterský" program, který stihl Blixa nejednou větou zmínit během představení (více na http://supporter.neubauten.org/).

Koncert zakončili baladickou již zmíněnou Youme & Meyou. A za moment se znovu uklánějí a mávají - teď už nadobro. Bylo půl jedenácté, když kapela zmizela za podiem a divadlo se rozsvítilo. Dvě a půl hodiny příjemně originálního a především nevšedního a neuvěřitelně poutavého projevu jedné z nejzákladnějších kapel industriální hudby. Už nikdo neviděl v nástrojích na pódiu kusy šrotiště jako mohl prve. Dle mého ukázali nejenom ten den v Arše, že už opravdu nemusí nic dokazovat.

Playlist (foto: Vladimír Komjati / musicserver.cz)