Od prvního koncertu v Praze uteklo už osmnáct let, a dočkali jsme se i letos - 21. února se The Cure opět vrátili do ČR.
 

Autor: Ezechiel
Foto: Honza Průša Musicserver

A nutno říci, že to byl návrat grandiózní, na který se nezapomíná, ale podívejme se na to pěkně popořádku.

Začneme něco po čtvrt na osm, kdy vcházíme do poměrně slušně obsazené haly hokejové Sparty. A hned nás čeká překvapení, neboť se nám při hledání nejvhodnější pozorovací pozice linou v ústrety tóny předskakující formace 65daysofstatic - asi se tedy opravdu začalo hrát v sedm, jak bylo avizováno. Předskokani nebyli v Praze poprvé, o jejich loňském koncertu v Akropolis se nadšeně mluvilo ještě týdny poté a i dnes se tato anglická instrumentální čtyřčlenka (bicí, basa, kytara, klávesy/kytara) prezentovala svým experimentálně/elektronicko/postrockovo/alternativním setem, postaveným především na hudebních plochách, kytarových náletech a porci rytmické energie. Představte si třeba klávesovou práci Coldplay, osekejte ji o líbivý zpěv, přidejte extatickou rytmiku a bláznivou máničku se zefektovanou kytarou a máte přibližnou představu o jedné z mnoha poloh 65daysofstatic. Těch ovšem sheffieldští vyslanci předvedli více, a tak se uši divákovy příliš nevysílily. Částečně i proto, že něco po půl osmé hudba utichla a v sále se rozsvítilo. Světlo, doprovázené uklidňujícími zvuky moře, odhalilo v davu slavné tváře různých generací nejen gotické scény - inu, ne nadarmo se říká, že The Cure zásadně ovlivnili hudební scénu na dlouhá léta dopředu, a platí to i v našich končinách.

Třicetiminutová přestavba utekla jak voda, hala potemněla a jediným zdrojem světla se tak stalo pódium, hojně osazené reflektory. Třpytivá jiskřící světla umístěna přímo na stage se spojovala s padajícími hvězdami z projekce a modrým závojem horních světlometů, zatímco tisíce hrdel doplňovalo křikem cinkavé intro písně "Plainsong". Tu už ovšem vidíme nastupovat siluety Jasona Coopera (bicí), Simona Gallupa (basa), Porl Thompsona (kytara), a samozřejmě toho nejdůležitějšího - Roberta Smitha (zpěv, kytara). Je sice o dvacet let starší a minimálně stejný počet kilo těžší, než si ho rockoví veteráni pamatují, ale pořád je to on, s charakteristickým účesem a makeupem, který už tolik umělců v průběhu let vzalo za svůj.

Velmi příjemným zjištěním je skvěle čitelný zvuk, který má zároveň dostatek sil na to pokrýt halu i v momentech, kdy kapela hraje jen v základní čtyřčlence zpěv-jedna kytara-basa-bicí, podmáznuté občasným, citlivě přimíchnutým samplem. Performance na pódiu je spíše klidnější, Robert Smith se drží kytary, nebo se pohupuje u mikrofonu, prostě žádné skopičiny. To ovšem vůbec to nevadí, protože šikovní osvětlovači statičtější projev kompenzují dynamickou prací se světly a místy i strohou projekcí. Po dvou hodinách, kdy kromě novějších, nebo ne až tak "provařených" písní zazněly hitovky jako, "Never Enough", "Lullaby", "In Between Days" a "Just Like heaven" už návštěvníci počítali leda s přídavkem a hotovo (ačkoliv Smith, ani zbytek kapely ještě nevykazoval zásadnější známky únavy).

Asi nikdo nečekal, že budou The Cure po vytleskání hrát ještě DALŠÍ HODINU (!) bez přestávky, za což si zaslouží veliké uznání a hlubokou poklonu, neboť tříhodinové sety většinou neutáhnou ani věkem daleko mladší party (zvlášť, pokud se jedná o šňůru, kde se hraje téměř každý večer). Zazněla stařičká "A Forest", která uvedla asi půlhodinový blok převážně klidnějších, psychedeličtějších songů, při kterých si člověk pomalu začal uvědomovat, že ho z toho stání vlastně celkem bolí záda a nohy. To však jen znásobí obdiv k pánům muzikantům, kteří nejenže musí stát, ale i hrát, a je až neuvěřitelné, že Robert Smith zvládnul tento koncertní maratón odezpívat naprosto čistě a se stále stejným nasazením - rád bych měl v padesáti taky tolik energie...

Moc pěkně ale funguje i sehraný, šlapající tandem basa-bicí a excelentní kytarista Porl Thompson, který sice hraje úsporně, a "pro kapelu", nicméně pokud dostane prostor, prokáže svou vynikající hráčskou zručnost v plné šíři. Problémy mu nedělají ani sóla prohnaná echem, ani Hendrixovské tahané prstolamy, ani funky doprovody. Prostě radost poslouchat, a když tu navíc máme písničku "Boys Don't Cry", nadšení nezná mezí a vstávají i řady na sezení. Potlesk nebere konce, ale naděje na "povinnou" hitovku "Friday I'm in Love" se spolehlivě rozpouštějí ve světle čerstvě rozsvícených reflektorů na tribunách.

Přesto bych řekl, že diváci odcházeli z holešovické sportovní haly více než jen spokojeni, a tak nezbývá, než si přát, aby Robert Smith a jeho smečka zase brzo přijeli, dokud mám ještě dostatek sil na to ustát celý koncert...

**Playlist:** plainsong, prayers for rain, a strange day, alt.end, the baby screams, the end of the world, lovesong, to wish impossible things, pictures of you, lullaby, maybe someday, from the edge of the deep green sea, kyoto song, please project, push, inbetween days, just like heaven, primary, a boy i never knew, us or them, never enough, wrong number, one hundred years, disintegration, E1: if only tonight we could sleep, the kiss, E2: at night, m, play for today, a forest, E3: boys don't cry, jumping someone else's train, grinding halt, 10:15 saturday night, killing an arab

mohlo by vás také zajímat

The Cure mají nové tribute album

The Cure v Praze: Smutek a beznaděj se šťastným koncem

Robert Smith přispěl do charitativního livestreamu, podívejte se na video

Andy Anderson z The Cure dnes zemřel