Ezechiel | 29.01.2016 12:30

Je nejvyšší čas si konečně posvítit na debut poličských postpunkerů.

Výsměch? – Thorns
Vydal: Cecek Records

Devatenáct let. Přesně tak dlouho trvalo postpunkové stálici Výsměch?, než své hudební vize konečně přetavila v debutovou dlouhohrající desku. Na prvotině „Thorns“ si pomohli pozměněnou sestavou, která vlila pánům do žil novou energii, a vokální výpomocí v podobě nové zpívající klávesistky P.and.Y. A nutno říct, že to ústřední dvojici Y.end.A a JOYeW jen prospělo. Podívejme se ale na novinku pěkně od začátku.

A začátek je to slibný. Vítá nás pěkná basová linka tracku „Cowboys“, aby nás pak živelné bicí a nápadité synťákové pa/zvuky dovedly až k dobře položenému černokněžnickému zpěvu. Postpunkové sloky se dobře doplňují s klenutými refrény a skládají dohromady silnou věc hned na úvod. Povedený otvírák!

S radostí se dostaneme pěknými šlapavými synťáky až k navazující „Slut“, kde se poprvé začne projevovat snad jediný podstatnější (zato bohužel poměrně často se vyskytující) neduh alba – poněkud „blutenglí angličtina“. To, co dále ve skladbě zase až tolik nevadí a zachraňuje vokální projev P.and.Y., je na začátku tracku zplna odhaleno osamoceným tandemem synťák/samotný zpěv.

Zatímco ve šlapavé „Cowboys“ nebo refrénech naléhavých běd „Thorns“ to funguje víceméně bez problémů, třeba u „The Mirror“ výslovnost (tady navíc v kombinaci s poněkud plujícím vokálem) trochu tahá za ucho. Stejně tak u slok klipovky „This Is The End“ nebo zmíněném začátku „Slut“ A to je škoda, protože jinak oba pěvci oplývají zajímavými, rozhodně poslouchatelnými hlasy, i citem pro dobré melodie.

Výsměch – This Is The End

Možná i pro ty trable s angličtinou se na CDčku potkáváme také s jednou věcí v češtině, skladbou „Odejít“. Ta díky „lokalizaci“ rázem staví výraz Výsměch? do jiného světla někam po bok Prouze nebo Priessnitz. Ne, že by šlo o nějaké vykrádání, pouze výrazivo je něčím příbuzné. Zda je to dobře, nebo špatně, pak už záleží jen na osobním vztahu posluchače k těmto kapelám. A přesto – ač to může v kontextu už řečeného působit jako protimluv – to kapele s angličtinou sluší tak nějak víc. Co do hudebních nápadů, aranží i skladeb samotných, se totiž Výsměch poslouchá příjemně a „lokalizování“ jako by skladbám bránilo rozletět se nad lesy.

Zajímavé konotace dávají písním i remixy z pera Yyana z Alvaréz Peréz, který „This is The End“ opatřil elektroničtějším hávem. Pěkný snově-brutální sound se podařilo vytvořit i Andromedě Draco s „Thorns“. Nicméně je i pravda, že na debutu (zvlášť, když se na něj čekalo skoro dvě desetiletí) by člověk vlastně celkem rád slyšel víc než jen šestici autorských tracků a dva remixy.

Novinka „Thorns“ tedy představuje Výsměch? jako autory dobrých a fungujících skladeb, s jasným hudebním názorem. Navíc se pokouší k písním přistupovat po svém, bez zjevného kopírování či vykrádání předloh. To jim rozhodně slouží ke cti. Přesto se tu pár mušek k vychytání najde, zejména co do té omílané výslovnosti. Na druhou stranu debutů, které by byly bez jediné chybičky, se v hudební historii mnoho neurodilo. Očekávejme tedy z Poličky věci příští. V případě této kapely si totiž rozhodně můžeme dovolit optimismus.

Hodnocení 65 %

Demi:

Po prvním singlu „This is the End“ jsem byl na obšírnější materiál postpunkerů z Poličky vcelku zvědav, i když jejich předskok na pražské zastávce Clan of Xymox odhalil mimo silných stránek i některé slabiny. Ty se nakonec naštěstí i naneštěstí částečně přenesly i do jejich debutové studiové nahrávky.

EP „Thorns“ tak potěší titulním trackem, který si sympaticky úspěšně vede i na prestižní kompilaci „33 Goth Bands You Should Know II“ labelu Gothic Music, už zmíněnou první klipovkou i příjemnými motivy ve válech „The Mirror“ a „Cowboys“. Pozitivem je vůbec snaha o osobitý zvuk a neklišovitý pohled na věc.

Nepotěší naopak nevyváženost kvality materiálu a už kolegou zmíněné nedorazy ve vokálních linkách, které hudební složce místy neskutečně ubližují. Někde to jen trochu hapruje, ale třeba „Slut“ je po téhle stránce pohřbená úplně a irituje mě tak mocně, že ji musím přeskakovat.

Podobně rozpolcené pocity mám i z digipacku ve kterém si můžete CD pořídit. Osmistránková barevná paráda je vyzdobená ne zrovna přitažlivým motivem, což je pro sběratele-fetišistu nehorázná škoda. Jako celek je ale tohle EP příjemným debutem, které člověka na zadek sice neposadí, leč v našem domácím temném rybníčku je při alespoň částečném odchytu lapsů jistým příslibem věcí příštích.

Hodnocení 55 %