Jaeger | 16.07.2018 20:07

Bylo by velkou chybou ignorovat Hradby samoty a proto jsme na ně vyslali špióna, který se s vámi podělí o svoje dojmy.

Hradby Samoty VIII
Zámek Rosice, 28. - 30. 6. 2018

Letošní osmé (alespoň dle webu) Hradby samoty proběhly od čtvrtka 28. 6. do soboty 30. 6. na hradě v moravských Rosicích, kde jsem osobně byl již podruhé.

Přiznám si, že mne nabušený line-up trochu děsil, neb vidět většinu vystupujících nebylo v silách obyčejného lidského jedince. Proto jsem se zaměřil na pár prověřených jmen, která znám léta. Upřímně řečeno, krom toho, že jsem se většinu doby zdržoval v prostoru Divadla, jsem občas navštívil i jiné stage, ale b-hužel musím říci, že mne produkce tam uváděné většinou příliš nenadchly. Je dobře, když se chlapci a děvčata pokoušejí o noise nebo o dark ambient, ale co si budeme nalhávat, téměř všechny zvuky již byly vytvořeny a v podstatě se jen a jen dokola opakují.

Teď k prvnímu dnu:

Čtvrtek 28. 6.

Tento den jsem byl zvědav de facto jen na chorvatský dark ambientní projekt TeHÔM Miljenka Rajakoviće, nicméně i tak jsem po půl sedmé naklusal do Divadla a věnoval se poslechu českého projektu Usnu?. Jednalo se o harsh noise, který jsem již slyšel u Hlukové sekce nebo Lovců lebek, nicméně i tak, nebo přesto, jsem nabyl dojmu, že jde jen o opakování toho, co již cca před třiceti a něco lety vytvářeli američtí Controlled Bleeding. Stěny brutálního hluku, do kterého tvůrce hluku porůznu řval. Zajímavé, sympatické, ale rozhodně neinovativní. Komické bylo, že performer nazýval své hlukové útvary písničkami. Pobavilo.

Další projekt či skupinu Matra jsem neviděl, ale následující (tuším, že česká) záležitost Sky to speak, což byl interesantní experimentální drone, jsem kvitoval s povděkem. Zvukové plochy se přelévaly přes sebe a v kombinaci se zajímavým vizuálem to byl vcelku zážitek.

Poté jsem se šel podívat výjimečně do Podzemí, kde jsem na 10 vteřin zahlédl, tuším, Johna Dee, ale, pokud si pamatuji správně, nebyl jsem úplně nadšen z tanečních beatů, které jsem zaslechl, tudíž jsem se poslušně vrátil do lůna Divadla.

Zde již vystupovali Drom. Přišel jsem zrovna v době, kdy z beden zněla klidnější pasáž, kterou bych charakterizoval jako vcelku post-rockovou. Najednou ale naskočily tvrdé riffy kytar a šílený řev, takže jsem zase odešel. Této hudbě nerozumím, proto nebudu kapelu nijak hodnotit. Přesto, že mne to nebavilo, nebudu psát, že to bylo špatné. Prostě jde tento způsob hudebního vyjádření mimo mne.

Setrval jsem na nádvoří a čekal po jedenácté na zmíněný TeHÔM, který mne mile překvapil na loňském Brutal Assaultu, ze kteréhožto vystoupení existuje audiozáznam nazvaný Live Assault a jenž byl na místě jako CD a picture vinyl k mání. TeHÔM nehrál a nekombinoval zvuky z jednotlivých skladeb, tak jak to známe z živých vystoupení věrozvěsta dark ambientu Lustmorda, ale posluchačům předložil starší a novější tracky ze starších desek a také z připravovaného alba, jež má vyjít ještě letos. Jak je v divadle zvykem, projekce se nepromítala za vystupující, ale na klenutý strop (což platilo i pro předchozí Sky to speak a de facto pro všechny, kdo v Divadle vystupovali), takže splynutí hudby a záběrů z projekce bylo dokonalé. Miljenko předvedl dark ambient par excellence. Hluboké dronové pasáže se střídaly s efektovanými zvuky podomácku vyrobených nástrojů, přičemž výsledný zvuk působil dohromady velice efektně. Palec nahoru.

Jen jedna malá výtka, zvuk byl příliš nahlas, což na mé stařecké uši už tak pozitivně nepůsobí. Navíc dark ambient považuji za … řekněme… intimnější hudbu, takže komornější nastavení hlasitosti by bylo dle mého soudu mnohem lepší.

Miljenko a jeho projekt pro mne ten den představoval vrchol, ale stále jsem byl zvědav na The Hidden Congregation, takto vedlejší projekt Guldura a Vermin MK, hlavních představitelů Magadan a Stor. V THC doplněni o basistu předváděli, jak říkal Guldur, jenž obsluhoval kytaru, experimentální drone, který vskutku nebyl špatný, ale jak jsem psal výše o hlasitosti, nepříliš kompatibilní s mými sluchovody, nebyl jsem schopen příliš v sále setrvat. Navíc kvůli klasickému faktoru festivalů, tedy zpoždění, jsem celé vystoupení neviděl, neb jsem byl již poněkud unaven a tudíž bez síly. Šel jsem tedy raději spát.

Pátek 29. 6.

Tento den jsem byl zvědav primárně jen na Anemone Tube, Pogrom a Izsoloscope, nicméně poučen jsem předpokládal, že se něco pro mne nového objeví. Jsem již ve fázi, kdy příliš nic nového neobjevuji a sbírám jen svá prověřena jména, ale spolu s klasikem jsem si říkal, že nikdy neříkej jindy.

Každopádně musím uznat, že úroveň hlasitosti protentokrát byla snížena, tudíž se člověk konečně nemusel obávat krvácení z uší.

Zkraje dne jsem se skočil podívat do Kina na dokument Liberation Day o návštěvě Laibach v Severni Koreji v roce 2015. Vcelku komická podívaná. Můžu jen doporučit.

Po šesté začali power electronics Slovinci Ontervjabbit + Neven Korda výjimečně hrající téměř uprostřed sálu a ne na pódiu. Ostatně kvůli množství mašinek a drátů na třech stolech by se tam téměř ani nevešli. Předvedli příjemnou PE show s organickou projekcí. Pokud opět navštíví naše končiny, rád vyrazím opět.

Mezitím jsem se jen byl podívat do Podzemí, kde hrál projekt s neskutečným názvem Kragrowargkomn (což mne také nalákalo), ale poté, co jsem viděl maníka s baskytarou a hradbou efektů a slyšel, co produkuje, nějak jsem ztratil zájem a vrátil se do divadla.

Následující Marta Zapparoli, vystupující právě v Divadle, mne svým abstraktním zvukem příliš nenadchla (což nemusí být problém její tvorby, ale můj) a šel jsem se raději projít.

Zpět jsem byl na Mariu Jiku, vcelku půvabnou Japonku žijící toho času tuším v Berlíně. Předvedla relativně krátký hlukový set s projekcí inspirovanou BDSM, ale tentokrát to příliš na stropě nevyznělo, neboť vizuál nebyl abstraktní, ale spíše konkrétnějšího rázu s lidmi ve vikslajvantu apod. a rozlezlé po stropě to nebylo příliš čitelné. Spíš rozpačitý konec, byl tak jako tak bouřlivě aplaudován, přičemž se všeobecně vstřícné obecenstvo dožadovalo přídavku, což ale zmateně se tvářící Maria oslyšela. Inu dobrá, nevadí.

Asi tak kolem desáté, tedy cca půl hodiny po plánovaném začátku se na podiu zjevil maskovaný Stefan Hanser a.k.a. Anemone Tube. Rituální ambient s hlukovými prvky byl doopravdy zajímavý, ale upřímně řečeno, příliš soustředěný jsem nebyl. Byl bych rád, kdyby přijel ještě jednou pokud možno na samostatný koncert. To je můj problém u festivalů, nedokáži se příliš soustředit na více věcí, které hrají. Podobný problém jsem měl minulý rok se Swans na Brutal Assaultu, letos jsem sice věděl, že si AT zaslouží větší pozornost, ale b-hužel, roztěkán, jsem toho nebyl schopen. Rozhodně si ale doplním vzdělání.

Nemuer jsem již viděl jednou před časem v pražském klubu Vagon jako support The Moon & The Nightspirit. Převážně jsou anoncováni jako neofolk či darkfolk, ale, aniž bych jakkoliv snižoval jejich instrumentální či kompoziční dovednosti, neofolk ani darkfolk to prostě není. Měli začínat podle plánu ve 22:00, ale jak to tak bývá, vše nabralo zpoždění. Navíc vyvstaly jakési technické problémy, takze ještě ve 22:49 se nezačalo hrát. V tuto dobu mne v Hlubině přestalo čekání bavit a šel jsem zpět do Divadla, kde v tu chvíli již hrál Levas se svým projektem Pogrom.

Název to milý není, stejně jako není milá ani kompromisní hudba, či spíše sonický terror, který tvoří. Byl jsem svědkem prvotřídního power electronics s drsným názorem. Žádné učesané struktury, jen a pouze diktát. Práce s vrtačkou a kusem zdiva, či cihly (přesně si již nepamatuji) pro tvorbu zdrojů zvuku byla připomínkou industriálních základů PE.

Vetšinu produkce z vydavatelství [Ant-Zen] osobně nevyhledávám ani neoblibuji, ale Izsoloscope jsem znal. Nevlastním žádný nosič, nicméně po tomto vystoupení si asi něco pořídím. Vynikající rhytmic noise roztančil celé Divadlo a mě vytanula na mysli vzpomínka na podobnou zkušenost s Esplendor Geometrico v roce 1995 v sále divadla pražské Archy na festivalu Alternativa. I v Rosicích byly dominantní rytmické struktury, ale Yann je umně proplétal se základními ambientními a ruchovými zvuky v pozadí. Rozhodně velmi pozitivní zkušenost. Tak jako Miljenko, stejně i Yann hrál starší věci a ne modulované fragmenty zvuků a k tomu přidal základy skladeb, které mají být na nové desce.

Další na programu byli polští Bön. Nastrojové vybavení (velký gong, sitár, djembe ad.) slibovalo intensivní hudební zážitek, ale vzhledem k časovým posunům v programy začali velmi pozdě. Viděl jsem zhruba 10 minut a pak spěchal spát, neb únava si začala vybírat svou daň. Z toho mála, co jsem viděl, mi Bön přišli jako poněkud etničtější Vasilisk, dá-li se to tak nazvat a opět jako něco, co by se vyplatilo poslouchat na samostatném koncertu a pokud možno vsedě.

Sobota 30. 6.

Ten den jsem měl na programu jen Der Blutharsch & The Infinite Curch of the Leading Hand. Všeobecná únava z festivalu se stále více drala na světlo b-ží a já byl v podstatě rád, že je to poslední den.

Předchozí dny jsem během produkcí nepil, abych svůj stařecký mozek nenamáhal holocaustem mozkových buněk a něco si pamatoval, ale na radu Marthynny a Jörga jsem si na DBATIChOTLH pivko přeci jen dal. Je mi jasné, že velectěné čtenáře nezajímá, kdy a kde jsem se intoxikoval, ale upřímně řečeno, Albin prodělal od svých marciálních počátku velký vývoj, takže z vystříhaného týpka v těžkých botách je dnes hippie se švédským pornoknírem. Ale nevadí, muzika mne baví stále stejně. Každopádně publikum dostalo opět svou porci psychedelického bigbítu, který by se měl na doporučení členů kapely poslouchat po špeku či na houbičkách. Každopádně také palec nahoru.

Nicméně tímto pro mne festival skončil, takže nejsem schopen podat svědectví o dalších skupinách a projektech hrajících v Podzemí a Hlubině.

Až na menší prostoje, které zapříčinily posouvání začátků vystoupení, se jednalo opět o povedenou akci, která má na experimentální scéně svou danou a neměnnou posici. Hradby samoty prostě dál zůstávají hledači nových obzorů v podobě představování zaběhlých, ale i nových zvukových tvůrců.

Další fotky najdete v naší galerii.