Demi Mortuus | 02.02.2018 17:35

Diary of Dreams - Hell in Eden
Vydal: Accession Records, (65 min)

Jakkoliv si Diary of Dreams udržují vysoký standard svých nahrávek, pravdou je, že mi minulá deska „Grau im Licht“ příliš nesedla. On si Adrian a spol naběhl tak trochu sám tím, že poslední alba jsou dělaná podle podobné šablony. Což o to, to by mi zase tolik nevadilo. Jenže ono to potom člověka svádí k porovnávání. A když vám pak každá deska kupříkladu začíná takovou tou temnou apokalyptickou skladbou a pokračuje svižnou taneční peckou a následně se vyklidňuje melancholickou věcí, potom je průšvih, když zjistíte, že minule byla apokalypsa apokalyptičtější, tanec tanečnější a že depka byla depresivnější. A přesně to se mi stalo s minulou deskou v porovnání s „Elegies in Darkness“.

Řekněme si na rovinu, že tahle startovní pozice není vůbec záviděníhodná. O to víc, že ani novinka „Hell in Eden“ z oné šablony příliš nevybočuje. Naštěstí však můžu hned zkraje zajásat, protože peklo v ráji konečně přináší to, na co jsem minule marně čekal. Abyste to nepochopili zle. Ona ta minulá deska nebyla zas tak špatná, ale od Diary of Dreams člověk prostě čeká něco navíc. Že ho to vcucne, požvýká, trošku (někomu i víc) mu to rozpumpuje hercnu, rozjede tep.

Diary of Dreams - Epicon

Řeknu to takhle. Minule jsem byl nezúčastněným pozorovatelem. Koukal jsem na ty tragédie zpovzdálí, aniž by mne nějak zasáhly. Už už jsem se začal obávat, že se kouzlo zkrátka vytratilo. Úvodní apokalypťárna „Made in Shame“ mi ani tentokrát nenaložila tolik, co bych si přál, ale nyní to kluci narafičili fikaně a v podobném duchu, ale s větší silou pokračuje „Epicon“. Překonat „Malum“ je tak trochu neřešitelný oříšek, ale úvod desky tentokrát funguje a já mám radost, že zase v duchu vidím padat domy, padat lidi, padat stromy, padat zkrátka všechno, na co si jenom vzpomenete.

Zbývající desítka tracků je už tradičně jiná a pro Diary typičtější. Ubere se na temnotě, a buď se trsá (decentně) či truchlí (neomezeně). Nejlépe obojí naráz. I když v takové „Mercy Me“ takovou malinkatou apokalypsičku člověk taky ještě vystopuje. Pojďme tedy k těm živějším válům. „Decipher Me“ je bez vytáček mou nejoblíbenější skladbou na nové desce. Od začátku chytne člověka za flígr a mává s ním, ať dělá, co dělá. Tohle je opravdu specialita DoD. Adrianův zpěv je chladný a málem nezúčastněný a přesto je to celé naléhavé a v tlaku, který je těžké popsat. Ale už tady vidíte, že tentokrát to prostě funguje! Podobně šlape taky „Perfect Halo“, náladu důrazně zvážní „Listen and Scream“ a „Sister Sin“ je skvělým spojením orchestrací, strojové rytmiky a ublíženého vokálu.

Diary of Dreams - Hell in Eden

Udělat po dlouholetém fungování kapely uvěřitelnou smutnou skladbu není vůbec legrace. Alespoň si to myslím. Ono složit doják v pubertě jde asi samo. To je člověk chvíli na provaz z Jiřinky, za týden zase z Jarušky, do toho beďary a já nevím co všechno. Adrian naštěstí tuhle schopnost neztratil ani s postupujícím věkem. Už titulní věc je moc hezká a na stará kolena se dobrovolně pouštím do rozněžňování. Culím se jak sedmnáctka u spolužákova Instagramu, jenom u toho hůř vypadám. Klávesy vyrábějí málem sváteční náladu a člověk se dostává do jakýchsi emocionálních lázní. V „Beast of Prey“ bych Adriana lítostivě pochoval, i když mám jinak z chlapeckých doteků panickou hrůzu, ale člověk mu to „Don't find me here, and don't make me promises“ zkrátka musí věřit, kór když mu přichvátají na pomoc housličky.

„Traces of Light“ má o něco živější rytmiku, ale znovu mě moc baví obviňování v Adrianově hlase, které si člověk málem bere osobně. I zvuk kláves je tu vymazlený do dokonalosti, která člověka strhne, aniž by k tomu potřeboval nějaké zběsilé tempo či vlezlou melodii. Ani to není všechno. Každý rozvážný úder klapek piána v „Bird of Passage“ zabolí jako dobře mířená výčitka a synťáková gradace žene emoční ždímání do finále, které nemůže dopadnout dobře ani pro jednu stranu. Funus obstará už čistě málem soundtrackově tragická skladba „Hiding Rivers", která by se v instrumentální podobě neztratila třeba v kultovním filmu Requiem za sen a povedlo se. Jsem požvýkaný, uklidňuju tep a těším se z toho, že Diary of Dreams nahráli další hodně silnou desku!

Hodnocení: 90 %