Dirbi | 31.10.2017 17:03

Protože ikona velikosti Nicka Cavea u nás nekoncertuje každý týden, po včerejším zhodnocení od Ashe a Sudlice vám přinášíme ještě jeden pohled od Dirbiho:

Říct, že je Nick Cave v životní formě, by bylo trochu klišé. Nick Cave se prostě postavil zase na nohy tak, jako již mnohokrát před tím. To někteří muži totiž ještě dokáží. Ano s ohledem na události, které tak fatálně zasáhly tvorbu nové desky a s tím související agendu by možná mnozí ani nečekali, že se do práce pustí s takovou vervou. Ale pokud máte na krku Bad seed s.r.o. a z toho vyplývající povinnosti, nemáte mnoho možností na výběr. A pokud jste ještě k tomu celou svou temnou duší oddaný muzikant, je to jenom ku prospěchu.

Skeleton Tree není ve srovnání s Caveovou tvorbou z nejlepších desek. Je studená, vleklá, do určité míry až sterilní a depresivní dokonce i na umělce jeho formátu. Co naplat. Je to přesto výtvor ryze autentický a o to jde v umění především. A takové bylo i jeho pražské vystoupení. Ryze autentické. A to včetně záblesků určitého odstupu a chvílemi i určitého odcizení. Na pozadí perfektně namazaného soukolí v podobě členů Bad seeds, z nichž mnozí tu káru táhnou víc jak třetí dekádu, jste mohli spatřit a zaslechnout nadstandardně připraveného kumštýře. Profesionála a oddaného hudebníka. Ale přesto jsem chvílemi hledal čeho se chytnout.

Těžko by šlo vytknout, až na výjimky, nějaké technické nebo instrumentální problémy. Zvuk byl chvalitebný, kapela hrála jak z partesu, ale nemohl jsem se ubránit pocitu, že mi tam trochu chyběl ten tlukot srdce. Ten tlukot, o kterém zpíval a který měli možnost mnozí nahmatat osobně dotekem rozhalené Caveovy hrudi, kterou ochotně několikrát nabídl do pléna.

Nerozumějte mi špatně. Nick Cave je bezpochyby jeden z nejlepších umělců všech dob, ikona a v mém srdci má navždy své místo. Snažím se jen projít všemi těmi vjemy a možná sám v sobě uspořádat myšlenky a víc „přilnout“ k tomu čeho jsem byl svědkem. Celý koncert uvozovaly skladby s posledního alba. Prakticky až na skladbu "Rings of Saturn" zazněly během koncertu všechny písně. Pokud se na to podívám statisticky, tak 10 z 18 odehraných písniček, byly z posledních dvou alb. Zbytek by se dal nazvat průřezem spíše tou tvrdší stránkou jeho tvorby.

Rozjezd včetně intra byl pomalý a potemnělý a jak přicházely další skladby, vytvořila se vcelku slušná komorní atmosféra. A to jest ke cti nejen Caveova týmu, ale i tolik zatracované O2 Arény. Komorní, ale přesto mrazivá. Příslibem prvního vzrušení mohla být "Higgs Boson Blues", ale opravdový nářez přišel až v podobě "From Her to Eternity", kterou jsem v takhle dobré úpravě ještě neslyšel. Zněla líp než na desce a dokonce jsem se načapal, že mi po letech došlo, jak dobrá skladba to je. Následující "Tupelo" s projekcí ohýbajících se stromů a krajinou trpící pod tlakem hurikánu koncertu konečně vtiskla punkovější rozměr. Projekce obecně hrála důležitou roli ve vnímání celé kompozice koncertu. Místy úsporná, ale nepostrádala drajv a hloubku. Kdo by čekal, že s příběhem o holce Bee z "Jubilee street" přijde zklidnění, ten se přepočítal. Takto odpálit víceméně klidnou, avšak gradující píseň hned od samého začátku, to bylo pro mě jedno z nejmilejších překvapení večera. Zklidnění přišlo až se starou dobrou "The Ship song" a "Into My Arms", jejíž refrén odzpívalo celé „outůčko“.

A pak to zase přišlo. Ten pocit odcizení a vykořenění. "Girl in Amber" a "I Need You", obě skladby rovněž z posledního alba, které mě vrátily na začátek a zmrazily. "I Need You" podle mého vyloženě nefungovala a dle mého se s ní obecně všichni dost trápí. Petra Hapková mi nedávno řekla, že ne vše co funguje na desce, musí nutně fungovat naživo. A tady to bylo citelně znát. Ale chápu, že pokud máte jeden z hlavních singlů, notabene takto osobní desky, a chcete jím něco vyjádřit, musíte jí na turné prostě zařadit a „vykecat se“. Jenomže pak naskočí "Red Right Hand" a jste zase v jiném světě. V tom světě, který za ta léta již dobře znáte a ve kterém vám je nejlépe. Temnota, krev, hluboké a smutné lidské příběhy. U "Mercy Seat", kterou osobně poněkud předčasně, leč s úsměvem a elegantně ukončil, protože bylo zřejmé, že to dlouhé repetivní finále už prostě nedá, jsem konečně rozhejbal svý tělo i já. A po této injekci jsem pak dokázal vstřebat bez hluboké újmy tklivé "Distant Sky" a titulní "Skeleton Tree".

Přídavek začala kapela s "Weeping song", skladbou kterou kdysi stvořili a nazpívali s již bývalým vrchním ruchařem, frontmanem německých Einstürzende Neubauten, Blixou Bargeldem. Toho velmi důstojně nahradil Warren Ellis, který je v Bad Seeds od roku 1994 a který se zcela zjevně stal nejen Caveovým nejbližším spolupracovníkem, ale dle všeho i nejbližším přítelem. Tento úžasný multiinstrumentalista a skladatel mu hlídá záda a dokázal mimo jiné povýšit hru na housle stylem alá Pete Townshend do punkové roviny a zvuky, které z nich tahal, připomínaly spíše osmdesátkové začátky této formace. A o to si myslím také šlo. Místy to byl opravdu nářez. Zvlášť citelné to bylo v následující "Stagger Lee". To už ovšem přišlo největší překvapení a zároveň finále večera. Potom, co Nick Cave po již několikerém nabízení své hrudi, konečně vpadl mezi lidi a po lehké improvizaci, otevřel stavidla své temné duše, a bariéry chránící podium, začal zvát lidi k sobě. S nimi potom operoval, preludoval, pařil a různě performoval a vůbec bych řekl, že se tím bavil a užili si to lidi jak na podiu, tak pod ním.

A tady mi to došlo! Nick si přesně uvědomuje úskalí této desky i tohoto turné a všech věcí co za tím vším vězí. A tenhle „human touch“ je to jediné a to nejlepší co mohl pro své fanoušky a venkoncem i pro sebe udělat. Tady se zdálo, že ho to začalo bavit. A tady třeba zapomněl. Tady to bylo opravdu One More Time with Feelings. Úchvatný, osobní, autentický. Jedinečný. Bezprecedentní!