Demi Mortuus | 09.06.2017 16:28

Amanda Palmer, polovina oblíbené kabaretiérské dvojice The Dresden Dolls a Edward Ka-Spel z psychedelické legendy Legendary Pink Dots nahráli společné album a dokonce jej vyrazili podpořit na turné. Byli jsme u toho!

Byl to jeden z nejzvláštnějších koncertů, na kterých jsem kdy byl, to vám teda povím. Tolik speciálním ho udělal fakt, že nejeden z návštěvníků zkrátka dorazil na The Dresden Dolls. Potažmo na Amandu Palmer hrající hity The Dresden Dolls. Bavili jsme se o tom už před akcí s Pavlem Zelinkou, který měl náskok pár dní z Lipska. A potvrdilo se to i v Praze.

Typickou ukázkou byla dvojice až nepříjemně rozdováděných děvčat. Spousta křiku, přehnané gestikulace a nevím čeho ještě ve mně probouzela chuť rozdat pár výchovných, když v tom jsem zaslechl útržek hovoru. Míň rozjuchaná praví: „Já jsem slyšela tu novou desku a moc mě nebavila“, na což jí ta rozjuchanější během tance na fiktivní hudbu odpověděla: „Já jsem na Amandě byla už třikrát a vždycky hraje všechno a je to skvělý“. Ano, skvělé to bylo, ale já se už v tu chvíli začal zlomyslně usmívat. Políčků nebylo třeba, děvčata totiž dorazila na veselku, jenže onen nedělní večer byl na programu funus.

Celý slavnostní večer načíná „The Unlikely Event“ z dílny Legendary Pink Dots. Pokud onu zmíněnou aktuální desku Amandy Palmer „I Can Spin a Rainbow“ neznáte, pak vězte, že se o její tvorbu autorsky podělila právě s Edwardem Ka-Spelem, šéfem těchhle britských idolů Amandy Palmer. Amanda tedy začala u piána a zpěvu se ujal Edward. Třetím a posledním na scéně byl někdejší houslista Legendary Pink Dots Patrick Q. Wright, který svým smyčcem tklivě drásal srdce a nervy posluchačů v sále. Amanda se v úvodním songu krátce přidá jen smutným „goodbye“ a teprve po Edwardově „děkuji“ se může začít hrát z nové desky.

Úvodní „Pulp Fiction“ je hudebně hodně minimalistickou záležitostí. Amanda se chápe mikrofonu, vstává od kláves a jde s mikrofonem k lidem a je nezvykle vážná. Energická jako vždy, ale vážná. Později doplní poklidný podklad zvonečky a vokál se dostává do dramatičtějších poloh. Hotová bohyně hořkosti.

Patrick v cylindru se poté tetelí nad tím, že je poprvé v Československu. Faux paux mu vzápětí dochází a v příjemně úsměvné atmosféře se jej snaží zamluvit tím, že doufá, že jej pražské publikum ohromí svou energií a schopností odpouštět. Jako na desce následuje „Shahla´s Missing Page“. Nálada se uvolňuje a už už se zdá, že bude přeci jen veselo, když přichází příběh o holčičce z Afganistánu, které táta dal pro všechny případy lahvičku s jedem. Aby ji ochránil. Všichni tři si dávají záležet na každém slově, na každém tónu. Dokladem budiž Amandino zlomené: „Be brave“…

„The Shock of Kontakt“ je krásná a křehká a když se člověk nechá ukolébat na jejích poklidných vlnách, může být nepříjemně zaskočen nervními zářezy houslí v refrénu. Vycukaná Amanda má během refrénu tiky v oku, ale jinak vystupuje nezvykle vážně a kultivovaně. Popíjí červené a moc jí to sluší. Tak nějak jinak – dospěle.

Až nyní přicházejí ohlušující ovace. Zaznívají totiž první tóny „Mrs O.“ z repertoáru The Dresden Dolls. V aranžích bez bicích a s houslemi samozřejmě trochu jinak, ale přeci. Najednou se chytá většina sálu a rozhodně nemůžu popřít, že jsem taky nehulákal: „There's no Hitler and no holocaust, no winter and no Santa Clause and yes Virginia, all because, the truth won't save you nooow“ a neusmíval se u toho jako blbeček.

Moje oblíbená děvčata se natěšeně nacpala dopředu v očekávání „Coin-Operated Boy“, ale ouha. „The Clock at the Back of the Cage“ je další hořkou a intimní pilulkou, kterou zpívá Edward. Amanda se s ním pěkně doplňuje v refrénu a je slyšet každé cinknutí, ťuknutí i každé „run, run, run, run“. Skvělé je zjištění, že Amanda nepotřebuje na scéně tropit cirkus, aby pobavila. Vůbec všechny tři je radost pozorovat.

Sympaťák Patrick se vyzná ze svojí lásky k nostalgii a odpálí smyčcem klasiku Legendary Pink Dots „Golden Dawn“ tak šíleně tklivým houslovým partem, že se člověku chtíc nechtíc sevře srdénko. Vokálů se ujímá Amanda a nutno říct, že tohle spojení vyznívá skvěle. Potom si bere slovo Edward a odlehčuje hořkou náladu svým britským humorem, aby se nenápadně propovídal do další novinky „The Jack of Hands“. Ta má jasný kabaretiérský rukopis Amandy, ale i tak nechybí pořádný stín, který cirkus nenechá rozběhnout naplno a nadále zachovává pochmurnou náladu, i když „He’s flying off to Africa, cause Africa’s the best“ rozesmálo celý sál.

Další song Legendary Pink Dots „Fifteen Flies in the Marmalade“ už nechává muzikanty dovádět bez zábran. Patrick se snaží Edwarda polapit na mucholapku vyrobenou ze smyčce, jenže celé to dovádění působí místy podle očekávání notně psychedelicky. Všichni tři si tohle divadlo užívají a po téhle uvolněné skladbě krásně vyniká Amandina důrazná hra na klavír v úvodu hitovky novinky „Beyond the Beach“. Posmutnělá, hladivá, osudová. Při „I have an extra hand to hold you with“ by člověk tu starostlivou ruku vyloženě potřeboval.

Další song je sólovou věcí Amandy – „Machette“. Opět tu máme veselý příběh o Anthonym – fanatickém sběrateli zbraní, který celou svou sbírku odkázal kamarádce Amandě haha haha haha, protože umřel na rakovinu. Znovu ten mustr. Úsměv ano, ale jen úsměv. A nahořklý jako život sám. Studiová verze mi moc nesedla, ale živě to bylo fajn hlavně díky Patrickovým housličkám a pohnuté Amandě. A „Rainbow´s End“ mám z nové desky prostě nejraději. Připomíná mi trochu hudbu z některých starých českých pohádek, které byly nečekaně pochmurné. Udělal jsem si jedinou poznámku – „nádhera“.

I přes to, že část publika byla zaskočena programem, který nakonec dostala, ukázalo se jak oddané fans Amanda má. Vyburáceli si přídavek a dostali „The Lovers“ od Legendary Pink Dots. Ještě před tím Patrick usedá za klávesy a slibuje, že už nikdy neřekne „Czechoslovakia“ a snaží se v legraci naoko vlichotit klasickými obdivnými řečmi o úžasné Praze. Potom se už opře do klapek Patrick a Amanda si půjčuje jeho housle, aby si po „China Doll will start to dance“ nástroje vyměnili a Patrick mohl během „to dance...to hope...to feel....to love…Dance,China Doll!“ proplétat překrásné houslové party Amandiným smutným klavírem.

Je tu konec. Trojice chvíli řádí jako utržená ze řetězu v jakémsi málem šamanském vytržení, ale z probleskujících náznaků v bouři pazvuků, bušení do klavíru i smyčcového pekla je jasné, že přijde„Half Jack“. Místo pomyslného kapesníku tak vyhladil tenhle hit Dresden Dolls chmury na duších přítomných a alespoň trochu srovnal dluh, kteří někteří méně informovanější mohli pociťovat. Ve frenetickém závěru pomáhá s vokály i Edward a potom už triu nezbývá nic jiného, než se nechat zasypat květinami.

Jednu kytici Amanda bravurně chytila za letu a já jsem rád, že jsem podobně zachytil i tenhle speciální koncert, plný laskavého divadelního ducha a oduševnělého propojení muzikantství a života se všemi nesnázemi, který nám přináší…

Za fotografie děkujem www.klapper.cz.
Více fotografií naleznete ZDE.