čtvrtek 16.7.

Demi: Chtěl jsem si vzít poučení z minulého roku a věnovat se ve větší míře hudebním zážitkům na úkor opileckých výstřelků. Ale jak to chcete udělat, když ještě nejste ani v Polsku a v autobuse, který chtěl v dobré víře zastoupit výluku vlaku, už se po podlaze směrem k řidiči řítí přílivová vlna tsunami z vysypané igelitky plné blitek. Řádění pána od volantu jsme tiše a obezřetně přihlíželi z bezpečné vzdálenosti a napnutě čekali na autobus, který nás měl vysadit přímo před areálem. I tady se taška natucla přefiltrovanou vodkou, pivem a zbytky snídaně, ale tentokrát se spokojeně dovezla až do Polska, kde svou dráhu také zakončila. I do Polska tedy směřují imigranti. V igelitkách!

Na oblíbené místo u bazénu jsme se opět dostali a potěšitelné je, že krosna, inteligentně zapomenutá uprostřed parkoviště, ani za půl hodiny nezmizela. Inu slušné gotičstvo. Nic tedy nebránilo vyrazit obhlédnout kostel, v němž se právě realizoval náš jediný kapelní zástupce na festivalu. Na rovinu řeknu, že jsem se obával trapasu a gotika/negotika v podání Carpatia Castle mi sympatická není ani trochu. Stará pravda o očekáváních se však opět ukázala pravdivou. Jak mne minulý rok otrávili LatexJesus, tak jsem tentokrát odešel na čerstvý vzduch bez nadávek. Kapela zahrála slušný metálek, zpěvačce to slušelo a i když se mi její tvorba nelíbí, v Polsku odehrála slušný set, kterým si určitě ostudu netrhla.

Tenhle fakt vynikl ještě víc ve srovnání s podobně naladěnými Poláky Victorians. Ti měli o poznání horší zvuk a celá šaráda zněla místy notně rozladěně. Jejich symfonický metal je pompéznější a rozpřáhlejší, než tvorba našinců a o co měla působit epičtěji, o to bylo celé jejich snažení trapnější. Byla to aspoň příležitost obejít stánky s dobrotami a muzikou, což byla proti minulým rokům novinka a proti předchozímu ročníku potěšilo i to, že se v kostele nevybíral žádný sólo vstup a dokonce se neřešil ani vnášený alkohol. 

H.: Já jsem Carpatia Castle nestihl kvůli vyřizování formalit na vstupu a do kostela jsem dorazil až v době, kdy se jediní reprezentanti České republiky na letošní Castle Party akorát loučili. První kapelou festivalu se tedy pro mě stávají Victorians, což nebyla zrovna nějaká velká výhra. Mluvit o průměru by snad v tomhle případě bylo příliš milosrdné, protože tohle byl hudebně regulérní blábol – vůči podobným rádoby metalům (které jsou však tak „tvrdé“, že by to nepobouřilo ani na Kmochově Kolíně) s princeznami za mikrofonem mám skutečně solidní averzi a vzhledem k tomu, že Victorians z tohohle davu vůbec ničím nevybočovali, jsem se příšerně nudil. Co nedodělala odpudivá muzika a otravně „tarjující“ zpěvačka, to navíc dorazil fakt nepovedený zvuk. Jinými slovy – špatně po všech stránkách.

Demi: Dalším domácím koněm byli nestoři 1984. Na tomhle triu bylo na první pohled znát, že mají něco odehráno a jejich svérázný post punk byl rozhodně zpestřením hodně slabého čtvrtečního programu. A to i přes fakt, že se nejednalo o nějaký kulerváč. Kytara, basa, bicí a jede se bez velkých obštrukcí. Velký prostor kostela kapele moc nepřál a umím si je představit spíš v pražském Basementu. Třeba.  Do toho texty v mateřštině a civilní feeling, který ve všem tom okolním kvílení osvěžil jako větřík, který se nám ve všudypřítomném horku celý víkend nedostával. I když…

H.: K 1984 vesměs nemám moc co dodat, jelikož jsem jejich vystoupení vnímal takřka totožně jako kolega. Do zázraku to sice mělo daleko, ale na rozdíl od předcházející formace to alespoň mělo hlavu a patu, na nic si to nehrálo (tudíž to bylo uvěřitelné) a dalo se to bez sebemenších problémů poslouchat, aniž by měl člověk potřebu se nudou drbat i na těch místech těla, o jejichž existenci ještě pět minut zpátky neměl ani tušení.

Demi: Dalším domácím zástupcem byli God‘s Bow. I je jsem viděl poprvé a přiznám se, že jejich prezentace na mne zapůsobila natolik étericky, že jsem musel klasicky prchnout. Další z ženských vokálů nepotěšil a jakkoliv mi jejich studiová tvorba přišla poslouchatelná, pak na pódiu ztratila svoje kouzlo.

H.: To mně se zase God’s Bow docela líbili, a ačkoliv ani v tomto případě nešlo o koncert, z něhož by mi spodní čelist spadla až na zem, tak mi tahle jemná poslechovka v daný moment docela sedla a příjemně jsem se bavil. Obzvláště v porovnání s tím, co bylo předtím a co přišlo potom, byli God’s Bow asi tak o třídu výš a do té doby šlo o nejlepší koncert. Upřímně se přiznám, že až do oné chvíle jsem God’s Bow neznal, avšak vzhledem k tomu, jak se mi to zalíbilo, tomu příležitostně s chutí dám i domácí poslech, což mi připadá jako slušná vizitka.

Podobně pozitivně ale rozhodně nemůžu mluvit o následujících Belgičanech Skeptical Minds, protože to byla další těžká volovina. Muzika mě iritovala hned od začátku, protože šlo o rádoby-industrial metal, což v překladu znamená tuctovou kytarovou složku a sem tam zoufale nudný sampl. I přesto se zpočátku zdálo, že to až takový průser nebude a alespoň vizuálně to bude energická podívaná, protože Skeptical Minds na to vlítli ve vysokém tempu, nicméně i tohle se hodně rychle (během dvou, maximálně tří tracků) zajedlo a dál už to byla jen nuda. Vrcholem zmaru pak byl hodně nepovedený pokus o předělávku kultovky „Ace of Spades“ od legendárních Motörhead… tenhle song je i v originále dost jednoduchá odrhovačka (to v tomhle případě nemyslím v pejorativním slova smyslu), ale jak vidno, někdo dokáže posrat i takhle triviální písničku. Na druhou stranu, u publika to všechno nevím proč slavilo úspěch, čemuž notně napomáhala i zpěvačka polského původu, jež s obecenstvem komunikovala v mateřštině. Z mého pohledu ovšem palec dolů…

Náladu před odchodem na kutě alespoň trochu vyspravili Artrosis, kteří ten den byli poslední živou kapelou v kostele. Obecně vzato to sice stále nebyla vyložená bomba (něco takového čtvrteční den přece jen bohužel nenabídl), ale obzvláště po Skeptical Minds byl ten jejich potemnělý, trochu do atmosféry laděný rock se sympatickou zpěvačkou velice příjemný. Kapelu navíc kupředu pohánělo i publikum, v němž podle všeho měli Artrosis množství příznivců, výsledkem čehož byla parádní spolupráce z obou stran. Nicméně, natřískaný prostor, špatný vzduch a v neposlední řadě ukázkový bolehlav z chlastu mě přece jen vyhnaly pryč ještě před koncem, takže tak geniální, aby kvůli tomu stálo za to trpět, to taky nebylo.

Demi: Naše mikroskupina se nadále rozhodla raději prozkoumat dění v klubech. První zastávkou byla Hacjenda, v níž se elektrikařilo a naši povzneseně taneční náladu někdo utnul přesně uprostřed hocicoidní hitovky „It Doesn´t Exist“, což nepotěší. Celkově bylo dění v dolní části Hacjendy zklamáním. Víceméně žádná světla, žádní lidé (rozuměj třeba dva a my). Nenechali jsme se však zviklat a mazali do Sorenta, kde frčel veskrze minimál, který nám pomáhal provlnit se až ke svítání. A že to v té mlze uteklo jako nic.  

pátek 17.7.

H.: Páteční program začínal až ve čtyři hodiny odpoledne, kdy se na hlavní scéně objevili domácí (samozřejmě myšleno domácí v Polsku) gothic rockeři Digital Angel. Bylo by však hodně přehnané tvrdit, že šlo o zahájení ve velkém stylu, protože to spíš bylo skoro naopak. Neříkám, že to bylo totálně jalové, jen to byl prostě těžce průměrný výkon… takový ten typ koncertu, který člověka vyloženě neurazí, ale za dva, tři dny už nejste s to si pořádně vybavit, co se tam vlastně dělo. Což bude možná i tím, že se tam vlastně nic moc zvláštního nedělo. Trochu rozpolcený jsem z toho byl i hudebně, protože některé písničky šlapaly poměrně příjemně a jako doprovod k podupávání nožkou fungovaly, ale jiné mi zase přišly trochu jako moc odrhovačky. Stručně řečeno, na úvod žádná velká sláva…

A vesměs to samé by šlo vlastně říct i o úvodní skupině v kostele, byť žánrově byli Shodan úplně jinde. Studiovou tvorbu téhle smečky neznám, ale živě mi to jejich death metalové hoblování připadalo úplně obyčejné. Podobných kapel, které drhnou takový tuctový smrtící kov a veškerá jejich „show“ se skládá jen z občasného potřesení mařenou, jsem už viděl víc než dost a Shodan z tohoto šedivého davu vůbec ničím nevystupovali. Trochu to zachraňovala občasná pasáž ve středním tempu, v němž byli Shodan přece jen solidnější a hlavně působili oproti vyššímu rychlostnímu stupni alespoň trochu svěže, ale s rychlostním pedálem na podlaze (což byla většina setu) to prostě bylo tuze zaměnitelné.

Demi: Na hradě tou dobou už řádil na place Pawel Strzelec, který si na stejném místě zahrál i minulý rok se svojí další kapelou Alles. Tentokrát však byli na řadě Już Nie Żyjesz, kteří na rozdíl od už zmíněného elektronického projektu dorazili potěšit milovníky kytar. A podařilo se. Jejich tvorbu není jednoduché vstřebat, ale když se do ní dostanete, tak si poběžíte pro cédéčko jako já. Důležitým činitelem je právě Strzelec, který na sebe strhává veškerou pozornost pohybovými kreacemi, kvůli kterým mu říkám „igráček“ a celkovým projevem, který vás dokáže zabavit a zaujmout. Včetně hlasu samozřejmě. Takový frontman je zkrátka vzácnost. Post punk je tu protkáván hravými keyboardy a třeba hitovka „Znikąd Donikąd“ nenechala člověka stát v klidu.   

Już Nie Żyjesz - Znikąd Donikąd

H.: Úplně jiné kafe kostelního programu byla hned následující sebranka. Stejné pódium, stejný žánr, stejný původ a přece byl ten dojem úplně na jiné úrovni. Extinct Gods totiž měli něco, co Shodan zoufale postrádali – charisma. Jasně, ani jejich muzika nebyla zrovna přehlídkou originality, ale jak se říká: prostě to mělo koule. Na první pohled sice Extinct Gods také nepředváděli nic jiného než prachobyčejný headbanging a death metalové řezání, ale jednoduše jsem se bavil hned od začátku setu až do jeho konce. Především kytarista Dominik Prykiel válel opravdu ukázkově, předvedl parádní výkon a vlastně i hudebně byl právě jeho nástroj tím nejzajímavějším, nicméně zpěvák Adam Rodakiewicz mu taktéž zdatně sekundoval a bez problémů si poradil jak s death metalovým chropotem, tak i s občasným black metalovým skřehotem. Na každý pád, za mě v tomhle případě určitě palec nahoru.

Demi: Vedru na hlavní stagi se rozhodli vzdorovat Percival Schuttenbach. Jejich studiová tvorba mne nechala absolutně chladným a o to příjemnějším překvapením se stal jejich koncert. Rozesmátí muzikanti dělali víc show, než že by předváděli něco světoborného. Ale proč jsem nakonec vydržel na celý set? Hned na úvod mě zaujala plavovlasá zpěvačka, která zpívala jako Lucie „Matka Tereza“ Bílá v nejlepších letech. Když jsem si říkal, co hergot dělá v takové kapele, přišla řada na černovlásku, která mi nejdřív srazila čelist svým suverénním a hlubokým growlem, aby mne nakonec rozbila výborným zpěvem, při němž mi běhal mráz po zádech i v tom ultravedru. Navíc se na scéně pořád něco dělo, muzikanti se bavili a obecenstvo s nimi. A skvěle jim vlály vlasy!!!

H.: Na hradě sice v téhle době hrály také docela zajímavé věci, ale kostelní program mě stále lákal víc, protože následovaly dvě formace, jež patřily k tomu, na co jsem se na celém festivalu těšil nejvíce. Nejdříve to byli avantgardní black metalisté Mord'A'Stigmata, kteří – a to můžu říct rovnou – mě naprosto bez milosti posadili na prdel. Sice jsem měl o kvalitě jejich muziky jasno už v předstihu (ostatně, s jejich poslední deskou „Ansia“ jsem strávil ne úplně krátkou dobu), ale že to bude živě až takhle mocné, to jsem zase nepředpokládal. Povětšinou modré nasvícení, kapela zahalená v kapucích a obestřená hustými proudy mlhy, prvotřídní black metal – a výsledkem byl naprosto hypnotický koncert, od něhož prostě nešlo odtrhnout oči. Mord'A'Stigmata předvedli tak silné vystoupení, že s odstupem si je dovolím označit za sice nečekaný, ale (společně s Wardrunou následující den) přece jen asi největší vrchol celého festivalu.

Ona to sice asi byla náhoda, ale s vizuálně takřka totožnou podobou koncertu vyrukovali i následující Thaw, kteří pro mě byli s Wardrunou největším tahákem letošní Castle Party. Jenže ačkoliv jsem se na ně těšil víc a ačkoliv mám z desek jejich noisem načichlý experimentální black metal radši, nakonec přece jen musím uznat, že oproti kolegům z Mord'A'Stigmata borci mírně zaostali. Nicméně, tohle nic nemění na tom, že i jejich set byl po čertech skvělý. Poláci sice nasadili svůj těžký a zamotaný black metal už od prvních vteřin, ale pocitově to chvíli trvalo, než se koncert skutečně rozjel. Postupem času už mě však Thaw konečně chytili pod krkem a druhá půle gradovala v neuvěřitelném tempu, tlak se stupňoval, atmosféra zhoustla, došlo i na nějakou tu čistě hlukovou pasáž, objevily se i vtípky jako hraní smyčcem na kytary a chaotické finále už bylo (skoro doslova) kulervoucí. Když pominu, že proudy mlhy byly až tak hutné, že vůbec nebyl vidět bubeník, takže si člověk nemohl vizuálně vychutnat jeho výkon (což zamrzelo, protože tam na svém nástroji předváděl dost slušné peklo), tak nakonec i v tomhle případě jsem odcházel nadšený.

Kostelní scéna dále pokračovala vystoupením polských metalových stálic Darzamat a Hate, avšak vzhledem k tomu, že obě už jsem živě viděl (a v případě Hate to bylo mnohokrát), jsem se přesunul na hrad. Tam jsem dorazil akorát tak v druhé půlce setu pohanů Inkubus Sukkubus. Jenže i když byl jejich koncert v té době dávno naplno rozehraný a i když byl skok z experimentálního black metalu do gothic rocku docela velký, nakonec vůbec nebyl problém do rozjetého vlaku naskočit, protože britská trojice předváděla tak parádní výkon, že nešlo odolat. Bylo to nádherně živelné, přirozené, skupině to prostě hrálo jedna báseň (hlavně na kytaristu Tonyho a zpěvačku Candii byla doslova radost se dívat) a navrch ještě nechybělo několik parádních skladeb jako „The Goat“ nebo „Queen of Heaven, Queen of Hell“. Docela mě mrzí, že se Inkubus Sukkubus kryli zrovna s jedním z mých osobních headlinerů, protože to bylo výborné a i v tomhle případě musím vyhlásit velikou spokojenost.

Demi: Na mne v pátek dolehla maximální únava a před Merciful Nuns jsem si „jen tak na chvilku lehnul“ ve stanu. Když jsem byl probuzen andělem strážným, show rakouského tria už měla start za sebou. Tak rychlý výstup nahoru jsem snad ještě neabsolvoval. Těšil jsem se na Artauda a spol moc. Dorazili jsme během „Body of Light“ a našim očím se naskytl očekávaný pohled na dva vážné chlápky a jednu vážnou ženštinu, kteří před dvěma velkými monitory s projekcí hrnuli klasický „artaudovský“ gothic rock odění komplet v černém. Pompézní „Genesis Revealed“ nás nechal přihlížet vzniku světa se vší parádou. Songy byly občas šikovně naroubovány na sebe jako v případě „Exosphere“ a „Black Body“. Tu mám mimochodem moc rád a i živě vyšla skvěle. Jinak je pravdou, že moje očekávání nebyla naplněna úplně. Ne že by se koncert nepovedl. Jen mají Merciful Nuns na kontě už tolik songů, že když hrají novinky, není šance stihnout všechny hitovky. Silnější momenty tak střídaly ty rozvleklejší a k úplnému nadšení dík tomu něco málo chybělo. I tak se však jednalo o nejsilnější hudební zážitek s už zmíněnými blackovými Mord´A´Stigmata.

H.: Pominu-li úvodní dvě skupiny, od nichž jsem beztak vůbec nic nečekal, tak jsem se pátek bavil jak pán a co koncert, to super záležitost. Jenže aby ta bilance nebyla tak pozitivní, přišli na závěr dne L'âme immortelle. Tedy, ne snad, že bych zrovna od nich čekal nějaké zázraky, protože tahle skupina je ultimátní příšernost, ale když nic jiného, alespoň jsem si to ověřil i živě, že produkce těchto Rakušanů je fakticky debilita. Aby bylo dílo zkázy úplně dokonalé, tak L'âme immortelle neobtěžovali jen sluchové ústrojí těmi hektolitry kýče a cukrkandlu, které se valily z reproduktorů, ale i to zrakové, protože na to se prostě nedalo ani koukat. Hlavně zpěvačka Sonja Kraushofer byla jak z jiné planety – pseudo-sexy kroucení od ženské, která má nadváhu asi tak 300 kilo, bych s přimhouřením oka ještě dokázal přežít, kdyby všechno tak neskutečně nepřehrávala. Jasně, muzikant by asi svojí tvorbu trochu prožívat měl, ale ona se tvářila, jak kdyby tam co 30 vteřin chytala mokrý orgasmus. Dal jsem tři songy a pak jsem musel vyklidit pozice – sice vydržím hodně, ale úplně všechno zase ne… Kdyby se hlasovalo o největší shit celé akce, L'âme immortelle by měli můj hlas.

Demi: Kolaps celého těla pokračuje. L'âme immortelle hrají…usínám ve stoje…příšernost…po dvou skladbách prchám…Nephi hraje za hodinu, zkusíme vydržet…tak si na chvilku lehneme a pak půjdem…kolik je?... 

mohlo by vás také zajímat

Report z Castle Party 2024 – sobota, neděle

Report z Castle Party 2024 – čtvrtek, pátek

Lineup třicáté Castle Party je kompletní

Report z Castle Party 2023 - sobota, neděle