Druhý den WGT se spolky jako Fields of the Nephilim, Sol Invictus, The Beauty of Gemina a hromadou dalších. Jaké to bylo?

Nephilim: Vstávání na Wave Gotik Treffen je vždy otázkou vůle (a taky mírou rozeřvanosti vašich spolunocležníků), část výpravy proto musí vzít zavděk mrzkými pár hodinami spánku a zkusit se dát do kupy při pozdní snídani. Poté je čas dorazit do obchodu a koupit víkendové zásoby resp. doplnit ty, které už padly za oběť první afterparty.

Barbora: Na rozjezd druhého dne jsme se rozhodli navštívit proslulou abstintherii Sixtina. Vymódili jsme se, aby naše nezbytná fotka před pohřebním kočárem s kostlivcem na kozlíku měla patřičný styl a vyrazili. Ukázalo se, že k tomu, abychom našli cestu do kterékoli z festivalových destinací, stačí zastavit na ulici náhodného černooděnce a trefíme kamkoli.

Sixtina působila jako příjemná oáza klidu přímo v centru města. Uvnitř právě vystupoval Daniel Malheur. Historicky oblečený pán s monoklem zpívající k hudebnímu doprovodu hrajícího z gramofonu s kličkou působil jako z filmu pro pamětníky. Ostatně žánrově se označuje jako MonokelPop. Absintherie byla beznadějně plná. Na své si tu přišly nejen rodinky s caparty ve fráčcích a šatičkách, ale také starší a pokročilí, kteří si v klidu a hlavně vsedě vychutnávali brčálově zelený absinth. My jsme si místo toho dali na dvorku, kde se právě chystalo podium mezi dvěma koncerty,  ledovou tříšť, která překvapivě vůbec zelená nebyla.

Barbora, Ez: Později odpoledne jsme vydali do opravdu reprezentativního prostoru městských lázní objevovat neznámé. Večer zahajovali The Present Moment, coldwave/electro trojice z Los Angeles. Už podle sestavy basa bez hlavy/eletronické pady „na stojáka“/zpěv a úvodních songů to vypadalo, že zvukově půjde o synťákový RARE večírek. Po pár kouscích se ale nedalo přehlédnout, že zatímco padista trestá svůj nástroj s přehledem, zpěvák je na podiu poněkud slabším článkem – a to i přesto, že se postupně pohybově docela rozjel a pokoušel se i o „Gahanovské“ taneční kreace.

Klidové až dietní polohy trojice fungovaly jen tak napůl a mezi nejsilnější momenty patřily okamžiky, kdy se zpěv odmlčel, nakreslenou basu začaly přelévat valící se synťákové mlžné jedy a nad tím vším problikávala osmdesátková pípající syntetická arpeggia. Ne příliš šťastnou volbou byly i poměrně silné stroboskopy, které se přidaly v druhé půlce koncertu k efektním bílým paprskům pročesávajícím mlhu, a úplně zbytečně oslepovaly publikum. Navíc nepochopitelně bily do oči mimo rytmus skladby. Nutno však podotknout, že při poslechu doma zvuk jejich poslední desky „Cruel“ skutečně baví.

Crash Course in Science

Po krátké pauze svůj set spustili Crash Course in Science. Moudré internety avizovaly post-punkovou kapelu hrající od roku 1979, nicméně očekávání naší výpravy tak nějak nebyla naplněna. Přestože údernost a kovová ostrost otevíráku slibovaly mnohé, kvalita dalších výkonů měla značně sestupnou tendenci.

Stage zahalila tma a světla odkryla víceméně jenom obří blonďatou kštici padistky, dva Macy na stole a siluetu chlapíka v kšiltovce vepředu. Set na pomezí coldwave/minimal synťáků a EBM sázel především na hutné beaty s dobře nemocným zvukem, prokládaným vpády šumohluku. A samozřejmě i řádně „vyšinutým“ deklamovaným vokálem, ve kterém se střídaly obě poloviny projektu. Set tak nejvíc ze všeho připomínal (zvukově ještě vykrámované) Alien Sex Fiend. Nicméně i přes snahu ozvláštnit show teatrálním cybertancem neonově rozsvícené dvojice, připomínající trénink poi artists, to byl zvukově takový minimal, až zážitek brzy přerostl v  nudu. Naštěstí byl právě čas přesunout se na další stanoviště – třeba do klubu Felsenkeller na švýcarské The Beauty Of Gemina.

Nephilim: S nadějemi jsem stejně jako Barbora zamířil do Stadtbad. The Present Moment znějí na studiovce jako zajímavá fúze synthwave a electra, její náladu se však nepodařilo převést na pódium ani trochu. Výsledkem byl mdlý projev kapely a značně nejistý frontman, takže po čase i (nejen) naše pozornost uvadá a věnujeme se bohulibější činnosti (rozuměj seznamování s okolostojícími hudbymilci, hromadné focení na vytuněných toaletách apod). U toho jsme ostatně mohli zůstat i následující set, protože ani postpunkoví matadoři Crash Course In Science mě o svých kvalitách nepřesvědčili a tak během jejich setu prchám do Kohlrabizirkus.

Jak už to tak bývá, cestou jsem potkal několik známých a trochu se zapovídal. Do 'Cirku Rabiho Kohla' (jak jsme kdysi dávno prostor překřtili) tak dorážím přesně ve chvíli, kdy do činelu bicí soupravy dopadá poslední úder bubeníka německých Beyond The Black, ale soudě podle vlažného potlesku prořídlého obecenstva jsem o moc nepřišel.

Barbora: Ve vzduchu zaplněného Felsemkelleru bylo cítit očekávání, které "Gemina" od začátku až do konce naplnila. Zazněly všechny hitovky, na které jsme čekali, stylově pěkně promíchané. Koncert zahájili energickou „Run, Run, Run“ a pak už se to jen sypalo. Elektroničtější „This Time“ a „Kings Men Come“ následované „Suicide Landscape“, která zněla přesně tak, jak název napovídá. Změnu přinesla „Hunters“, během které jsme se zvukově odchýlili až někam k industrialu. To už se ale koncert přehoupl do druhé půlky, kterou oddělila pomalá „Last Night Home“. Následně přišlo westernové probuzení v podobě „Down by the Horses.“, kterou Michael Sele vystřihl se španělkou v ruce.

Celkově bylo znát, že umí hrát, umí zpívat a neskutečně si show užívá, včetně fungující komunikace s publikem, které se co do odezvy nenechalo zahanbit. Po akustické verzi songu „Dark Rain“ se už ale vracíme k typickému zvuku kapely, a to prostřednictvím dvou předposledních věcí – „Rumors“ a „Seven-Day Wonder“. Celý set pak zakončila krásně natažená, emocemi prodchnutá „One Million Stars“, kde už s Michaelem zpívali a na rozloučenou mávali snad úplně všichni. Beauty of Gemina jsou pro mě rozhodně v top 3 celého festivalu.

Nephilim: Přestávku po Beyond in Black trávím venku před dvěma kupolemi podprsenkovitého tvaru, požírám místní bratwurst a pozoruju houstnoucí davy příchozích. Uvnitř se totiž chystá portugalský černokněžník Fernando Ribeiro a jeho vlkodlačí bestie Moonspell. I když dnes už jejich tvorbu sleduji z velké dálky, kdysi bývali mými oblíbenci a já jsem zvědav, jak bude jejich aktuální forma znít. Na loňské Castle Party byl jejich projev notně přitvrzený, ale v Leipzig je všechno od začátku jinak. 

Moonspell

Metalové riffy jsou tentokrát mocně zahaleny do gothicrockového oparu a výsledný projev kapely se tak vlastně moc neliší od později nastoupivších Nephs. Klenutý zvířecí řev (jde tohle slovní spojení vůbec dohromady? – v případě Ribeira věřte, že ano) frontmana dodává celkovému vyznění formace skutečně infernální nádech. Ribeiro hned na úvod vystoupení prozradil, že se po třiadvaceti letech existence hodlají ohlédnout do minulosti a jednotlivé položky setlistu mu daly za pravdu ("Opium", "Raven Claws", "Vampiria", úchvatná "Alma Mater"). Před přídavkem se kapela ústy Fernanda uctivě sklání před 'mighty Fields of the Nephilim' a následně vyšvihne "Full Moon Madness", ze které mě ještě dnes mrazí na zádech. Úchvatné vystoupení s neuvěřitelnou gradací, přebije ho následující interpret?

Beowulf: V sobotu se Altes Landratsamt stal doupětem pro všechny neofolkaře a další podivíny. Před osmou se zde představili ruští Majdanek Waltz, kteří působí na scéně třináct let. Projekt nastoupil v sestavě zpěv, basa, klasická kytara a příčná flétna. Jejich neofolk je spíše poklidnější a bez perkusí, které by to „nakoply“, se pro mě neznalého jejich tvorby začal set slévat do jedné dlouhé monotónní skladby. Upostřed vystoupení jsem si radši udelal pauzu a šel se podívat na merch a na vzduch jelikož opět bylo v tomto jinak pěkném prostoru příšerné klima. Tak snad příště, až se blíže seznámím s jejich tvorbou si porozumíme více.

Ez: Mezitím prkna Täubchenthalu obsadila kapela s pověstí jedné z nejnedoceněnějších gothpunkových skupin vůbec. Skotští Twisted Nerve začínali roku 1978 původně jako punková kapela a i když se posléze jejich zvuk vyvíjel temnějším směrem, punkové kořeny jsou v jejich hudbě jasně slyšitelné i po těch 37 letech.

Rok založení je v případě čtveřice ovšem nejen slyšet, ale i vidět. Na energii a dravosti setu se ale naštěstí ani ty necelé čtyřy dekády v nejmenenším nepodepsaly. Twisted Nerve stále oplývají skvělou instrumentální kondicí, funkčním zvukem a hlavně naprosto suverénním pevným hlasem. Absolutní jistota zpěvu připomínala třeba Iana Astburyho v raných dobách (The Southern Death) Cult. A k tomu jako příloha pěkná vokální výpomoc kytaristy a bubeníka.

I když byla kapela na pódiu vlastně v podstatě statická (což s ohledem k věku interpretů nepřekvapí), "Nerváci" patří k onomu druhu umělců s charismatem, u kterých úplně stačí, že na tom pódiu prostě jen jsou. A i tady to stačilo. To ostatně nelépe dokládalo hromadné víření deathawků až dozadu ke zvukaři. Neméně vířily i paličky při řádně tribálních rytmech bubeníka (třeba při „Freak of Nature“), který navíc téhož dne slavil narozeniny. Vysoce šlapavý set vygeneroval ukázkovou výměnu energie mezi publikem a pódiem, ze kterého urostlý frontman Craig svou neodolatelnou skotskou angličtinou děkoval za vlídné přijetí. A vypadal, že to myslí fakt upřímně.

Twisted Nerve

Zmíněnou inspiraci původním punkem střihu Sex Pistols pak doložily i přídavky – nešlo ovšem o inspiraci vykrádací, ale autentickou. Tihle pardové totiž byli u toho. A samozřejmě došlo i na „White Lies“ nebo „Five Minutes of Fame“. Jen škoda, že si s sebou pánové nepřivezli žádný merch – tohle by člověk nějakým tím eurem podpořil rád... 

I když se Twisted Nerve dostalo od návštěvníků velmi pěkné reakce, Frank the Baptist jsou prostě Frank The Baptist. Zavedené jméno přivábilo do Täubchenthalu několik stovek lidí, kteří mohli hned na dálku z první ruky konstatovat, že se Frank co do váhy rozhodně „spravil“. Jedním dechem je ale třeba dodat, že ruku v ruce s hmotnostním přírůstkem nakynul i Frankův skvělý hlas a neopouštěl až ho do konce. Sympatický drzoun se svými obuřinkovanými kumpány, oděnými do vestiček a červených saténových košilí, vypadali dohromady tak trochu jako cikánský kabaret nebo cirkus. Nejspíš i proto, že podsaditý Frank dosahoval vysokánskému kytaristovi po pravici sotva pod prsa.

Ale k hudbě – samozřejmě došlo na povinné hitovky typu „Scars Forever“ i ochutnávky z nové desky „As the Camp Burns“. Nicméně i když to kapele šlapalo, Frank zpíval jedna radost a klub byl natřískaný, ohlasy byly spíše vlažnější. Nejspíš za to mohla dramaturgie setu, který se pohyboval spíše v poklidnějších středních tempech typu „Bleeding in my Arms“. A taky dlouhé prostoje mezi skladbami, kdy se ani nic neříkalo.

Jinak řečeno, byl to ten druh zážitku, jako když si místo vymetání tanečního parketu divokým gothic pogem radši v klidu doma pustíte dokument se zajímavým kulatým strýčkem v letech, který vám nad šálkem čaje povykládá, co zažil na svých dobrodružných cestách. Nic strhujícího, ale dobře odvedené, milé setkání. Ostatně, co jiného od Franka čekat, že?

Barbora: Časové znamení tou dobou ohlásilo 9 hodin a pro naší část to znamenalo přesun na hotel, kde jsme se navlékli do fetish-friendly  kostýmků tak, jak si žádá dress code proslulé „Obsession Bizarr“ party ve Volkspalast Kuppelhalle. Naším původním plánem bylo ještě před tím stihnout koncert hvězdných Fields of the Nephilim. Tento záměr ale zmařil totálně přecpaný Kohlrabizirkus a nekonečná fronta zhruba 600 lidí (bez přehánění) doufajících v zázrak. Kohlrabi cirkus byl totiž již tou dobou pro naplnění kapacity uzavřen. Tak to zkrátka je a člověk se s tím musí smířit, že nikdy nestihne všechny kapely, které by chtěl, ať už to zapřičiní přejezd tramvají nebo množství lidí, kteří měli stejný plán, ale prozřetelně dorazili dříve.

Naštěstí jsou obě destinace prakticky přes ulici a my se tak vydali rovnou na fetish party. Relativně dlouhou frontu jsme lišácky obešli a postavili se téměř před vchod, kde si nás vyhmátl jeden z vyhazovačů. Ten prohlásil, že můj outfit PVC Krankenschwester je cool a oni nás chtějí uvnitř. Jednoduše řečeno, dresscode v tomto případě znamená, že čím víc úchylně vypadáte, tím dřív se dostanete dovnitř. A nemáte-li v šatníku vhodný model, je nejefektivnějším řešením si toho co nejvíce vysvléct.

Po příchodu do ohromujícího prostoru se chvíli jen tak rozkoukávám. Na tanečním parketu pod obrovskou kupolí probíhá nefalšovaná dark-diskotéka. Tedy, diskotéka s přidanou hodnotou vůně gumy a latexu, do kterých jsou tu navlečení téměř všichni. A ti, kteří ne, na sobě nemají zkrátka nic až na boty či obojky. Na parketu prakticky není k hnutí, a to do té míry, že snaží-li se někdo probojovat kolem, uslyšíte škrknutí dvou plastikových modýlků od sebe. Ani docela dobrý hudební výběr nás tak nemůže na place déle udržet a stahujeme se do ústraní, odkud sledujeme tři předposlední vystoupení programu střídajících se po hodině.

Módní přehlídka latex fashion láká především na Adoru Batbrat, která předváděla plavečky tak miniaturní, že na sobě v tu chvíli měla snad více make-upu, než oblečení. Druhým číslem pak bylo Neo-burlesque vystoupení slečny, která na podium přitancovala probodaná jehlami. Ty si během svlékání postupně vytahovala a v závěru tak skončila se zkrvaveným obličejem. Co se tance týče, ten byl zjevně vedlejší a pro nás jasný signál, že všeho moc škodí. Nerada bych Obsession Bizarr hodnotila negativně, rozhodně se jednalo o velkolepou podívanou, kterou jenom umocnil výběr prostor, kde se party konala.

Kromě tancovačky tu šlo o to se předvést, pro zájemce byly k dispozici i neodmyslitelné darkrooms. Prakticky jediným, o to však významějším mínusem byla utlačující přelidněnost, která nás znatelně otrávila. Pořadatelé zřejmě počítali s velkou migrací toho druhu návštěvníků, kteří přijdou jen tak na čumendu a uvnitř se tak vystřídají. To taky nahrávalo všem, kteří čekali venku ve frontě na vstup. Dovnitř se totiž nakonec dostal skutečně každý.

Nephilim: Na absolutním vrcholu mého hudebního žebříčku asi těžko budete někdy hledat někoho jiného než Fields of the Nephilim. Proto byla moje volba sobotního headlinera jasná od začátku, i když jsem musel oželet vystoupení DAF, Front 242, Sol Invictus, Agent Side Grinder či March Violets, jejichž vystoupení se časově kryla s Nephs. A podle referencí těch, kteří zamířili na koncert některého z těchto konkurentů, se vůbec nejednalo o špatné koncerty. Tak snad příště.

Je tři čtvrtě na jedenáct. To už ale okupuju přední linii a pozoruju chuchvalce mlhy rozlézající se po pódiu. V lineupu letošního WGT byla ke jménu britské pětice připojena douška '30th anniversary show' a já byl zvědav, jakého výběru skladeb se dočkáme. Vzhledem k výhodné pozici ve photo pitu tak můžu pozorovat přicházejícího Carla McCoye, z jehož oděvu i bot každým krokem odlétává viditelný obláček mouky (co to povídám, prachu cest!). To už ale zbytek kapely rozehrává "Downrazor" a principál se bez jediného úvodního slova chápe mikrofonu. 

Fields of the Nephilim

Bezchybný vokál, chladná, ale přesto mystická a těžko definovatelná atmosféra celého vystoupení. U nikoho jiného nezažívám takový pocit tajemna (před pár lety to přesně popsal Kootcha v reportu z Amphi) jako u Nephs. Krasojízda pokračuje a pamětníci se rochní blahem v úžasném setlistu: "Preacher Man", "Moonchild", "For Her Light" následovaná mou oblíbenou "At The Gates of Silent Memory". Dvojice "Zoon" a nová skladba "Prophecy". Potom se poprvé v životě rozhodnu nahrát si na mobil jednu skladbu, přichází desetiminutový "Psychonaut" a mně málem upadne ruka. Už to nikdy neudělám, slibuju.

Kapela hraje v neuvěřitelné formě a já se přistihuju, že mám oteřenou pusu. Jednoznačně nejlepší vystoupení Fields of the Nephilim, které jsem zažil. Základní set zakončuje "Last Exit For The Lost". To už si v extázi vyřvávám s McCoyem "and we're getting closer, closer and closer" a vím, že na tuhle megaparádu budu vzpomínat zatraceně dlouho. Chvíli to vypadá, že Nephs už se neobjeví, ale nakonec se dočkáme. "Mourning Sun", titulní skladba deset let starého (a brzy snad už předposledního) alba kapely, mne definitivně katapultuje někam mezi Sumery a Crowleyovce. 

Fields of the Nephilim

Potom Carl řekne svoje "thank you, goodbye", já ve tmě klopýtám na tramvaj a minimálně pro dnešek už nechci vidět ani slyšet nic. Mysl se samozřejmě po čase uklidní a je potřeba zážitky rozebrat s ostatními, takže hajdy do DarkFlower, ošoupat trochu botky na parketu, následná after-afterparty s vínem, vodkou a dalšími blízkými kamarády a v pořadí druhé vítání denního světla na letošním WGT. Neděle začíná.

Ez: My, kteří jsme při pohledu na frontu před Kohlrabizirkem vzdali čekání na Fields of the Nephilim a zároveň jsme neměli chuť, vhodný outfit či oboje pro účast na Obsession Bizarr, jsme stáli před těžkou volbou – Agent Side Grinder, kteří hrají sice o deset minut déle, ale jsou v o deset minut vzdálenějším klubu, nebo raději Sol Invictus? Nakonec z pozičních důvodů vyhrál neofolk.

Ve velmi slušně zaplněném klubu Altes Landratsamt nás na pódiu uvítala hned šestice lidí v čele s (jak jinak) prostorově výrazným Tony Wakefordem. Ten se ukázal nejen jako suverénní zpěvák, ale i velmi příjemný „bavič“. Doprovázen cellem, basou, perkusemi, elektrickou kytarou, vlastní akustikou s delayem a flétnou, která dávala celku éterický nádech, předvedl Tony se Sol Invictus až překvapivě živou show.

Není tedy divu, že fanoušci zobali skupině z ruky (dokonce i v okamžicích, kdy se cello s příčnou flétnou harmonicky trochu hádalo). Může za to asi pořádná dávka osobního šarmu, sehranost kapely a materiál jako „Black Easter“ nebo samozřejmá „Kneel to the Cross“. Není tedy divu, že si dav vyžádal kapelu zpět na pódium ne jen jednou, ale hned dvakrát. A z bouřlivého potlesku si společenstvo Tonyho Wakeforda rozhodně zasloužilo každé plácnutí.

Barbora: Jelikož jsme si ve Volspalast Kuppelhalle příliš nezatancovali, rozhodli jsme se pokračovat dál do klubu „Dark Flower“, kde právě se svým DJ setem skončil Adrian Hates. Lítost nad pozdním příchodem ale rychle zahnali Bruno Kramm a Daniel Meyer, kteří roztáčeli hvězdná kola až do rána. Druhá stage pak nabízela smršť klasických hitovek a znatelně divočejší tance, bohužel se tam kvůli nesnesitelnému vedru skoro nedalo vydržet. Na hotel jsem se tentokrát vracela až se svítáním s uspokojivým pocitem, že tak to má přece být.

Fotky najdete v naší galerii.

...pokračování příště...

mohlo by vás také zajímat

Na novou desku připravili The Beauty Of Gemina písničky o návratu domů

Report z WGT 2024 - neděle, pondělí

Report z WGT 2024 - pátek, sobota

Fields of the Nephilim: Nářek zatracených duší