Třetí a poslední den M´era Luny, během kterého Kootcha viděl třeba Die Krupps, Spetsnaz, Deine Lakaien, And One, Covenant, Hocico nebo De/Vision. Jaké to bylo? Čtěte tady...








 

Za fotky děkujeme Miragovi

Nedělní program pro nás začínal docela pozdě, protože ty hrůzy, co nám přinášel vítr od hlavního pódia, se nedaly poslouchat ani na tu dálku. Feuerschwanz, Darkhaus a Letzte Instanz jsou party, které doufám už nikdy neuslyším. Uvnitř hoblovaly party jako Euzen, Ambassador 21 nebo Solar Fake, které jsme si s díky nechali ujít. První smysluplný rachot tvořili (X)-RX. Je to techno jak bič. Tahle německá dvojka nás výborně nastartovala. Chvílemi bych je přirovnal k Noisuf-X nebo Faderhead. Moc se s ničím nemažou, hlavně aby to co nejvíc bušilo a všichni sebou co nejvíc pohupovali. Pro mě taková ranní káva na probuzenou.

Bylo to třeba, protože po průseru na Amphi jsem se velice těšil na Die Krupps. Hned na začátku bylo slyšet, že to mají nazvučené nejlépe ze všech. Měli lepší sound než Manson a to je co říct, protože ten antikrist měl zvuk jako z fabriky. Kluci tentokrát neměli žádné technické problémy a hrálo jim to opravdu královsky. Stahlophon zářil uprostřed pódia a jeho operátor a zpěvák v jedné osobě Jürgen Engler, do něho bušil jako za nároďák. Na celé grupě je znát, že jsou po odjetí dost velkého tour k desce „The Machinist of Joy“ maximálně sehraní a zcela neschopní tvořit chyby.

Šéf přes datový tok, programovací robot Ralf Dörper a bubeník Nook tentokrát nemuseli řešit nefungující synthetisery. Kytarista Marcel Zürcher a basák Rüdiger Esch přes odposlechové cesty slyšeli vše, co potřebovali, takže srovnání s minulým koncertem není možné. Tohle bylo odehráno tak, jak jsme se na to těšili. Lidí pod pódiem bylo fakt ranec. A jelikož dobré kapely zrovna začínaly a diváci byli ještě stále full of energy, byl to hodně rozjetý kotel.

Poslední deska se Kroupám nehorázně povedla, neboť reakce na old hits, jako je „Fatherland“ nebo „Metal Machine Music“ byla stejná, jako na nové majstrštyky, třeba „Risikofaktor“. Ke konci jsem si uvědomil, že vlastně takovýhle fest, kde jsou primárně metloši a elektrárníci, je pro Die Krupps to nejlepší místo, kde zahrát. V podstatě nikdo nemůže říct, že ho to nebaví, obě skupinky si v nich najdou to svoje. Já si tentokrát nejvíce hópnul na Visážskou „Der Amboss“ a prostě miluju zpívat v „Schmutzfabrik“ to tikání na konci! „Im Rhytmus der Maschinen, Darf er Sein Verdienen, In der Schmutzfabrik, Rennen die Uhren TICK TICK TICK“. Skvělé, byl jsem nadšený!

Die Krupps

1. Blick Züruck in Zorn
2. Der Amboss (Visage cover)
3. The Machinist of Joy
4. Schmutzfabrik
5. Metal Machine Music
6. To the Hilt
7. Risikofaktor
8. Dawning of Doom
9. Fatherland
10. Crossfire

Die Krupps

Pochlastáváme v presscentru a k mému naprostému nepochopení mi Mirage říká: „Jdi si na ty svoje Švédy sám, já tu něco pointernetím“. To mi nemusel říkat dvakrát, s ohněm u prdele jsem zdrhal dovnitř, kde se zhmotnili dva maníci z Örebro. Bubeník a mašinkář Stefan Nilsson a frontman Pontus Stahlberg alias Spetsnaz. Než se dostanu k muzice, musím napsat, že jsem se celý koncert pochechtával, neboť Pontus vypadá jako crossover Jasona Stathama a Johna Malkoviche – naprosto přesně!

Tenhle padesátiminutový koncert, byl největší tančírna celého víkendu. Napráskaný sál se vlnil v rummel trummel dance a do konce se nezastavil. Je nutno podotknout, že lidi tančili sami, nepotřebovali neustále pobízet, jako u jiných kapel. Nevím, jestli můžu nějakou věc vypíchnout. Sral jsem blahem úplně ze všeho, co odehráli. Jejich rytmus je tak fatálně nakažlivý, že vůbec nedostanete možnost se nudit, nebo přemýšlet o něčem jiném. Dobře, nejvíce jsem vřískal z hned první „Ignorance is Bliss“, při „Apathy“ jsem si musel vzpomenout na moje nejbližší, kteří zůstajíc v Praze mají smůlu jaxvině! Zaskáču si „NaPaty“ sám no.

Když si Stefan rozepnul košili, začal se polévat vodou a olizovat si smyslně rty jako Kim Kardashian, všem v sále bylo jasné, že si hladí a prohmatává svůj pěkně rostlý pupík jenom z jednoho důvodu - všichni řveme „That Perfect Body“. A Pontus na nás „Yeeeah it is Stefan’s perfect body“ a už to jelo! Z mojí nejoblíbenější desky „DeadPlan“ dali super pecku „Allegiance“, takže se vůkol zpívalo „All the passion we possessed, All the problems we addressed, In Allegiance, In Allegiance“.  

Po „Degenerate Ones“ jsem si říkal, že už nic hustšího hrát nebudou. To jsem se velmi spletl. Poslední zahráli „Hooligans Hardcore“ a to, co se strhlo, jsem už hodně dlouho neviděl. To byl výbuch všeho! Při refrénu snad nebyla slyšet ani kapela, jak mocný to byl řev. Nějaký německý übermensch mě chytil za zápěstí, když jsem hrozil, pařil se mnou a vostře jsme si křičeli do xychtů refrén. Fakt mazec! Vše co se s PA systému ozývalo, bylo jako z desky, přesné a čisté, ale stále bylo skvěle slyšet – že je to naživo!

Bronzová medaile pánové, jenom dvě kapely za celý víkend předvedli něco víc. Byl bych šťastný, kdyby už na každém festu, který navštívíme, hráli jako headliner! Asi dvě hodiny po jejich setu jsme se dostali vychcaně do backstage a byly to společně s Hocico jediné bandy, kterým jsme měli důvod vyseknout poklonu do očí.

Spetsnaz

1. Ignorance is Bliss
2. Allegiance
3. Apathy
4. Free Fall
5. Fake!
6. That Perfect Body
7. Dead Men’s Eyes
8. Who Made You God
9. Degenerate Ones
10. Onwards
11. Hooligans Hardcore

Složením lidí na M’era Luně se prolínají dva směry. První jsou metloši. Zapomeňte ale na klasické máničky nebo deathníky jako u nás. Ani to není ta subkultura, která poslouchá Neue Deutsche Härte jako jsou Rammstein nebo Eisbrecher. Tohle jsou fandové, těch divných německých kytarovek, které jsou lízlé středověkem (kupříkladu dudařský metloband In Extremo). Že byste potkali někoho v triku Slayer zapomeňte. Tady nanejvýš Subway to Sally.

Druhá skupina jsou elektrárníci, mezi kterými potkáte nejenom běžné píply jako jsem já, ale i v poslední době stagnující rouraře, steampunkové dvojice (které mají outfit nejvychytanější a nejdražší ze všech), klasické holohlavé nebo okokrhelované übermensche v upnutých jeansech a vysokých botách. A na závěr dost divná individua, která jsou tak jiná, že vlastně vůbec netuším, o co jim jde. Kupříkladu jsem potkal typa v prazvláštním skafandru a navíc měl na zádech něco jako výfuk z traktoru. Nebo tam poletovali dva kluci v parukách, jeden v uniformě Lufthansy a druhý v latexových mini šatičkách v barvách německé vlajky. Inu proti gustu…

„Ty vole my se tam nedostaneme, dyk je tam fronta jak v ghetu na chleba“.

Fakt bylo zle, před hangárem se shlukli security, udělali špunt a dovnitř už nemohla ani noha, neb bylo totálně plno. Dokonce bylo narváno i venku u obrovské LEDky, kam vše promítali. Vypadalo to beznadějně. Ani jsem nezačínal být zpruzený, protože já s Mirkem dohromady tvoříme dream-všudepracujeme-team, který se dostane kamkoliv.

Presscentrum je šikovně nalepené na backstage, která je společná pro obě pódia. „Všimnul sis, že ten zadní plot do backstage je z pressu malinko otevřený?“. No netrvalo to ani dvě minuty a už jsme se fotili se Spetsnaz. Mirage dlouze hovořil s De/Vision, dali jsme pivko s Die Krupps, hromadnou fotku s Hocico a jejich El Mariachis. Postávali jsme v jednom chumlu s Rabia Sorda a těsně před svým vystoupením, se přišel mrknout i Alex Veljanov z Deine Lakainen. Tak to mám rád.

Ještě jsem vám neřekl, proč bylo plno. Mexické plno! Na scénu totiž vcházejí zmalovaní Mariachis a za nimi se zjevují dva skřeti z dolů v Morii. Již podruhé za víkend přibíhá Erg a v těsném závěsu klidně přichází Rasco, jsou tu Hocico. Koho zajímá důkladnější report, čtěte zde, tohle je jen čtrnáct dní staré. Kapela odehrála naprosto stejný set a je potřeba říci, že obdobně kvalitně.

El Mariachi

Erg je neutahatelný. Na něm není krom potu, po hodině koncertu vidět jakákoliv únava a myslet si, že si během show byť jen na moment oddechne nebo zpomalí, je scestné. Je to malej nezastavitelnej ďáblík. Celou show jsme viděli z pódia, což byl úplně jiný zážitek než normálně. Z boku vnímáte momenty, které nejsou zepředu tak vidět. Fakt jsem rád, že byla tahle možnost. Kluci byli po koncertě nadšení a úplně poskakovali radostí, jak se jim to povedlo. A nutno podotknout, že Erg Aicrag byl totální hvězda festivalu, protože předvést tak kvalitní show s Rabia Sorda a Hocico umí dnes jenom on!

Hocico

1. Canta no Lores (El Mariachi version)
2. Odio en el Alma (El Mariachi version)
3. Intro
4. Dead Trust
5. Untold Blasphemies
6. Intruder
7. Bite Me!
8. T.O.S. of Reality
9. Forgotten Tears
10. Poltergeist
11. Tiempos de Furia
12. La Cuaracha (El Mariachi version)
13. Teguila (El Mariachi version)

Chtěli jsme co nejvíce vytěžit z naší přítomnosti v backstage a šli se podívat z boku na hlavní pódium, kde vrzali Deine Lakaien. Naštěstí dorazila celá kapela a ne jen dvojice v piano orchestral version, která mně hrozně vadí. Ernst Horn společně s Alexem Veljanovem tvoří zajímavou muziku, která mě naživo moc nebaví. Ono je to dobře, nemůže se mi líbit všechno! Veljanov je nadmíru charismatický zpěvák, kterému by hloubku jeho hlasu mohli závidět všichni dědci v Expendables jedna, dva i tři! To na něm mám nejradši, ale nic jiného mě už nenapadá.

Viděl jsem je v tomhle složení podruhé a potřetí si to nechám určitě ujít. Netvrdím, že je to blbé, to vůbec, ale nerozjíždí mě to tak, jak bych si na fesťáku představoval. Přijde mi, že je to muzika do sluchátek a to na ni ještě musíte mít náladu. Ale je fakt, že měli nabito diváky, že jsem zíral. Můj názor není zřejmě příliš relevantní. Němčouří to slyší jinak.

Deine Lakaien

1. Into My Arms
2. Over and Done
3. Europe
4. Dark Star
5. Gone
6. Overpaid
7. Nevermore
8. Farewel

Deine Lakaien

Když si nakonec stage manager všiml, že v backstage nemáme co pohledávat, vystrčil nás do kotle, na zrovna začínající DE/VISION, kteří přijeli z hessenského Darmstadtu nyní již tradičně ve třech i s bicmenem. Já tu jejich theplárnu mám opravdu moc rád, dokonce se nebojím říct, že z desek patří do absolutní špičky. Ale od doby, kdy přibrali živé škopky (což je dobře) a změnili aranže, mně tam něco vadí. Já jsem nejvíc miloval souzvuky vocalu, backvocalu a nosného synthetiseru. Od doby co mají živé bicí, tak z mašin zmizel backvocal, což je tak markantní, že nechápu, že to vadí jenom mě.

V peckách jako „Try to Forget“, „Time to be Alive“, „Foreigner“, “Your Hands on My Skin“ nebo „Strange Affection“ to byl největší problém, protože tam právě se zmizením backvocalu mizí ta úžasná melodická linka, která tyhle písně doslova nesla na zádech. Naopak u pecek jako je „Rage“, nebo „Superhuman“, to nevadí vůbec. Steffen Keth i když zpívá a tančí jako král, nedokáže hubou suplovat několik hlasů, to je jasné. Tak mi někdo řekněte, proč to teď takhle dělají? Je to škoda a podle mě je to krok zpět.

Thomas Adam za keyboardy působí zkušeně a evidentně hraje. Jediné, co mi zase vadilo, byl svítící ohryzek od Applu, který zářil na celou halu a k mému totálnímu zděšení, i Steffen pořád hulákal „All hands up, I can’t hear you, I want to see your hands, come sing with me, I can’t hear you“. Já to fakt nesnáším. Snad nejsme idioti, abychom nevěděli, kdy se máme a hlavně chceme ozvat. Jenom tyhle dvě věci, mě vadily, jinak byl jejich koncert výborný.

De/Vision

Chýlí se nám to tu ke konci, všechny kytarové, metalové i středověké party dohrály, takže zhruba polovina lidí se snaží dostat k východu, ale my, co jsme propadli elektronicky generovaným zvukům, učůráváme v očekávání. Absolutně nejdokonalejší představení festivalu je zde a mně bylo nebesky a to ještě nezačali ani hrát. Vnitřní stage poprvé narvaná externími světly, které dodala kapela. Hala zhasíná, řev je určitě slyšet i venku a já mám husinu i na koulích

„Njud med  oss Sveriges kung, välkommen COVENANT!“ Daniel Jonasson a Andreas Catjar za keyboardy po stranách a uprostřed střízlivý a upravený guru – Eskil Simonsson.  Sundal ze sebe černé sako, pověsil ho na mikrofonní stojan a v bílé košili předstupuje před své fandy. Ozývá se jeho temný, hluboký a příjemný hlas:  „It is my pleasure, the first song of this exceptional moment is Leaving Babylon, I’m happy to be here with you.“ Tímto začíná můj hodinový duševní orgasmus, na který hodně dlouho nezapomenu.

Tohle vystoupení nemělo jednu jedinou chybu a já bych ho chtěl vidět každý den znovu. Všechno bylo tak, jak má být. Zvuk zněl jako z desky, ale feeling živého hraní byl všudypřítomný. Danielův nově nastavený vocoder opravdu mrazil. Speciálně v legendární „Ritual Noise“ i když jsme na to už všichni zvyklí. Robotické „We make ritual noise“ prořízlo vzduch jak kulka, ale für mich nejvíc ve „Stalker“, to jsem opravdu zíral, co taková mašinka dokáže za kouzlo. Tady se s Eskilem nestřídali, ale zpívali spolu – běhá mi z toho mráz po zádech i teď, když to píšu. Souzvuk Danielova robota a Eskilova bassu, je fenomenální!

 Je maximálně obdivuhodné, jaký má Simonsson cit pro aranže svých pecek. Jak se nebojí emocionálně naplnit každou část své hudby. Já mu stoprocentně věřím jeho smutek, bolest, krásu i nadšení. Je opravdu málo lidí, u kterých si nemyslím, že to dělají pro efekt, slávu nebo peníze (dohromady čti „pro kundy“), ale proto, že to tak cítí a nemůžou jinak. Navíc jsem se o něm dozvěděl, v rámci showbussinesu, nadmíru pozitivní zprávy. V branži je považován za velmi skromného a spolehlivého muzikanta, který je dlouhodobě vděčný každému, kdo pro něho nebo Covenant cokoliv udělá. Například si nechá platit minimální gáže na akcích pořádaných Kaiem Lotzem (německý producentský übermensch, který pase v reichu skoro všechnu elektrárnu), protože je mu vděčný, že jim pomáhal od roku 86‘ nastartovat kariéru. Dokonce je jeden z mála, který dělá remixy ostatním zadarmo nebo za náklady. Pro představu – běžná taxa za jeden remix 300 až 1500 euro (podle hvězdnosti remixéra).

Dělali jsme si s Eskila léta letoucí srandu, jak se vždycky sjede nebo naleje a pak všem na pódiu za všechno děkuje, ale ono je to jinak. On děkuje, protože to tak cítí a musí to ze sebe dostat. Prostě to není nafoukaný kretén, jako někteří ostatní.

Po „Ignorance & Bliss“ jsem si říkal, že už moc zklidňovat nebudou. To byla chyba, neboť přišel (pro mě) největší hit celého festu. Skyshaper vydal „20Hz“. Ani nemám takovou slovní zásobu, abych dokázal popsat tu nádheru. „The rain that falls for weeks, painting pictures on the street“ jsem nadšeně hulákal a logicky jsem si hned vzpomněl na Synthii, která jí miluje a tutově by řvala se mnou. Vytanulo mi na mysli, že přesně kvůli těmto chvílím na ty fesťáky jezdím. Ten nepřenosný zážitek a nepopsatelné propojení záměru skladatele a výslednému bezbřehému nadšení fanouška! To neumí každý a tahle Helsinborgská smečka to hrdě seká do Švédské žuly!

Diváci sami propukali v nadšený vřískot a při „Der Leiermann“ zprodukovali asi nejhlasitější potlesk, co tu z muzikantů kdo slyšel. Byl to neskutečnej meydan. „Last Dance“ je naživo ještě lepší než z desky, je daleko živelnější a uvolněnější. Kapela s sebou přivezla sadu asi čtyřiceti světel SGM X-C5 Strobo LED, která svítila tak silně a dělala takovou show, že jsem chvílemi zavíral oči. Měli je všechny za sebou otočené jen do lidí, takže efekt totálně přesvícené barevné plochy a v té samé vteřině tma a jenom obrysy švédských melodiků byl obří!

Poslední hlášená pecka byla „Call the Ship to Port“. Co mám ještě psát?? Euforie, nadšení, slzy v očích, křik, zpěv, tanec, Covenant…  Chorál, který ohýbal časoprostor, „A choir full of longing, will call our ships to port, the countless lonely voices, like whispers in the dark“. Totálně unavený a mokrý jsem se vydal ven, a když už mi venkovní LEDka skoro svítila na cestu, zazněl „Dead Stars“, poslední díl skládačky téhle švédské kapely.

Byla opravdu radost sledovat tyhle kluky při práci. Jenom to, jak neuvěřitelně citlivě dokážou pracovat s rytmem a dynamikou koncertu, kdy vás nechají skoro zastavit, protože tak strašně ztiší, že slyšíte svoje srdce a ve vteřině přijde výbuch hudby a zpěvu. Absolutní respect a hluboký dík master Simonsson!!!

Covenant

1. Leaving Babylon
2. We Stand Alone
3. Ignorance & Bliss
4. The Beauty and the Grace
5. 20 Hz
6. Stalker
7. Ritual Noise
8. Der Leiermann
9. Last Dance
10. Call the Ships to Port
11. Dead Stars

Mirage konečně dohnal svojí ruskou násosku (ale slušelo jí to), takže mě opustil a já se urychleně vydal na main stage. Na poslední koncert, na poslední kapelu, na poslední roztleskávače tohohle úplňkového žůru. Přicházím do rozjetého koncertu die Deutschen Pop-Star – And One. Stihl jsem začátek „High“ kterou výborně odzpíval bubeník. Na „Wasted“ se už objevil majitel celého endvaního cirku, principál Steve Naghavi. To jsem se nasmál. Steve obvykle bývá elegantně oblečený a obyčejně mu to dost sekne, tentokrát jsem měl pocit, že si oblek půjčil od Clause Larsena, protože byl tak o pět čísel větší. Vypadal jak psí šulin ve sloní předkožce. Holt se outfit pokaždé nepodaří.

Klávesáci měli na sobě bílé kombinézy a bubeník černou, to šlo, ale Steve byl k smíchu. Stage byla vyvedena do tří obrazů z nové trojdesky „Magnet“ (v prémiové verzi je to šest CD, tři nové desky a tři živáky). Všechno co mělo pohyblivé nohy a ještě zůstalo v areálu, bylo před hlavním pódiem a tak proč nám nezahrát „Traumfrau“. Tenhle skoro ploužák z desky „Bodypop“ mě hodně bavil, ale protože jsem znal playlist, nemohl jsem se už dočkat posledních pěti pecek.

And One

V originále tvrdá a koncertně ještě tvrdší „Second Voice“ a hlavně „So klingt Liebe“. Já mám radši jejich anglicky textované věci, ale když s nimi zpívá kolem Vás přes patnáct tisíc lidí „Lííííbéééé, zóóóóó klingt lííííbéééééé“ je to mazec, který si nikde jinde, než v Německu nedáte. Naghavi je také velký roztleskávač, ale vzhledem k tomu, že mi značně připomíná Davida Gahana, protože mu také stačí jen zvednout ruku a všichni vědí co dělat, tolik mě to nesere. Zato, to věčné řvaní „scream, skrým skrýýýýým“ už mi ke konci lezlo na nervy dost. Vlastně se podívejte sami, tady máte celý koncert v HD.

Naghavi byl opět vtipný jako Luděk Sobota, pořád něco šprechtil a lidi se smáli. Moje germánské kořeny už zapomněly na rodný jazyk, takže jsem mu rozuměl jenom „danke“ a to vám snad nemusím překládat. Íránské hlasy začínají a zkušeným napovídají, Steve zpívá „two sounds are better than one“, diváci vzdychají „och, och, och“ a všichni i s bicmenem „Techno man“! Zbožňuju tuhle pecku, ty nemocný klávesky, které And One tak rádi preludují a které jsou jednoznačně jejich poznávacím elementem. Naštěstí je nikdo jiný nepoužívá, takže je z nich jisto-jistá EndVaní marka!

Tohle je finále se vším všudy, už se odvazují i většinou úzkoprsí Němci a někteří dokonce odhazují kelímek od piva na zem, což si nikdo, kromě Poláků, celou dobu nedovolil. Víte proč? Protože se to nesmí, ale teď je to už jedno. Kdo by vás okřikl, když se z beden ozývá největší dělo, jakým band vládne „choose your weapon, time to go,  A Military Fashion Show“. Co na tom, že jsem sotva pletl nohama, skákal a křičel jsem jak o život. Je přesně 21:55 a aby místní dostáli svému statusu, přesných a pravidla dodržujících lidí, je na řadě poslední pětiminutová skladba „Shouts of Joy“. Naposledy jsme si s kapelou zahulákali refrén a minutu před desátou bylo najednou ticho.

Je potřeba napsat, že Naghavi to dozpíval s takovým nasazením, že už při děkovačce jenom sípal. Hurónsky se bavila parta ožralých Němců, která na Steva křičela nejdříve jenom „zugabe“ a pak přidali „Timmyy, Timmy zugabe Timmyyy“ – kdo z vás sleduje South Park, tak ví. Stage je zhasnutá, zvuk vypnutý –  Alles zu Ende geht – Vše jednou končí. Byl to důstojný závěr skvělého dne i festivalu.

And One

1. Für
2. Get Your Closer
3. Schwarz
4. Krieger
5. Somethimes
6. Unter meiner Uniform
7. Everybody Lies at Night
8. High
9. Wasted
10. Traumfrau
11. Speicherbar
12. Second Voice
13. So klingt Liebe
14. Techno Man
15. Military Fashion Show
16. Shout of Joy

Jenom pár slov závěrem. Můj top-six celé M’era Luny je jednoznačně v pořadí Covenant, Within Temptation , Spetsnaz, Rabia Sorda, Die Krupps a Hocico. Ze čtyřiceti kapel to tihle vyhráli na plné čáře. Jsem z Hildesheimu nadšený a příští rok určitě jedem, vid Miráži! A vezmeme s sebou zbytek našeho dream teamu, protože v pěti andělech se to v electro nebi lépe táhne!

mohlo by vás také zajímat

Vanessa zveřejnila remix od Die Krupps a finišuje s crowdfundingovou kampaní

Die Krupps přiostřili klasiku od The Sisters Of Mercy

Die Krupps vydali album plné předělávek

Die Krupps vydají záznam svého prvního koncertu na CD a DVD