Demi Mortuus | 30.01.2015 12:55

Čím vzala nová deska charismatických francouzských postpunkerů za srdéčko Demiho Mortuuse? Přečtěte si sami.

VARSOVIE – L´Heure et la Trajectoire
Vydal: Infrastition Records, (46:33)

Já vám tady budu chvíli nadšeně vyprávět, oui? Minulý rok vyšla hromada výborných desek, ale Grégory Cathérina a Arnault Destal dali se svou druhou deskou konkurenci pořádně na zadek. I když konkurenci. Varsovie mají natolik specifický zvuk, že se vlastně o nějaké konkurenci moc mluvit nedá. Musím hned zkraje zmínit skvělé obaly a artwork jejich desek, protože na konci už to nemám šanci stihnout! Neobjevují Amériku a přesto jsou prudce originální. Dle vlastních slov nepředávají žádné poselství, jen se snaží vrátit věcem smysl prostřednictvím dostupných zbraní. Smysl?

Že se Francouzi vrací hned v úvodu desky k bitvě u Slavkova asi svůj smysl má, neboť Napoleonovi potomci i tady vítězí na celé čáře a co na tom, že jeden z riffů „Austerlitz“ silně připomíná rozjívené americké nezbedy Blink 182 (kdeže loňské sněhy jsou…), když si z nich bere jen to nejlepší. Energii, chytlavost, přímočarost, kterou později smete nervní mlžení a kytarová exploze, jež vás zaručeně nejpozději po třech minutách děje postaví na nohy a donutí hrát na fiktivní kytaru a třepat květákem nebo patkou.

Post-punk Varsovie je silně explozivní. Dle mého názoru k tomu svou měrou přispělo studio Drudenhaus, které patří bývalým členům někdejších blackových vizionářů Anorexia Nervosa. Utvrzuje mě v tom aspoň jistý spodní tlak, který vše žene kupředu a vokál, který sice víc deklamuje, než zpívá, ale přesto má v sobě kýble emocí. Je tu jistá paralela, i když se hudebně jedná o něco zcela jiného. Proto deska letí kupředu lehce a neúnavně, i když na pozadí dějin padá Kartágo a než se nadechnete, sedíte v Jaku-1b spolu s „Bílou lilií“ a ve vokálu plném výčitek, pohnutí, zloby i odhodlání se můžete zkusit vžít do pocitů, které musela prožívat jednadvacetiletá „Lydia Litvak“ ve válečném pekle než v něm také našla smrt.

Varsovie - L´Éclaircie

„Sunsiaré“ přináší lehké zvolnění, dává větší prostor base, která je vůbec úkazem samotným o sobě (ale který nástroj tu není…) a když už se zdá, že se spíš jamuje a čeká na konec, tak teprve přijde pořádně fatalistická tečka, která člověkem mrští o zem. Kytary vám kleknou na hrudník, basa bude vrnět „já ti to říkal“ a kopáky vám naloží od cesty něco do žeber. A pak přijde ONA a vás to vlastně nebude ani bolet, protože ten hlas…

Titulní song se taky nikam nežene, ale ono je to na téhle desce fuk. I ta střední tempa mají koule a člověk se u nich zadýchá stejně jako u rychlovek. A pak je tam taky ta chvíle, kdy si Grégory pohrdlivě odfrkne a té se pokaždé nemůžu dočkat a dělám to s ním taky (hůř samozřejmě!). „Hôtel Roma“ ale už na nic nečeká a vnáší do drážek kotouče taky trochu hysterie.

„…proti proudu, bez přestání odnášeni zpět do minulosti…“. Gatsby vás tu určitě nepřekvapí. Vytřeštěně však vnímám, že se tu neodvíjí onen příběh přepálených začátků desek a to, co se na začátku jevilo být úžasným, je na konci ještě úžasnějším. Ať už svižnější „Lutte avec l'Ange“, v níž vás budou kytary ždímat jako hadr na nádobí, či závěrečná „Jusqu'au Jour“! Ta je monolitem, o který se tříští věky, nutí člověka postavit se do pozoru a vzdát hold všem těm, které bez smilování smetly dějiny, a hlavně vás zaleje požitkem z hudby samotné. Když vám basa rozhýbe vnitřnosti, kytara sevře hrudník intenzivním a zoufale jímavým soundem, bicí do vás budou zoufale bušit pěstmi a ten Grégory pořád vyčítá a vyčítá. Nezlobte se. Musím jít mlátit hlavou a skákat po pokoji…protože ten konec!!!

Hodnocení: 90 %

Sestava:

Grégory Cathérina - vokály, kytary, basa, hudba
Arnault Destal - bycí, lyrika, aranže

Tracklist:

01. Austerlitz
02. Détruire Carthage
03. L'Éclaircie
04. Lydia Litvak
05. Sunsiaré
06. L'Heure et la Trajectoire
07. Hôtel Roma
08. La Fêlure
09. Lutte avec l'Ange
10. Jusqu'au Jour