Recenze: Ondřej Kocáb, Honza Vojtíšek - Rozpolcení

Split alba kapel nejsou ničím zvlášť výjimečným, ale jak vypadá taková split povídková sbírka hororových autorů?

Ondřej Kocáb, Honza Vojtíšek - Rozpolcení
Vydal: Nová Forma, (313 stran)

 

Honza Vojtíšek je suverénně největší literární hračička na tuzemském hororovém políčku. Baví jej různé formy spolupráce s dalšími spisovateli, baví jej psát texty s různě omezeným počtem písmen, nebo třeba i rýmovat. Samozřejmě krvavě. Svůj nejnovější počin zaplnil vesměs staršími povídkami, které nejspíš chtěl mít takříkajíc pod jednou střechou a rozpoltil si jej napůl s Ondřejem Kocábem.

Pro mladíka žijícího v Olomouci je to první větší šance, protože mimo jedné povídky v antologii „Dokud nás smrt nerozdělí“ je to pro něj vlastně knižní debut. Přemýšlel jsem, zda začít zkušeným matadorem nebo hororovým zelenáčem a nakonec jsem si řekl, že začnu oním rozpolcením. Tedy tím, zda to chlapcům dohromady ladí. A ono jo. Díky tomu, že jsou povídky pestré, co se námětu týče a oba pánové mají poněkud rozdílný styl vyprávění, nikterak se netlučou a zvolené tempo příspěvků na střídačku funguje bez potíží. Zajímavostí je potom dvojice povídek „Studna“ (OK) a „Milující se pár“ (HV), neboť mají totožně sošný námět, který si pánové vymysleli nezávisle na sobě a vy si tak můžete porovnat, jak se s podobným motivem poprali.

 

 

Jestli mi něco vadilo na prvních povídkách Ondřeje, pak to byly tak trochu nepůvodní náměty. Jako by tahal z klobouku jednoho bubáka za druhým a spíš si na nich brousil techniku a styl. Ono to ostatně možná nějak tak bude, vzhledem k tomu, že povídky mapují jeho začátky a většina z nich se účastnila literárních soutěží. S přibývajícími kousky však přeci jen došlo i na vlastní nápady a tenhle nešvar tedy nakonec natolik závažný není. Ve srovnání s Honzou je pro Ondrovy příběhy signifikantní ještě jedna věc a tou je odlehčený styl vyprávění. Jako by po vás autor přátelsky pomrkával stylem „teď vás trochu postraším, ale nebojte, nebude to bolet“. Má smysl pro humor, který se v textech odráží a jak někomu může být lehce na obtíž, jinému čtení zpříjemní. Protože Ondřej zkrátka umí psát zábavně, lehce, do ničeho se nenutí a baví.

Mne osobně hodně zaujal postapo hororovým scífkem „Muž, který miloval včely“. Tenhle nápad by možná klidně utáhl i delší příběh. V mých očích je však jeho nejlepší povídkou v knize „Tabu“. V ní Ondřej netypicky zvážní, což je možná dáno faktem, že při psaní vzpomínal na rozvod vlastních rodičů a na to, co během něj prožíval. Podařilo se mu do příběhu věrohodně dostat trápení malého človíčka rozbitou rodinou a stejně tak dobře nenásilně naroubovat děsivou linku. Řekl bych, že tudy rozhodně vede cesta.

Honza do „Rozpolcení“ posbíral většinou povídky, které se zatím jinam nevešly, takže se potkáte i s lehce vousatými kousky. Kdybych měl vytáhnout nejlepší povídku celého výběru, potom bych ukázal prstem na „Autobusáka“. Podobně jako u Ondřeje se i Honzovi povedlo parádně vystihnout dětské charaktery a napsat příběh, který je nostalgický, posmutnělý i mrazivý. Je zajímavé, že právě tyhle příběhy s dětskými hrdiny, bývají často natolik působivé. Nejspíš to bude tím, že řada autorů v nich odrazí vlastní dětství a vzpomínky na něj.

 

 

Další parádní věc je spíš takové guilty pleasure. „Maso z Wickhamu“ je totiž zombáckou variací na seriál Robin Hood s Michaelem Praedem v hlavní roli. Potkáte se tu se všemi oblíbenými hrdiny této fantasy variace na profláklé téma, a protože jsem ho měl rád stejně jako Honza, povídka mě potěšila moc. Působivé je třeba taky „Rozkročení“, které je nejen suverénně zpracované, ale jeho síla tkví hlavně v originálním nápadu. Super je také to, že se v podobných projektech najde taky prostor na různé bonbónky, jako je „Muž, který miloval knihy“. I když tohle kokino se možná leckomu trochu vzpříčí v krku. Jo, láska je láska…

Neříkám, že všechny povídky v téhle knize jsou hororové klenoty, ale pravdou je, že jejich kvalita neklesá pod jistou úroveň, která by začínala nudit. Potěší taky zajímavé komentáře autorů k jednotlivým kouskům. Český horor žije a je skvělé, že „Rozpolcení“, i přes svoje jméno, drží pohromadě a ať už zrovna děsí nebo neděsí, jednoznačně nabízí kvalitní čtivo, navzdory lehkému risku účasti dvou autorů. Když si přičtete příjemné grafické zpracování, rozhodně neuděláte chybu, když tuzemský horor podpoříte koupí právě téhle sbírky povídek. A já jsem zvědavý už teď, co si na nás Honza vymyslí příště!

 

 

mohlo by vás také zajímat