Dlouhých sedmnáct let uteklo, než se Dance or Die zase podívají do Prahy. A zřejmě i stejně tak dlouho s nimi žádné české médium nemluvilo. Proto jsme zavolali frontmanovi formace, Garymu Wagnerovi, a popovídali si s ním nejen o historii kapely, pražském koncertu a Machinery Records, ale i o proroctvích a konci světa, pirátství, "pepři v zadku", Youtube, neofolku, cenzuře, obalech vinylů, prostitutkách, švábech na pokoji a dalších zajímavostech. Nezkrácený rozhovor si můžete přečíst právě zde.

 

CZ SANCTUARY: AHOJ GARY, DOST MOŽNÁ TEĎ DĚLÁME PRVNÍ ROZHOVOR PRO ČESKÁ MÉDIA PO NĚJAKÝCH PATNÁCTI LETECH. MŮŽEŠ NÁM TEDY VE ZKRATCE PŘEDSTAVIT KAPELU PRO TY MLADŠÍ, KTEŘÍ VÁS TŘEBA NEMĚLI TU MOŽNOST ZAZNAMENAT ŽIVĚ V DEVADESÁTÝCH LETECH?

Gary: Ahoj, jasně. Celou tuhle věc jsme nastartovali už na začátku osmdesátých let, ve zlatých dobách The Cure, Siouxsie and The Banshees a Bauhaus. Potkali jsme se s Andreasem na gothic/punkovém festivalu a brzo zjistili, že on dělá elektroniku a já zpívám, takže bychom mohli zkusit založit gotickou elektronickou kapelu. Mně to přišlo jako skvělý nápad.

To bylo přesně to období, kdy hrála Anne Clark s Davidem Harrowen, se kterými jsme se potkávali v Berlíně a měli jsme další kontakty na muzikanty, kteří nás inspirovali. Z toho vzešel náš sen začít kombinovat věci a začali jsme nahrávat o něco profesionálněji než v Andreasově dětském pokoji, kde vznikaly naše demonahrávky. Postupně jsme si vybavovali studio, pracovali na lepší produkci a najednou si nás všimnul čerstvě založený label Machinery, který chtěl, abychom byli jejich první kapela. 

Samozřejmě jsme souhlasili a v jistém slova smyslu jsme tak odstartovali vydavatelství Machinery Records a byli inspirací pro ostatní skupiny jako And One nebo Oomph!. Někdy je ale těžké zůstat nohama na zemi a přitom se dostatečně posouvat, což naštěstí nebyl náš problém, protože scéna se díky Front 242 začala vyvíjet více elektronickým směrem k EBM a my byli usazeni do této škatulky. Začali jsme tedy psát ještě tanečnější věci v gotickém stylu, vydávali desky, ačkoliv mezi nimi vždycky byly dlouhé pauzy, protože si dáváme hodně záležet na produkci, na zvucích a podobně.

Pak jsme se dostali v devadesátých letech k velkému vydavatelství Polydor s deskou „Dehumanizer“. Spolupracovali jsme s velkými a známými producenty, čímž jsme se dostali do pozice „dospělé“ kapely, kterou začali brát vážně i lidi mimo gotickou scénu. Pak začal mít hudební průmysl potíže, zrovna v tu dobu kolem roku 2001, kdy jsme vydali „Schlafende Energie“ a my to odnesli jako jedni z prvních.

Dlouhou dobu jsme byli v podstatě u ledu, museli jsme čekat, až budou naše nahrávky soudně uvolněny, protože v tu dobu neexistovalo nic jako legální koupě hudby přes internet a podobně. Byli jsme prostě obětí hudebního pirátství a stahování hudby a já doteď říkám, že tahle věc zabíjí hudbu. Přílišná svoboda internetu nepřináší nic dobrého muzikantům, labelům, ani lidem, které v nich pracují.

Naštěstí jsme ale nakonec v pohodě – vydali jsme album „Nostradamnation“ u vydavatelství Out of Line, které pro nás znamenalo skvělou šanci na návrat. A lidi na nás čekali, což pro nás bylo veliké, příjemné překvapení. Mohli jsme tak vyrazit na turné k desce a novinka se dokonce několik týdnů držela v největší německé alternativní hitparádě DAC, což bylo ohromné. Vůbec jsme netušili, že nás má tolik lidí tak rádo, že nás znají, že si na nás pamatují a vědí, kdo jsou Dance or Die. Byl to prostě návrat, který se podařil.

CZ SANCTUARY: TO MOC RÁDI SLYŠÍME…

Gary: Jo, bylo velmi příjemné to prožívat, přestože jsme se ze začátku vlastně dost báli, jak to dopadne. Říkali jsme si: „Co na to asi řeknou ti mladí lidé?“, protože jsme se pokoušeli zůstat sami sebou, udržet si styl, který jsme vymysleli a celé ty roky vyvíjeli. Novinka je totiž v typickém Dance or Die stylu a my netušili, jak na něj lidi budou po tak dlouhé době reagovat.

CZ SANCTUARY: KDYŽ JSME U TÉ DLOUHÉ DOBY, MLUVIL JSI O LABELU MACHINERY… CO SE S NÍM VLASTNĚ STALO, ŽE SKONČIL? VYDÁVAL TOLIK ZAJÍMAVÝCH KAPEL…

Gary: Však to znáš, takové věci se prostě občas stanou. Nevím, o jaký tam šlo obchodní problém, ale vydavatelství se nakonec nějak rozpadlo. To pro nás znamenalo další potíže, protože jsme museli převádět práva od jednoho vydavatele k druhému… Víc k tomu ale nevím – label Machinery Records se objevil a zase zmizel, ačkoliv to bylo kultovní vydavatelství, které vydalo tolik parádních kapel a desek. Třeba Snog a další zajímavou a skvělou industriální hudbu. Kromě klasického EBM/popového katalogu měli opravdu zajímavé kapely.

Nás se to ale zase tak zásadně nedotklo, protože jsme už byli u Polydoru (který je teď pod Universalem), když Machinery Records skončil. Byly to opravdu špatné doby pro nás pro všechny a spousta kapel skončila, jak se hroutilo jedno zajímavé vydavatelství za druhým.

CZ SANCTUARY: A JE TO I DŮVOD, PROČ JSME NA NOVÉ ALBUM MUSELI ČEKAT DESET LET?

Gary: Jo, to je důvod, proč jsme na nové album museli čekat deset let i my. Postupně jsme pracovali na nových skladbách, ale situace s vydavatelstvím nebyla příliš vyjasněná. Proto jsme přešli k Out of Line, což je úžasné, protože dělají dobrou práci a mají dobré kapely. Myslím, že je to pro nás vynikající vydavatel.

CZ SANCTUARY: NO, MINIMÁLNĚ VÁM VYDAL NOVOU DESKU, TAKŽE JE VYNIKAJÍCÍ. TAK KDYŽ UŽ JE „NOSTRADAMNATION“ VENKU, MOHL BYS PROZRADIT MYŠLENKY, KTERÉ SE SKRÝVAJÍ ZA TÍMTO ALBEM?

Gary: Na začátku bylo pár skladeb jako „Sleeping In Your Grave“ nebo „Tuatha Dé Danann“, ve kterých jsem se pokoušel vytvořit neofolkovou atmosféru. Tehdy mne totiž tahle hudba hodně inspirovala, hlavně britské spolky typu Blood Axis a podobné. 

O něco později jsme našli spojitosti mezi jednotlivými skladbami. Přečetl jsem snad všechno o starých proroctvích – ne jen Nostradama, ale i řadu dalších proroků. Studoval jsem je hlavně na přelomu osmdesátých a devadesátých let a postupem času zjišťuju, kolik jejich předpovědí se doopravdy splnilo! To je dost děsivé a říkal jsem si: „Panebože, vždyť ještě ani v sedmdesátých letech lidi nevěděli, že Berlínská zeď padne a přesto o tom skoro všichni proroci psali!“

A těch věcí je daleko víc, včetně současných problémů – sociální kolapsy, terorismus, přírodní katastrofy, hlad v některých částech planety – všechno bylo předpovězeno! A to je důvod, proč jsem se tématu proroctví věnoval i na nové desce. Všechny tyhle věci totiž považujeme za varování před velkou, globální katastrofou. Výstraha, že by lidi některé věci prostě neměli dělat, protože jinak dojde k ohromné válce. To je pro mne hlavní téma a důvod, proč jsem desku nazval „Nostradamnation“ – Nostradamus měl v tolika věcech pravdu a my se s těmito proroctvími snažíme pracovat novým textovým způsobem, varovat lidi.

A hudebně? Klasičtí Dance or Die – vždycky jsme chtěli dělat hudbu, na kterou se bude dát tančit, která se bude hodit na párty lidí oděných v černé a bílé. Stejně, jako máte různé barokní výjevy – uprostřed je jedna svíčka, které ozařuje celek a zbytek je černý. A tuhle atmosféru se pokoušíme přenést skrze naši hudbu. Ve skutečnosti je tohle všechno, co děláme.

CZ SANCTUARY: TAKŽE VĚŘÍŠ NA KONEC SVĚTA V PROSINCI LETOŠNÍHO ROKU JAKO MNOHO DALŠÍCH?

Gary: (smích) Jo, víš, že o tom někdy přemýšlím? Ačkoliv doopravdy na to nevěřím. Myslím, že tan mayský autor byl prostě jen příliš líný na to, aby dál pokračoval s psaním. Víš jak: „ Sakra práce, už se na to nemůžu ani kouknout, kašlu na to, nenapíšu už ani řádku. Je to hrůza, skončím rokem 2012 a už na to ani nesáhnu!“ To si o tom datu myslím. Dost možná tvůrce prostě umřel, nebo už byl moc starý a neměl dost sil na to, aby psal dál.

To už je skoro jako ta teze o Cheopsově pyramidě, v jejímž vrcholu by měl být údajně ukrytý plán na stavbu vesmírné lodě, abychom mohli odletět na nějaké šťastnější místo (smích). Takovéhle věci se opravdu píšou!

To jsou ty podivné interpretace starých námětů, jako to dělá Däniken a další opravdu populární autoři. Ona je doopravdy zajímá historie a studují jí mnoho let, aby potom sepsali taková zábavná, zajímavá díla, kterými se vyloženě bavím. S tím bys totiž dokázal napsat spoustu vtipné hudby. Můžeš to totiž brát vážně, ale zároveň se tomu smát. Je to jako kombinovat hráče a klauna – mícháš dohromady vtipy a ironii s naprosto seriózními věcmi. A nemyslím, že byste všechny tyhle teze museli brát až příliš vážně… je potřeba o nich přemýšlet!

CZ SANCTUARY: TO JE PRAVDA. KDYŽ JSI PŘÍLIŠ VÁŽNÝ, TAK NIKOHO NEBAVÍ TĚ POSLOUCHAT…

Gary: Samozřejmě. Vždycky by za věcmi podle mého měla být trochu černého humoru a já si myslím, že Dance or Die ho v sobě mají hodně. Někdy totiž jdeme hodně za hranice běžných věcí, politické korektnosti a podobných věcí. Jak mi ostatně může někdo říkat, co je a co není politicky korektní? Chci vyjadřovat svoje názory, být sám sebou, říkat, co si myslím a ne to, co považují politické strany za správné.  Na to kašlu, i když je to občas trochu těžké. 

Kdybychom v Německu zpívali rodnou řečí, asi bychom se dostali do problémů kvůli tomu, co říkáme, ale protože používáme angličtinu, je to takové svobodnější. Německo je v tomhle ohledu dnes hodně zvláštní, spousta kapel je cenzurováno nebo dokonce i zakazováno jen proto, že se vyjadřují k politice. To je jeden z největších současných problémů téhle země, ač je tomu asi těžké věřit. Až jsem z toho trochu na rozpacích…

CZ SANCTUARY: JO, VČERA JSME SE O NĚČEM TAKOVÉM BAVILI S DJ DEATHEM, KTERÝ NĚMECKOU SCÉNU SLEDUJE A ŘÍKAL ÚPLNĚ TO SAMÉ… ALE OBRAŤME LIST A VRAŤME SE DO PRAHY ROKU 1994 – PAMATUJEŠ SI NĚCO Z VAŠEHO TEHDEJŠÍHO KONCERTU?

Gary: Jo, to byl opravdu úžasný koncert uprostřed města, akorát si nevybavím jméno klubu. Ale pamatuju si, že jsme si užili spoustu legrace. Hráli jsme s Cat Rapes Dog, se kterými jsme byli pak i v příšerném hotelu, který byl plný švábů a dalších zvířat, takže jsme pili celou noc vodku, protože se tam nedalo spát (smích). To byl opravdu vtipný den.

Navíc jsme přijeli malinkatým autem, které bylo úplně plné. Dokonce bylo tak nacpané, že když náš klávesák Falgalas dostal geniální nápad koupit si na hranicích obrovského plyšového medvěda, už se dovnitř nevešel (smích). 

Ale celá ta cesta do Prahy byla hrozně chaotická – hromady prostitutek na hranicích a tak. Ale už tehdy byly ve městě dobré obchody s hudbou a oblečením, užili jsme si i nějaké to nakupování. A Praha se mi zalíbila – vypadá hodně historicky, je to hezké, pitoreskní město.

CZ SANCTUARY: MLUVILI JSME I S PÁR LIDMI, KTEŘÍ TEHDY NA KONCERTĚ BYLI A ŘÍKALI, ŽE TO BYLO DOST DIVOKÉ. TŘEBA SKLADBU „FIRE“ JSTE PRÝ HRÁLI ASI TŘIKRÁT…

Gary: Tyjo, fakt? Můj Bože… no, byl jsem mladý a potřeboval jsem peníze (záchvat smíchu). Ne, ale vážně, pro mne to byla v podstatě jedna velká smršť večírků, čímž jsme samozřejmě byli naprosto nadšení. Hodně jsme se bavili a někdy jsme dokonce zapomněli, že hrajeme koncert a jenom jsme skákali jak blázni a tančili s lidmi.

To se nám stalo i loni v Moskvě, což bylo super. Moc jsme to neřešili a lidi tančili všude kolem, takže jsme seskočili z pódia, bavili se a pařili v kotli s ostatními. Prostě jako za starých dobrých pogo časů, kdy to bylo doopravdy jako jít na elektronický punkrock koncert. A to je atmosféra, kterou mám opravdu rád, když jdu na pódium – nechci být jedním z těch starých, nudných páprdů, kteří stojí na jevišti a drží se kláves. Stárnou, o nic už se nestarají a nechají se zarůst plnovousem.

Chci si udržet svůj styl, chci být gotik a dělat věci, co mne baví. A přesně to děláme – prostě jenom pokračujeme a je úžasné, že jsme neztratili vůbec žádnou energii. Je to i tím, že jsme teď čistí a nebereme tolik drog jako dřív. A taky býváme střízlivější a všichni o sebe trochu dbáme a sportujeme, což Ti taky nějakou energii přidá. Dřív jsme se tím vším tak nějak propařili, hrozně jsme pili a… to vlastně děláme pořád, akorát ne až tak do mrtva jako v devadesátých. To totiž byly v tomhle ohledu pro muzikanta tvrdé roky (smích).

CZ SANCTUARY: KDYŽ JSME U KONCERTŮ, ON SE JEŠTĚ NĚJAKÝ PLÁNOVAL V ČECHÁCH PŘED NĚJAKÝMI PĚTI LETY, ALE NEPROBĚHNUL – CO SE STALO, NEVÍŠ?

Gary: Vlastně ani ne. Myslím, že se na poslední chvíli změnilo místo konání nebo tak něco. Snad chtěl totiž ten koncert udělat někdo jiný, než kdo to domlouval jako první, a odstoupil od toho nebo co. Nevím, nemám tušení, ale jsem rád, že jedu do Prahy, protože se na to vážně těším. Vím totiž, že Pražané jsou opravdoví party lidé, kteří moc rádi tančí – ne, že by tam jen tak stáli a koukali na pódium. Můžeš hrát staré věci, temnou hudbu, míchat to s EBM a všichni tančí. A to je na Praze tak skvělé.

Ale vlastně nejenom v Praze, je to všude na východě – Polsko je super, Maďarsko zatím nevím, budeme tam hrát příští týden 27. května, ale to by mohlo být taky dobré. Přijde nám, že na koncertech na východě mají lidé, jak říkáme v Německu, víc pepře v zadku – prostě tančí, nesedí a můžeš se s nimi doopravdy pobavit.

CZ SANCTUARY: DOUFÁM, ŽE PUBLIKUM NEZKLAME A BUDE STEJNĚ DIVOKÉ JAKO PŘED SEDMNÁCTI LETY. TO UŽ STEJNĚ DOST DLOUHÁ DOBA, BĚHEM KTERÉ SE ALTERNATIVNÍ SCÉNA HODNĚ VYVÍJELA. JAK SE PODLE TEBE ZMĚNILA?

Gary: Hodně se změnila produkce desek. Když si poslechneš ta stará alba nebo záznamy BBC Joy Division a srovnáš je třeba s novou deskou Combichrist, tak jasně slyšíš rozdíl ve zvuku. Zvuk se neustále zlepšuje, akorát je v tom jedno riziko a zároveň nejhorší věc na tom všem – všechno zní strašně digitálně. To je přesně ten důvod, proč používáme analogové přístroje na nahrávání, staré mixážní pulty a hlavně zasloužilé analogové syntetizátory, které v sobě mají víc zvukového „tepla“ a prostě znějí o dost líp.

Spousta hudby zní i dost plasticky, ale lidi se zlepšují a dokonce i alternativní scéna je schopná velké produkce, což je moc, moc dobře. Ale je i spousta zajímavé hudby s naprosto minimalistickou produkcí. Všechno se tak nově vyvíjí – v osmdesátých jsi měl tak dvě tři temnější kapely, zatímco dnes existuje tolik stylů a formací.

Vezmi si třeba neofolk – dřív byli Dead Can Dance, Death in June, Sol Invictus a to bylo v podstatě všechno. Teď jsou takových neofolkových projektů tisíce, miliony. Čím dál víc lidí a kapel prostě teď dělá hudbu, všechno se mění.

Jediná věc, která mi na tom chybí, jsou desky. Já totiž miluju staré vinyly s velkými obálkami – doteď si pamatuju třeba album od Virgin Prunes „...If I Die, I Die“, kde stáli v bažinách, skoro nazí a pomalovaní jako válečníci – to byla vážně úžasná věc a geniální fotky! A stejně tak všechna alba Bauhaus s úchvatnými obaly. Je prostě vážně škoda, že CDčko je malé a flash disky, na kterých se teď prodává muzika, jsou ještě menší, takže už vlastně vůbec nemáš obaly u nahrávek. Lidi tak nemají k hudbě ten obrazový materiál.

Jasně, na druhou stranu mají Youtube a podobné věci, kde si každý idiot vytváří videa tak, že ukradne různé kousky odevšud a slepí z toho vlastní klip. A nejhorší je, když udělá takovýhle klip k Tvojí vlastní písni a Ty si říkáš: „ Pane Bože, tohle je příšerné!“(smích). Ale Youtube samozřejmě není jen špatná věc, pomáhá lidem se čím dál víc dostat k muzice a muzice zase dostat se k lidem.

To je paráda, protože když jsem byl mladý, musel jsi běhat od jedné prodejny desek ke druhé, abys sehnal nové vinyly Gene Loves Jezebel nebo Play Dead. Musel jsi hledat obchodníky, kteří tyhle kapely sakra vůbec znali a proto je kupovali do krámů. Proběhal jsi tucty a sehnal desku v jediném obchodě, když jsi měl štěstí. Teď jen klikneš a můžeš mít všechno. To je dobrá věc. 

A ještě lepší je, že se nadšení z hudby nevytratilo a pořád existují lidi, kteří muzikou žijí, protože jinak by nás neposlouchali. Nejsme totiž kapela, která se pořád objevuje v televizi…

CZ SANCTUARY: … ALE KDYŽ JSI NAKOUSNUL TA VIDEA, NĚKDE JSEM ČETL, ŽE SE NĚJAKÁ CHYSTÁTE SAMI VYTVOŘIT...

Gary: Jo, zkoušíme to, chceme si udělat videa k naší hudbě sami. Radši se o to pokusíme vlastními silami, než aby to někdo organizoval a pokoušel se to přeměnit podle sebe. Máme vlastně celkem dobré nápady, ale víc vám o tom neřeknu, protože to ještě není hotové. Na internetu sice můžeš vidět spoustu amatérských záznamů z koncertů, což je někdy příšerné, ale proti tomu nic neuděláš (smích). Někdo prostě stojí v davu s kamerou nebo foťákem a točí nebo fotí si vystoupení. Výsledky jsou pak samozřejmě strašlivé, obraz k ničemu a podobně.

Ale má to i světlou stránku – podíváš se na ně a řekneš si: „Ó, Bože, na tohle si příště musím dát pozor a tohle a tohle nedělat.“ Po internetu tak běhá spousta hodně vtipných fotek (smích).

mohlo by vás také zajímat

Nahlédněte do kuchyně vašich hudebních oblíbenců

Winterhart odhalují na nové desce European Masterplan

Winterhart se poklonili metalovým velikánům Manowar

Podívejte se na nový videoklip Winterheart