Barbora | 23.11.2017 16:49

Kde ve Vídni na nejbizárnější kávu? Co securiťáci druhý den?

Jestliže mě páteční program zrovna neohromil, v sobotu jsem se probudila s pocitem občanské povinnosti se bavit o to víc, abych si všechno vynahradila. O první zdvižená obočí se tentokrát postará už výprava na oběd a do sámošky, kde bohužel neberou Mastercard a vlastně ani Visu, tudíž je tak nějak jasné, že kartou zkrátka nezaplatíme. Zcela nepřipravená na to, co uvidím uvnitř, se ještě zastavuji v sousedním podniku, který dle názvu „Helmut Sachers Kaffee“ naivně považuji za sídlištní kavárnu nebo cukrárnu, abych si na cestu pořídila kafe. Školní němčinou pěkně požádám o "espresso mitnehmen, bitte". To se u paní za pultíkem ovšem nesetká s porozuměním a tak mi prstem ukazuje na kávovar a ptá se: "uan kafe? Tugou?"

Raději jenom přikyvuji a snažím se na sebe nestrhávat ještě víc pozornosti než kolik už tak v plném podniku budím. Místní štamgasti u umakartových stolečků do sebe pomalu lejou divnou břečku v pivních sklenicích, zezadu lokálu se ozve zazvonění kovu o sklenici a hlasitá žádost o další rundu. Poněkud stísněný prostor je intenzivně zakouřený, a jestli tu něco odkazuje k cukrárně, pak to budou slovy, čtyři kousky dortu naaranžované uprostřed chladicího pultu. Celkově exkurzi na předměstské sídliště, až příliš bolestně připomínající pražské Ládví, hodnotím na stupnici bizáru krásnou sedmičkou z deseti možných bodů.

Po tom, co se nám u Člověče, nezlob se (obohaceného o políčko, kde figurka vybouchne jako Reinhard Heydrich v Libni), začnou klížit víčka, je ideální čas na odpolední siestu, abychom nabrali síly na pořádný večírek.

Vlad in Tears

Na ten přicházíme po šesté hodině (bez jakékoli kontroly ze strany security, kteří nám předchozí den pečlivě zkoumali i obsah kabelek o rozměrech 10x10 centimetrů, jako by v nich bylo možné propašovat protiraketovou střelu), kdy se na stagi předvádí Vlad in Tears. Nastajlovaní jsou jen co je pravda a ječáček, kterým se Kris Vlad opírá do klubka fanoušků pod podiem, je docela působivý. Vezmu-li v potaz pochybnou úroveň pátečního zahájení, jsou pro mě Vlad in Tears příjemným překvapením, i když si nejsem úplně jistá, jak jejich performance čerpající z hairmetalu uchopit. Jsou-li tílka a nastřižené umělohmotné legíny (které nejde pořádně postaru roztrhnout) novodobý glam goth, asi proti tomu nic nenamítám. Hlasový projev je slušný a celý koncert je skvěle nazvučený, takže když v dalším songu poznám cover hitovky od HIM, přistihnu se, že celou dobu z plných plic vyřvávám s nimi, protože, ač jsem čekala pravý opak, s trochou nadsázky mě to baví.

To se ovšem rozhodně nedá říct o následujících Lolita Komplex. (Hate alert!)

Na tomto místě bych se tuze ráda vyhnula hodnocení, protože tlusťoch převlečený za tureckého vojáka a jeho cirkusový ansámbl, kterému nerozumím ani slovo a jehož hudba mě absolutně míjí, je něco, k čemuž nemůžu zaujmout objektivní postoj. Odcházím si sednout a šetřit síly na Black Nail Cabaret, kteří dnes, jak již bylo zmíněno, nahradí původně plánované Frozen Autumn. Vzhledem k tomu, že z pražského koncertu v klubu Fatal jsem si odnesla víc než pozitivní dojmy, jsem plná očekávání, jak si maďarská dvojice ve Vídni poradí s o poznání méně lichotivým prostorem. Z úvah mě ale vytrhává coververze ruských Tatu, kterou společně s následující „Nutcracker“ jednoduše nezvládám odfiltrovat. Jediná věc, kterou tenhle song drtí, jsou totiž moje uši. Jednotlivé komické postavy na stagi se bez jakéhokoli úspěchu snaží roztleskat publikum a já vím, že něco tak nestoudného jako tenhle koncert jsem hodně dlouho neviděla.

Black Nail Cabaret

Všecko je ale zapomenuto a úroveň večera prudce stoupá již s prvními tóny střídajícího pop-noir dua. Emese má celou první půlku koncertu obličej schovaný za penízkovými cingrlátky, která pableskují a vytváří dojem stříbrných „vousů“. Přestože, jako ostatně skoro vždy, neznám většinu písní jménem, snadno si vybavuji melodie a ve svých plastových šatičkách se kroutím, až vržou do rytmu, což mi náladu ještě zlepšuje. Black Nail Cabaret si posluchače snadno podmaňují: skvělý zvuk, Krisztianovy klávesy a výborná projekce černobílých noir filmů perfektně dotváří kouzlo zpěvaččina zastřeného projevu. Poté, co si odkládá svůj orientální face-chain a ukazuje v plné kráse perfektní lícní kosti, přichází na řadu nejerotičtější kus, při kterém v sále těžkne vzduch, Emese vzdychá a publikum ji zhypnotizovaně hltá očima. Od věci se nezdá být ani srovnání s italskou elektro dark-wave formací Kirlian Camera. Obě kapely umí vytvořit ono tajemné čarokrásno, které je bezpečně odlišuje od ostatních.

Pokud jsme se cítili jakkoli rozněžnělí, velmi rychle nás to přešlo, jelikož působivé wow entreé německých Funker Vogt nenechalo nikoho na pochybách, jak bude následující více než hodina vypadat. Chrise, kterého můžete znát z Agonoize a The Sexorcist a ke kapele se připojil na konci minulého roku, přivážejí na scénu na elektrickém křesle. Na scénu, která se během chvíle proměnila ve vojenský výcvikový prostor ohraničený barikádami z pytlů, nechybí maskovací sítě, bicí tvářící se jako barely a další propriety slibující tvrdou, nekompromisní, od příkras osekanou kanonádu. Z poslechu nahrávek jsem nečekala toliko divadelních příprav, nicméně když bubny, bez nadsázky, třesou podlahou, jde vše ostatní stranou. Pomyslné nebe je rudé, ohně hoří a všechno je připraveno pro nekázeň. Hodí se typické „pokémoní zametání“ i rychlé a ještě rychlejší skládání krabic. Jestli někdy někde trošku chyběla armáda cybergothkids, tak rozhodně tady.

Když už máme poskládáno odhadem polovinu IKEA skladu, jdu na chvíli zkontrolovat vedlejší stage, kam evidentně přicházím právě včas, jelikož ústředním motivem ujeté scény je právě zpěvák z Vlad in Tears svíjející se na parketu jen v trenýrkách a rozvázaných gládách. Long live the rock’n roll! Nazpět se vracím akorát na eponymní song Funker Vogt, čemuž se nezadržitelně směji a nejsem s to ostatním objasnit, že mi písničky, v kterých se opakovaně objevuje jméno kapely, vždycky evokují Scooter. :) Svůj blond moment ale překonávám statečně stejně jako fakt, že nejsem mezi šťastlivci, na kterých přistála trička vystřelovaná do davu z minometů.

Funker Vogt

Závěrečná senzace si se startem dává pořádně načas a svůj nástup oddaluje o nekonečných deset minut, během kterých se hala slušně zaplňuje před tím, než mezi všechny nadšené příznivce konečně vypálí svou „Bullet“. Celá mašinerie se pomalu, ale jistě rozjíždí, nesetkáváme se ale s těmi Covenant, které si pamatujeme se starších vystoupení. Nové provedení je výrazně méně vesele hopsavé. Nejen vocoder a hlasové přispění Daniela Myera pomůže k mnohem apokalyptičtějšímu zvuku než na jaký jsme byli zvyklí. Na třetí song v pořadí si Eskil Simonsson objednává úplnou tmu na stagi a spoustu kouře, čehož se mu vzápětí dostává, a my tak vzhlížíme ke třem autoritativním pánům v černočerné tmě, pročesávané červenými a bílými světly. Tma už zůstane po zbytek koncertu. Strojově naporcovaný rytmus odpočítává zbývající údery srdce a Eskil v černém obleku se ptá, v co věříme. Přestože se dočkáme i starších kusů, celá show se nese v duchu poslední studiové desky „Blinding dark“. Je to temnotemné a badass.

O jemnější moment se postará „The beauty and the grace“, během níž se nechávám okouzlit úžasnou magií vějířů světel v barvách podmořských hlubin. Jestliže tou dobou začínají někteří netrpělivě vyhlížet hitovku, není jim zatím přáno. Dle komunikace s publikem, gest, i pomalého přikládání pod kotel se zdá, že nás Eskil, jakožto osvícený, vede velmi pomalu cestou k (zatím jen tušenému) epickému vrcholu. Na tomhle místě se mi vybavuje citát uvedený na webu kapely u příležitosti představení oné poslední desky z roku 2016. „One does not become enlightened by imagining figures of light, but by making the darkness conscious.“ Carl Jung, Psychology and Alchemy.

Nemůžu se zbavit dojmu, že se účastním masové temné mše. Konečně je to skutečně strhující a velké. O půl jedné ráno se Eskil na chvíli ztratí a my se ocitáme v péči zbývajících dvou gentlemanů. Když v dunivých a zkreslených zvucích začneme rozpoznávat hlavní stěžně připlouvajících lodí, na chvíli zapochybujeme, zda se skutečně dočkáme klasické verze, či nikoli. Fanoušek tradičního zvuku Covenant by snad mohl utrpět drobné zklamání, ale pro mě je tahle výborně odehraná skoro až technoparty přesně tím, co chci a potřebuju. Následující „Last dance“ se setkává s extatickým křikem fanoušků, kteří se konečně dočkali svého hitu. Koncertní set je málem zakončen s „We stand alone“, která jakoby říkala, že naděje umřela už dávno a každý sám teď zíráme prázdnýma očima do všepohlcující tmy. Trojice odchází a nás nechává napospas svému osudu, rozčilené a neuspokojené, postrádající to nejlepší na závěr.

Covenant

Kterého se nám (v úplně jiné formě než kdokoli z nás čekal) nakonec dostává. Všichni okolo skandují, a ať už křičí cokoli, rozhodně chtějí víc. Eskil prosí Daniela o mikrofon a pronáší prosté „Let’s do this.“ Cítím elektřinu v podlaze, když se ozve ono známé „Bring the lights!“ a Daniel se přesune až úplně dopředu a smete mě se svou verzí „Lightbringer“ tak, jak ji umí jenom on. Celé osazenstvo Multiversum halle mu v tu chvíli zobe z ruky. Trošku se mu mezi bednami zašprajcuje šňůra od mikrofonu a tak ji tam spolu s Eskilem páčí, aby pak konečně zavolali do přístavu ony toužebně očekávané lodě.

Co vám budu povídat, nechybělo tomu nic. Nic. Pocit, že svět sice skončil, o čemž nemůže být žádných pochyb, ale že teď nepřijde filmový zvrat a následný happy end, že je zkrátka čas si přiznat, že nic lepšího nás nečeká, protože to nejlepší, co kdy budeme mít, máme právě teď. Ten pocit mě zalije jako bílé světlo. Jestli jsem se dřív považovala za fanynku, teď si připadám, jako bych měla úplně nový objev. Přesně kvůli téhle neskutečné intenzitě prožitku totiž na koncerty chodím a není mi pak trapné být u toho trošku hysterická. Protože jestli na Schattenwelt 2017 mělo něco pořádný koule, byli to Covenant.

O to horší se zdá, když nás pár minut po tomhle vyvrcholení všechny vypoklonkují na mráz z důvodu spuštěného protipožárního alarmu. Než neohrožení hasiči prohledají celou budovu, schováváme se spolu s nejpodivnějšími existencemi na blízké benzínce, kde se nad Desperadem snažíme vzpamatovat z nemilosrdně přeťaté zábavy. Naštěstí je víc než jasné, že se jednalo o planý poplach a my se nakonec smíme vrátit dovnitř, kde se stejně jako předchozí večer rozbíhá afterparty. Vybíjím poslední zbytky energie, utrácím poslední eura za ošizené drinky a všechno to nakonec hodnotím mnohem pozitivněji než po prvním dni.

O tom, jak naše výprava za bizárem pokračovala dál, vám psát nebudu. Jednak to s festivalem pranic nesouvisí, druhak to mnohem líp vyzní vyprávěné osobně a obecně jsem toho napovídala dost i tak :).