Protože ikona velikosti Nicka Cavea u nás nekoncertuje každý týden, po včerejším zhodnocení od Ashe a Sudlice vám přinášíme ještě jeden pohled od Dirbiho:
Říct, že je Nick Cave v životní formě, by bylo trochu klišé. Nick Cave se prostě postavil zase na nohy tak, jako již mnohokrát před tím. To někteří muži totiž ještě dokáží. Ano s ohledem na události, které tak fatálně zasáhly tvorbu nové desky a s tím související agendu by možná mnozí ani nečekali, že se do práce pustí s takovou vervou. Ale pokud máte na krku Bad seed s.r.o. a z toho vyplývající povinnosti, nemáte mnoho možností na výběr. A pokud jste ještě k tomu celou svou temnou duší oddaný muzikant, je to jenom ku prospěchu.
Skeleton Tree není ve srovnání s Caveovou tvorbou z nejlepších desek. Je studená, vleklá, do určité míry až sterilní a depresivní dokonce i na umělce jeho formátu. Co naplat. Je to přesto výtvor ryze autentický a o to jde v umění především. A takové bylo i jeho pražské vystoupení. Ryze autentické. A to včetně záblesků určitého odstupu a chvílemi i určitého odcizení. Na pozadí perfektně namazaného soukolí v podobě členů Bad seeds, z nichž mnozí tu káru táhnou víc jak třetí dekádu, jste mohli spatřit a zaslechnout nadstandardně připraveného kumštýře. Profesionála a oddaného hudebníka. Ale přesto jsem chvílemi hledal čeho se chytnout.
Těžko by šlo vytknout, až na výjimky, nějaké technické nebo instrumentální problémy. Zvuk byl chvalitebný, kapela hrála jak z partesu, ale nemohl jsem se ubránit pocitu, že mi tam trochu chyběl ten tlukot srdce. Ten tlukot, o kterém zpíval a který měli možnost mnozí nahmatat osobně dotekem rozhalené Caveovy hrudi, kterou ochotně několikrát nabídl do pléna.
Nerozumějte mi špatně. Nick Cave je bezpochyby jeden z nejlepších umělců všech dob, ikona a v mém srdci má navždy své místo. Snažím se jen projít všemi těmi vjemy a možná sám v sobě uspořádat myšlenky a víc „přilnout“ k tomu čeho jsem byl svědkem. Celý koncert uvozovaly skladby s posledního alba. Prakticky až na skladbu "Rings of Saturn" zazněly během koncertu všechny písně. Pokud se na to podívám statisticky, tak 10 z 18 odehraných písniček, byly z posledních dvou alb. Zbytek by se dal nazvat průřezem spíše tou tvrdší stránkou jeho tvorby.
Rozjezd včetně intra byl pomalý a potemnělý a jak přicházely další skladby, vytvořila se vcelku slušná komorní atmosféra. A to jest ke cti nejen Caveova týmu, ale i tolik zatracované O2 Arény. Komorní, ale přesto mrazivá. Příslibem prvního vzrušení mohla být "Higgs Boson Blues", ale opravdový nářez přišel až v podobě "From Her to Eternity", kterou jsem v takhle dobré úpravě ještě neslyšel. Zněla líp než na desce a dokonce jsem se načapal, že mi po letech došlo, jak dobrá skladba to je. Následující "Tupelo" s projekcí ohýbajících se stromů a krajinou trpící pod tlakem hurikánu koncertu konečně vtiskla punkovější rozměr. Projekce obecně hrála důležitou roli ve vnímání celé kompozice koncertu. Místy úsporná, ale nepostrádala drajv a hloubku. Kdo by čekal, že s příběhem o holce Bee z "Jubilee street" přijde zklidnění, ten se přepočítal. Takto odpálit víceméně klidnou, avšak gradující píseň hned od samého začátku, to bylo pro mě jedno z nejmilejších překvapení večera. Zklidnění přišlo až se starou dobrou "The Ship song" a "Into My Arms", jejíž refrén odzpívalo celé „outůčko“.
A pak to zase přišlo. Ten pocit odcizení a vykořenění. "Girl in Amber" a "I Need You", obě skladby rovněž z posledního alba, které mě vrátily na začátek a zmrazily. "I Need You" podle mého vyloženě nefungovala a dle mého se s ní obecně všichni dost trápí. Petra Hapková mi nedávno řekla, že ne vše co funguje na desce, musí nutně fungovat naživo. A tady to bylo citelně znát. Ale chápu, že pokud máte jeden z hlavních singlů, notabene takto osobní desky, a chcete jím něco vyjádřit, musíte jí na turné prostě zařadit a „vykecat se“. Jenomže pak naskočí "Red Right Hand" a jste zase v jiném světě. V tom světě, který za ta léta již dobře znáte a ve kterém vám je nejlépe. Temnota, krev, hluboké a smutné lidské příběhy. U "Mercy Seat", kterou osobně poněkud předčasně, leč s úsměvem a elegantně ukončil, protože bylo zřejmé, že to dlouhé repetivní finále už prostě nedá, jsem konečně rozhejbal svý tělo i já. A po této injekci jsem pak dokázal vstřebat bez hluboké újmy tklivé "Distant Sky" a titulní "Skeleton Tree".
Přídavek začala kapela s "Weeping song", skladbou kterou kdysi stvořili a nazpívali s již bývalým vrchním ruchařem, frontmanem německých Einstürzende Neubauten, Blixou Bargeldem. Toho velmi důstojně nahradil Warren Ellis, který je v Bad Seeds od roku 1994 a který se zcela zjevně stal nejen Caveovým nejbližším spolupracovníkem, ale dle všeho i nejbližším přítelem. Tento úžasný multiinstrumentalista a skladatel mu hlídá záda a dokázal mimo jiné povýšit hru na housle stylem alá Pete Townshend do punkové roviny a zvuky, které z nich tahal, připomínaly spíše osmdesátkové začátky této formace. A o to si myslím také šlo. Místy to byl opravdu nářez. Zvlášť citelné to bylo v následující "Stagger Lee". To už ovšem přišlo největší překvapení a zároveň finále večera. Potom, co Nick Cave po již několikerém nabízení své hrudi, konečně vpadl mezi lidi a po lehké improvizaci, otevřel stavidla své temné duše, a bariéry chránící podium, začal zvát lidi k sobě. S nimi potom operoval, preludoval, pařil a různě performoval a vůbec bych řekl, že se tím bavil a užili si to lidi jak na podiu, tak pod ním.
A tady mi to došlo! Nick si přesně uvědomuje úskalí této desky i tohoto turné a všech věcí co za tím vším vězí. A tenhle „human touch“ je to jediné a to nejlepší co mohl pro své fanoušky a venkoncem i pro sebe udělat. Tady se zdálo, že ho to začalo bavit. A tady třeba zapomněl. Tady to bylo opravdu One More Time with Feelings. Úchvatný, osobní, autentický. Jedinečný. Bezprecedentní!
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.