Právě dnes, 26. května 2017 uběhlo úctyhodných 120 let od prvního vydání slavného románu Brama Stokera "Dracula". Pojďme si trochu připomenout okolnosti jeho vzniku a další fakta s ním spojená.
Ještě než se začneme věnovat samotnému Draculovi, zmiňme alespoň ve stručnosti některé jeho romantické předchůdce. Již v roce 1816 vyšla báseň velkého anglického romantika Samuela Taylora Coleridge “Christabel”, v níž si upírka Geraldine vyhlédne jako oběť mladou šlechtičnu. Na což o 56 let později naváže irský básník Josef Sheridan Le Fanu se svou novelou "Carmilla". Mezitím v roce 1819 vychází dílo Johna Williama Polidoriho “The Vampyre”. Polidori v něm vytváří typ moderního, bledého, chladně znuděného, neodolatelného melancholického upíra s pronikavým pohledem. Stoker však čerpal zejména z Carmilly.
Ač byl Dracula vydán 25 let po Carmille, působí poněkud starším dojmem. Je opatrnější, nechce vzbudit pohoršení. Přesto Stoker úplně nepotlačil jeho sexuální stránku, a tak povaha jeho upíra zůstává vzrušující, omamná a nezvladatelná. Stoker do hlavní role zasadil reálnou historickou postavu, což společně s formou deníkových záznamů a dopisů dodává příběhu na věrohodnosti.
Skutečný Vlad III. Dracul přezdívaný Tepes i skrze veškerá zvěrstva, jichž se během své krutovlády dopouštěl, upírem nebyl a ani jeho současníci ho za něj nepovažovali. Stoker však využil lidovou pověru o tom, že na zřícenině Draculova hradu obchází jeho duch a jsou jím posedlí tamější netopýři, kteří napadají a koušou lidi a ti jsou pak postiženi záchvatem zuřivosti. Čtenáři Stokerova románu tedy snadno nabyli dojmu, že autor popisuje autentické události.
Ke vzniku románu se však váže jedna historka, kterou z dnešního pohledu můžeme považovat za promyšlený marketingový tah, jenž se vezl na tehdejší módní vlně spiritismu. Autor totiž tvrdil, že jej k sepsání příběhu o Draculovi přivedl sen, který se mu zdál jedné noci roku 1895 v New Yorku, kam tehdy jakožto tajemník anglického herce Henryho Irwinga zavítal na turné. V onom snu Stokera pronásledoval strašlivý netvor, připomínající oživlou mrtvolu, která se ho snažila zardousit. Stoker byl snem natolik vyděšený a zároveň fascinovaný, že jej začal považovat za vnuknutí vyšší moci k tomu, aby snovou nestvůru zhmotnil ve svém díle a zároveň se tak z hrůzného prožitku terapeuticky vypsal. Herec Henry Irwing mu pak údajně posloužil jako optický vzor pro titulní postavu.
Faktem však zůstává, že pravým impulzem k sepsání Draculy bylo pro Stokera setkání s maďarským orientalistou a turkologistou Hermannem Arminiem Vámbérym, k němuž došlo roku 1890. Stoker si od něj nechal vyprávět legendu o rumunském princi Vladu III. Draculovi a z jeho charakteru pak vytvořil svou fiktivní postavu. Stoker tím vytvořil prototyp literárně-filmového vampýra, který od samého počátku nekonečně ovlivňuje umění napříč žánry.
Snad nejvýraznější pozornosti se mu dostalo ze strany filmového průmyslu, čímž postava Draculy získala na opravdové nesmrtelnosti. Z nesčetných snímků zmiňme alespoň ten první z roku 1931, v němž hlavní roli ztvárnil maďarský herec Bela Lugosi. Pro Lugosiho se Dracula stal doslova ikonickou postavou a to natolik výraznou, že 23 po hercově smrti stála u zrodu dnešní gotické scény, když Bauhaus vydali svůj první singl “Bela Lugosi’s Dead”. To už byl ale upír Stokerova typu v populární kultuře natolik zdomácnělý, že nás dnes již svou zprofanovaností a jistou stereotypností máločím překvapí, jeho obrovský vliv (nejen) na gotickou scénu však zůstává nezvratný.
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.