Třetí den se na WGT podávaly chody jako Goethes Erben, Klutæ, Clan of Xymox, London After Midnight, Mono Inc., Jäger 90 a další. Jaké byly?
Nephilim: Než se člověk rozkouká, přehoupne se Wave Gotik Treffen do druhé poloviny. Pozdně ranní proplesknutí dvojitou kávou a něco do bříška. Cože? My jsme ještě nebyli shoppit? Tak to potom musíme napravit!
S kolegou Beowulfem vyrážíme směrem k nejvzdálenější stage festivalu, veletržnímu areálu s halou Agra. Původní plán zní navštívit nedalekou pohanskou vesničku, přemístit se do haly na set znovuobnovených Goethes Erben a pak omrknout hadříky a cetky na olbřímím gotickém tržišti. První bod programu vyškrtáváme okamžitě poté, co vidíme chumel lidí u vstupu do Heidnisches Dorf, a tak pojďme rovnou ochutnat menu páně Henkeho.
Kariéra Goethes Erben byla u ledu osm let. Během nich se Oswald Henke věnoval svému druhému projektu Fetish: Mensch nebo vystupování pouze pod svým jménem. Před pár lety na WGT zkusil oživit ducha GE speciálním programem a publikum návnadu zblajzlo jak Adéla taliána, takže bylo otázkou času, kdy kapelu znovu uvidíme na pódiu. I přesto, že Goethes Erben dostali za úkol otevřít nedělní program Agry, dostavilo se na místo velké množství příznivců. Mnohohlavý soubor se rozmístil mezi roztodivnými proprietami v podobě rozličných dřevěných skulptur a svícnů na pódiu a kromě rtuťovitého a grimasami hýřícího Henkeho se prakticky za celý koncert nepohnul.
Goethes Erben
Avantgardně divadelní pojetí hudby s expresivním hlasovým výrazivem frontmana rozhodně nesedí každému (kolega Beowulf potvrdí), nicméně přítomné posluchačstvo dávalo každou volnou chvíli najevo, jak si návratu kapely váží. I když patřím k fandům tvorby Goethes Erben, tentokrát ve mně vystoupení nevyvolalo takový zájem, abych zhlédl celý set – příznivci prominou. Ale na slibovaný nový materiál, který by měl vyjít na podzim, se opravdu těším!
To následující Clan of Xymox byla jiná káva. Počet hlav pod pódiem podobný jako při Goethes Erben, v záři reflektorů pětičlenná equipa (v sestavě tentokrát i Mojca). Tradičně nezúčastněně se tvářící Ronny poslal po úvodní "Stranger" mezi lid dva kusy z nového alba "Matters of Mind, Body and Soul" a pak už se jen vzpomínalo. Pokud jste navštívili pražský koncert, tak si vezměte nejlepší momenty z Rock Café se skladbami "Muscoviet Mosquito", "Emily", "Louise" nebo "Jasmine & Rose" a přidejte k nim odezvu nadšeného dvaapůltisíchlavého lipského davu, který už holandského legionáře dávno přijal za svého. Závěrečná "A Day" to jen potvrdila. Výborný koncert.
Clan of Xymox
To už ale pódium potemní a na plátně za kapelou se rozbíhá projekce, letos na WGT věc málo vídaná – jako by umělci chtěli diváky nechat soustředit se opravdu jen na vnímání hudby samotné. Ještě, než se na pódiu objeví zámořští London After Midnight a animace planety Země postižené blíže nespecifikovanou ohnivou katastrofou, dozvíme se, že na podzim by mělo vyjít nové album souboru a také upozornění, abyste při koncertu nechali své mobily v kapsách.
Dávám první čtyři skladby ("Your Best Nightmare", "A Letter To God", "Psycho Magnet" a "The Beginning of the End"), které ve mně nechávají přibližně stejnou prázdnotu jako na loňské Castle Party, i když musím přiznat, že Sean Brennan a spol. se mezitím docela slušně sehráli. Osobně mě irituje i projekce s načasovaným textem právě probíhající skladby, což mi až příliš připomíná karaoke, které upřímně nenávidím. A tak mizím dát pohanské vesničce druhou šanci.
London After Midnight
Když se v Čechách řekne 'pagan', vetšina lidí si představí připitého metalistu v tričku Bathory nebo Skyclad. Ne, že byste takové modely v Lipsku nepotkali, ale jsou tu ve výrazné menšině. Místo toho vídáte dokonale sladěné outfity lesních skřítků, démonů, víl a samozřejmě v kožešiny oděné vikingy a další bojovníky, mající u pasu nezbytný roh s posilňujícím nápojem. Heidnisches Dorf (nebo chcete-li Pagan Village) žije v rámci WGT tak trochu vlastním životem.
Nenajdete tu klasického prodavače piva nebo nealka jako na ostatních místech, místní sem mají přístup. Zato se tu výborně najíte (zapomeňte na čínské nudle nebo klobásu, výběr pochutin je nepřeberný) a napijete (všechny druhy moštů, kvašených nápojů až po silné středověké pivo). A pak už vás ani nepřekvapí, když si vaše nohy podupávají na folkmetal právě vyhrávající kapely – v našem případě maďarských Dalriada. Příjemné osvěžení dne a vizuálně zajímavé prostředí.
A co dál? Beowulfa láká 'pokémonovský' večírek v Täubchenthal s večerním headlinerem Centhron, já ho přesvědčuju o tom, že Claus Larsen a jeho divočejší dítko Klutæ ve Stadtbad bude lepší volba. Vítězí lenost a lepší spojení do městských lázní. Díky Bohu!
Před Stadtbad je docela klid a ven je slyšet jen dunění. Když ale vstoupíme dovnitř, jsme v jiném světě. Světě, kde vládne 'beer, boots & EBM'. Podlaha hlediště se houpe tak, že mám problém udržet foťák a zachytit nerozmazaně právě vystupující Jäger 90. Tenhle páreček exotů vzal EBM a ořezal z něj všechno, co se mu zdálo nadbytečné. A víc opravdu není třeba: beat, basová linka a tisíci vypitými půllitry zhrublý hlas. Ani světla prakticky nesvítí, asi by to pak přišlo protagonistům příliš propracované. Zpočátku se nevěřícně rozhlížíme, ale kouzlo okamžiku nás záhy pohltí a za pár minut už si vyšlapáváme svůj škopek zelí.
Neuvěřitelně minimalistický set korunují Thoralf Dietrich a Marcel Lüke kdovíodkud přinesenými kartonovými krabicemi od papíru do tiskárny s vystřiženými otvory na oči a ústa, které si narazí na hlavu a halekají "Muskeln" či "Dessau". V elektronické hudbě jsem právě vystoupal na Olymp. I deset dní po tomto vystoupení nemohu přijít na pasující superlativy, kterými bych set rostockých chasníků ohodnotil. Ale to ještě není všechno.
Mizím před klub na cigaretu a proklábosím ji s polovinou Pokémon Reaktor, kteří stále s nadšením vzpomínají na svůj premiérový koncert v Čechách. Když se vracím zpátky, za klávesovým pultíkem už se usmívá Kurt Grünewald Hansen a vedle něj zkouší mikrofon Claus Larsen. Klutæ jsem naživo ještě neviděl a prvních pár skladeb mi dává vzpomenout, že pro moje nohy je třetí večer festivalu ažaž. Claus v každém druhém songu používá sampl 'I wanna fuck you' a nám to přijde roztomilé – vždyť pro něj musí být pohled na maskulinní diváky učiněným rájem. Jenže pak vybuchne atomovka v podobě leaetherstripovské "Strap Me Down" a pak už to nejde zastavit.
Začínáme na pozici vedle zvukaře a Larsen přilívá do ohně: coververze "Tequila Slammer" od The Champs, později přidává "Japanese Bodies". Když se dostane na "Kiss My Deutschland", už dupeme jako magoři přímo pod pódiem a usmíváme se na sebe jak čtyřprocentní páreček. Claus a Kurt se uklidí do backstage a lidi vytleskávají přídavek, ale my zbaběle mizíme, protože jsme vyřízení, zpocení, pekelně unavení, ale nesmírně šťastní. Tohle se nedá přirovnat k ničemu, co jsem kdy v electru naživo zažil. Nonstop se tlemíme a vymýšlíme slogan "kapely s více než dvěma členy jsou už na mě moc košatý". Dvojitý vrchol festivalu, totální diktát, klaním se mistrům!
Klutæ
Doploužíme se do našeho dočasného domova a v rauši nadšení prudíme přítomné osazenstvo, častujíc je dotazy: "Na čem jsi byl? Na Mono Inc.? A kolik jich bylo na pódiu? Čtyři? Nojo, to je zbytečně moc!". Když se uklidníme, všichni jako jeden muž (dámy, odpusťte!) se přesuneme do lynchovského klubu Noels Ballroom na afterparty, kde se má kromě jiných představit i starý známý DJ Thomas Thyssen. A když nám zazní v ústrety někdejší hit New Kids On The Block a okolojdoucí Thomas se omlouvá, že "Dj Urns je opravdovým specialistou na sračky, ale já se to dozvěděl až tady", odpouštíme mu. Střídavě pendlujeme mezi klubem a nedalekou arabskou jídelnou, kde mají naši oblíbenou značku piva. Tančíme na 80's hity, dámy svádí místní chlapce, probíráme filozofická témata na zemi před klubem... a najednou je zase ráno. Tak honem na kutě, ať nám z toho posledního dne nic podstatného neunikne, vždyť WGT je jen jednou ročně. Sakryš – kdyby tak udělali 'winter edition'...
Barbora: Je zvykem, že třetí den bývá na dobrodružných výpravách oddechový. To samozřejmě v Lipsku tak úplně nejde, co ale rozhodně jde, je omezit počet přesunů po městě a strávit skoro celý koncertní den v Agře.
Ještě před tím jsme si ale vytyčili za cíl navštívit středověkou vesničku Heidnisches Dorf. Když se na gotika usměje slunce (a potom se vydrží přiblbe křenit celý den), schovává se chudák gotik pod paraplíčkem nebo alespoň vyhledává na ulicích sebemenší pruhy stínu v naději, že tak unikne zkázonosným paprskům. V takové situaci není lepší byznys záměr než otevřít si přímo na ulici stánek s výběrem vychlazených lahváčů, jako to udělali podnikaví mladíci pár set metrů před branami vesničky, kam bylo, mimo jiné, možné zakoupit vstupenku i samostatně, bez festivalové pásky.
Po průchodu kamennou branou nás už čekaly stany a stánky s nabídkou všeho, co si jenom člověk v souvislosti s tématem dokáže představit. Nejlepším objevem ale byly tomaten & wodkapesto těstoviny a výborná medovina „Treffen Met“, kterou jsme vypili během zrychleného přesunu do Agry, kde program nedělního večera zahajovali skvělí „Goethes Erben“.
S oním zrychleným přesunem to nakonec nedopadlo úplně podle plánu, jelikož jsem se (celkem nadšeně) nechala polapit do sítí jednoho z přítomných fotografů, který si na prostranství před Agrou vybíral modelky pro rychlý streetstyle fotoshoot. Mé narcistní já zaplesalo. Tomu jsem zkrátka i přes touhu vidět celý koncert od začátku, pochopitelně, nemohla odolat.
A co se Goethes Erben týče, vyšlo nám to akorát. Na podiu vyzdobeném divadelními dekoracemi, včetně pětice soch s antickým výrazem, se sešlo dohromady devět lidí. Kromě samotného Oswalda Henkeho také hráči na klávesy, cello, basu, kytaru, dvoje housle a dvě vokalistky jako bonus. Henke kromě dirigování celého tělesa předvádí na podiu okázalé divadelní představení napěchované emocemi. Nebojí se plakat, naříkat, křičet a vřískat, ale ani prosit a šeptat. Své pocity dává na odiv a publikum mu je věří, ať už své rýmy předčítá z čarodějně vypadajícího svazku nebo vkleče deklamuje z výše několika mobilních beden, na které během koncertu vystoupal. V prvních řadách se dokonce nad hlavami objevují hořící bílé svíce (kam se hrabou zapalovače, nebo nedejbože rozsvícené displaye telefonů!). Během „Tage des Wassers“ se pak vedle Oswalda skutečně objevuje dramaticky bíločerný anděl.
Goethes Erben
(Pro ty, kdo nevládnou němčinou, dodávám, že takhle romantická balada vypráví příběh anděla se zlomenými křídly, kterého zachrání stará černá labuť, když mu daruje jedno ze svých, černých, křídel, ve víře, že tak skrze něj bude žít navždy.)
Osobně věřím, že hudba, kterou Henke skládá, je jako básně, člověk se musí naladit na správnou notu a pak porozumí. Přesto je tohle porozumění obrovsky usnadněno znalostí jazyka. Kromě toho bych jistě nejen já uvítala, kdybychom tuto 90 minutovou show mohli sledovat v příjemnějším prostředí. V Agře pro mě zážitek z celé té elegantní velkoleposti, bohužel, poněkud ztrácel na intenzitě. To už se ale principál dostává až k poslední „Das Ende“, kterou, naprosto monstrózně, celé představení zakončil.
Jelikož jsme střídající Clan Of Xymox slyšeli před nedávnem v Praze, rozhodli jsme se ještě jednou pořádně prozkoumat tržiště v sousední hale. Mezi množstvím stánků profláklých značek se našlo i pár prodejců představujících svou vlastní tvorbu – především korzety a letos tolik oblíbené monumentální vlasové ozdoby, čelenky a fascinátory, tzv. headdresses. Při nejlepší vůli jsem však neobjevila nic v dostupné cenové relaci, co by se, ač černočerné, netvářilo jako běžně dostupná konfekce. Po nejnudnějších a nejchudších těstovinách k večeři (vegetariánská nabídka se omezuje na 2 druhy jídel, vegan na výběr nemá vůbec.) si to už ale šineme zpět před pódium, kde se chystají London After Midnight.
Úvodní videoklipy snažící se na publikum pozitivně zapůsobit obsahují také prosbu o odložení mobilních telefonů s cílem zprostředkovat příchozím skutečný zážitek. Úvodní „My best nightmare“ ještě sice zněla lehce nejistě, s každým dalším songem se ale Sean Brennan dostává do lepší a lepší formy a je znát, že od loňské Castle Party už pár koncertů odehráli, což se odrazilo nejen v zpěvákově formě, ale i celkovém sebevědomí. Ze srovnání se zmíněným vystoupením v Polsku z toho tak LAM vychází podstatně lépe.
London After Midnight
To už ale následuje hitová „The beginning of the end“, která nachází větší odezvu i mezi publikem. Kromě známých songů představila kapela také dvě nové (a v obou případech podařené) věci – „Love“ a „Until the end of the world“, čímže se setlist přehoupává do druhé půle. Ta už nedokáže udržet mou plnou pozornost ani přesto, že Sean během jedné z pomalejších písní kontroluje, „zda jsme ještě tady“ (ano, jsme a příšerně už nás z nepohodlných platforem bolí nohy), a rozhoduji se tak poslechnout si zbytek vsedě. Odpočinková poloha ovšem neplatí pro závěrečnou, nepostradatelnou „Sacrifice“, která je plnohodnotnou tečkou za jedním z pro mě nejpodařenějších koncertů letošního WGT. Emoce vyšroubované na maximum, drsňáci pláčou a vlastně nikdo nic moc neříká, jelikož ještě nenachází slov.
Na vzpamatování se ale nebylo mnoho času. Po krátké pauze totiž nastupují na scénu hamburští Mono Inc. Zjevně patříme mezi menšinu lidí z Čech, která tuto kapelu zná a považuje za právoplatného headlinera. Mezi domácími Němci je tomu ale jinak a hala se tak slušně zaplňuje. Koncert zahajuje rána, kterou lze snad přirovnat jen k vypálení z kanónu, doprovázená vyšlehnutím ohně. Tím si Martin Engler sjednává nejen pořádek v sále, ale i plnou pozornost všech přítomných, s kterou šikovně pracuje po celou dobu, aniž by ji, byť na okamžik, ztratil. Lidi mu zkrátka zobou z ruky a obě strany se u toho očividně skvěle baví. I já velmi rychle překonávám všechny negativní pocity způsobené nově objevenou alergií na prach, který tancující dav mohutně rozvířil, a alespoň naposlouchané hitovky si prozpěvuju s ostatními.
Čas běží jako o závod a když se zdá, že po „Kein Weg zu weit“ se už zákonitě musí blížit konečná, Mono Inc. všechny překvapí. Přichází totiž čas na bubenické intermezzo, během kterého bubenice (která mimochodem během koncertu zároveň zvládá vokály) nepozorovaně obejde polovinu haly, aby se dostala až ke zvukaři, kde už má přichystané pady. To ovšem zatím nikdo netuší, jelikož za umně nasvícenou soupravou na podiu zatím sedí sám Martin a bubnuje, jako by se nechumelilo, za ni. Teprve když se na druhé straně haly rozsvítí reflektor a oba zmínění se začnou předhánět v tom, kdo tluče do škopků líp, dochází pointa celé situace i divákům, kteří tou dobou kroutí hlavou jako při sledování tenisového utkání.
Po zábavné mezihře přichází čas na finální a skutečně řááádně protaženou „Voices of Doom“. Protože ale potlesk nebere konce a většina lidí se ještě nemá k odchodu, dočkáme se i přídavku v podobě „Tag X“, která už je ale doopravdy poslední a my se musíme smířit s tím, že nejprofláklejší „Heile, heile Segen“ zkrátka neuslyšíme. I přes tento drobný nedostatek ale Mono Inc. vyhrávají stříbrnou medaili na mém osobním WGT žebříčku.
Beowulf: Ne každý měl nervy a síly na Goethes Erben a tak jsem po třech skladbách radši vyrazil na tradiční obhlídku pohanské vesničky. Přijde mi, že každý rok ji navštěvuje více a více lidí, což jinak podové atmosféře škodí, ale prostor pro rozšíření areálu zřejmě není. K tanci a poslechu zahrála sopronská folkmetalová Dalriada. Hudebně je to klasická halekačka jako Eluveitie a jim podobné spolky. Jak Nephi trefně poznamenal, člověk se jakoby přenesl do slunného odpoledne na české „masters“, kde tyto kapely běžně hrávají. Jejich set přijemně ubíhal a vedle nezbytného roztleskávání publika na sebe pozornost strhávala hlavně zpěvačka mocným headbangingem. Byla to osvěžující změna stylu a prostředí ale dost bylo pohanů a středověku nastal čas k přesunu na matadory Clan of Xymox.
Fotky najdete v naší galerii.
Pokračování příště...
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.