martti, Demi | 23.06.2015 11:01

Dvojpohled na nové album hvězdných německých goth/pop/western(?)rockerů.

Mono Inc. - Terlingua
Vydal: NoCut

Pohled martti:

Jeden můj známý kdysi o kapele Silent Stream of Godless Elegy prohlásil, že „kdyby jim tam nekrákala ta bába, bylo by to super.“ Ne že bych chtěl aktuálně recenzovaný materiál hudebně poměřovat se SSOGE, ale uvedenou citaci bych klidně dokázal použít např. i na Blutengel nebo právě na německou gothic pop/rockovou hvězdu Mono Inc., která, dle mého, seká alba jako Baťa cvičky, přičemž posledním zářezem je deska „Terlingua“.

Startovací „Mondschein“ disponuje procítěným baladickým nádechem a v refrénu (zřejmě) nezbytným prozpěvováním bubenice Kathy. Celkové vyznění songu by se dalo charakterizovat jako country pop; je to asi takový úlet, jako když The 69 Eyes nahráli „Borderline“, jenže to byl jeden flák, kdežto zde… ale nebudu předbíhat. Jako otvírák je píseň nevhodná, kdybych Mono Inc. neznal, po tomhle kusu bych to zřejmě vypnul.

Kapela však evidentně počítá s tím, že ji znají všichni – jak jinak si vysvětlit dvojku „Never Ending Love Song“, která se od úvodní skladby liší snad jen tím, že je o něco rychlejší; jako lákadlo na další poslech ale zase nefunguje. Že by konečně spasitel v podobě trojky „Heiland“? Nikoli, i když se jí zajímavost upřít nedá zejména tím, jak se temnější sloky dost bijí se sluníčkovým refrénem. Je velká škoda, že se celý song nenese v duchu oněch slok. Zajímavým prvkem jsou v samém úvodu a intermezzu policejní sirény – pasáž, kterou budou jistě Němci na koncertech vytleskávat jako diví, jen až moc uměle natahovaná.

Že „Nikdy neprší“ je samozřejmě lež, ale to byste byli ochotni kapele prominout a prominout dokážete i to, že všechny ty melodie jste u nich už slyšeli, ale jakmile dojde na refrén, tak to prostě nejde – často využívaný vokál bubenice Kathy mě štve čím dál tím víc. Šest minut je nadto katastrofálně dlouho, zvlášť když se poslední dvě minuty (tedy třetinu skladby) opakuje dokolečka dokola „it nevr rejns, óóóoooóóó…“ Klipová „Tag X“, i když je video a zejména jeho konec docela pochmurné, je opět značně sluníčková (pravda, sluníčka i pouštního písku je v klipu taky dost…), v intermezzu však konečně není slyšet Katja ale (zřejmě) kytaristi. Sice je to hodně kolovrátkové, ale má to spád a taky rozumnou „stopáž“, čili zatím jeden z nejlepších kusů alba.

Mono Inc. - Tag X

Pokud jste ještě neusnuli, nyní se to dost možná podaří – kladem balady „118“ budiž úplná absence Kathy a příjemná jednoduchost, která vás nechá v klidu rozjímat. „Zcela nečekaně“ pak následující „Die Noten Deines Lebens“ začíná mohutnými kytarami á la Oomph!, které jsem tedy u Mono Inc. už dlouho neslyšel (a kdo ví, zda vůbec někdy) a bude jistě zajímavé, pokud to budou hrát naživo; velká škoda, že se kytary nezdrží ve skladbě déle a prostor pak dostanou až na úplném konci, jako celek však song působí pozitivně i díky němčině, která Martinovi sedí mnohem líp.

Ve „Still“ se však Katha znovu vrací a s ní i mírný pesimismus, který se pak docela úspěšně pokouší narušit kus „An Klaren Tagen“, kde je opět větší prostor dán kytarám a Martinově němčině. Refrén je zase jako ze zpívánek na ČT a pokus o operu (?) v intermezzu je vyloženě škodlivý, píseň působí překombinovaně a myslím, že by si vystačila jen s tím, kterak song probíhal ve své první polovině. Po půlminutové vsuvce na harmoniku (to abychom nezapomněli, že je album v country stylu) je tady našlápnutý elektronický úvod „Love Lies“ a co je ještě překvapivější, velmi rychlé elektro tempo se nese celým songem, což sice působí s Martinovým pomalejším frázováním poněkud podivně, i přesto je to z mého pohledu vítané oživení, což nedokáže zhatit ani v závěru nastoupivší Katha se svým „operním back vokálem“.

Dalším překvapením asi bude to, že titulní věc alba je až jedenáctou z celkem třinácti písní. Píseň je to sice značně obyčejná a ozvláštňuje ji snad jen jakýsi jingle „divokého západu“ umístěný vždy na konci verše, ale pořád platí, že vzhledem k prvním třem věcem na albu (které byly dost mimo) jako by se kapela pokoušela napravit si reputaci. V předposlední baladické „Study Butte“ už jsem se pak přistihl, že se vlastně těším, až celý tenhle westernový počin bude u konce, zejména proto, že hodně prostoru zde opět dostává Kathyno vytí a také poměrně legrační zvuk kopáku (asi jako Elán kolem roku 89).

Bonus track „For All We Have To Suffer“ je dost podobná „Terlingue“, kapela si holt nechtěla/nemohla odpustit ještě jednou zdůraznit to, že album je na motivy westernu, a já si už kvůli názvu písně neodpustím zmínit, že „trpět“ bude zejména leckterý fanoušek Mono Inc., který doufal, že by kapela zase mohla začít dělat něco více související s gothic rockem, resp. že už by mohli nechat pop popem – nestalo se tak a místo toho začala tahle banda flirtovat ještě s country. Někdo si v německých (i anglických!) recenzích pochvaluje žánrovou rozmanitost, hudební progresi a touhu kapely posunout se někam dál (třeba na štaci po prériích USA), mně ale na albu chybí jednak „starý zlatý časy“ před rokem 2010, jednak nějaká jednota, přičemž v country motivech ji nevidím a ani vidět nechci.

Vedle takových Eisbrecher jsou Mono Inc. kapelou, kterou si vůbec nedovedu představit na koncertě v ČR, a tím víc se na ně budu (snad) každoročně těšit na nějakém tom letním deutschfestu. Nezbývá než doufat, že na fesťácích budou hrát převážně starší věci (nebo alespoň ty dvě tři kytarovky z Terlingvy).

Pozn.: Původně jsem uvažoval o ještě nižším hodnocení, nicméně pokud přežijete první cca polovinu alba, tak ta druhá polovina přece jen něco zajímavého přinese.

HODNOCENÍ 60%

Demi:

Už Karl May ukázal, že Němci mají předpoklady býti dobrými (a charakterními) zálesáky. Martin Engler nejspíš také strávil dětství s Oldou Šetrným a jeho rudým bratrem. Jak jinak si vysvětlit fakt, že aktuální album Mono Inc. je napasováno právě do westernových kulis? Kapela se nikdy nebrala příliš vážně, a proto lze i tuhle manýru brát jako legrácku, která bude nejspíš čistě epizodní.

Mono Inc. - Terlingua trailer

Těch paralel s „máyovkami“ by se dalo najít víc. Jistá naivita a prvoplánovost se dá vystopovat u obou umělců. Mono Inc. nedělají hudbu na přemýšlení. Chtějí se hudbou bavit a snaží se to přenést i na posluchače. Na koncertech to funguje díky pozitivnímu osobnímu kouzlu páně Martina, ale na desce je třeba něco víc. A když už víme, že co do muzikantských výkonů, se tu žádných exhibic nedočkáme, je třeba doufat, že se prostě povedou napsat dostatečně chytlavé písničky.

Mustr Mono Inc. je vcelku jednoduchý. Udělat popinu a osolit ji kytarovým spodkem. Když to pak člověk poslouchá, honí se mu hlavou otřepaná fráze „je to blbý, až je to dobrý“. „Terlingua“ však na té hraně balancuje až moc. V mojí hlavě zůstal hlavně poměrně epický song „Tag X“ u nějž se ústřední melodie vydařila a rozdává úsměvy na všechny strany. „Love Lies“ má v sobě zase taneční základ, který bude lid rozhopsávat na koncertech. Celkově však musím říct, že hity desek minulých („Kein Weg ZuWeit“, „From the Ashes“) na novince následovníky nenašly.

Občas zazní nějaký ten country prvek, ale zvuk kapely se tím nijak výrazněji nemění. Možná by neškodilo zvolnit kadenci vydávání desek a trochu víc nápady probírat. Pravdou však je, že až vyjde slunce nad letními festivaly, budeme si s oroseným půllitrem nejspíš zase podupávat do rytmu a smát se od ucha k uchu. Howgh!

HODNOCENÍ 65%

Sestava

Martin Engler (vocals)
Manuel Antoni (bass, vocals)
Carl Fornia (guitars, vocals)
Katha Mia (drums, vocals)

Tracklist

01. Monschein
02. Never-Ending Love Song
03. Heiland
04. It Never Rains
05. Tag X
06. 118
07. Die Noten Deines Lebens
08. Still
09. An Klaren Tagen
10. Emory Peak
11. Love Lies
12. Terlingua
13. Study Butte