Kootcha okouknul Covenant, retroset In Strict Confidence, Dance od Die a další na německém festivalovém otvíráku.

Rád jezdím autem a nejradši jsem vždy, když míříme přesně na opačnou stranu než je D1. Bylo krásné počasí, takže bylo dobře vidět, jak silnice u nás mrznou špínou a v Německu září rozsolenou čistotou. Jelikož jsem řidičák odevzdal četníkům, aby si odpočinul od rychlosti, nemusel jsem šoférovat a mohl se plně věnovat carDJingu a plácání kokotin, což mi jde. Ani ne dvě hodiny cesty a parkujeme přímo před městskými lázněmi v Leipzigu a protože těžko odolat exotickým hospodám v centru, hbitě jsme vyměnili koncert Versus za super chálku ve vietnamské restauračce.

Po příchodu na místo zjišťujeme, že show Syntec už drtí druhou půlku. Mně to opravdu nevadilo, neboť obě kapely mi v loňském roce připravily hrůzostrašné hudební zážitky, takže jsem opravdu netoužil vidět něco podobného znovu. OK, přiznávám, že to tentokrát hrálo úplně jinak. Dorazili jsme na „It Takes At World“, kterou si se Syntec zazpíval Dennis Schober ze Solitary Experiments. Rozhodně to byl nesrovnatelně lepší set než na NCN v Deutzenu, kde bylo lepší jít na hajzl než to poslouchat. Tady předvedli minimálně to, že jsou schopni hrát do rytmu, což po NCN nebylo úplně z nejjasnějších. Je možné, že se mi to bude příště i líbit.
 

Dance or Die

Poslední písničky jsme se už propracovávali dopředu, protože v bocích pódia se připravovali Falgalas, Chris L. a vyzáblý nosferatu Gary Wagner. Bylo navýsost jasné, že nastává black celebration. Z tmavých zákoutí starého Berlína dorazila vampire-dark-wave legenda Dance or Die. Je to jedna z mých pěti nejoblíbenějších skupin a podle toho jsem byl taky natěšený. Jsem si skoro jistý, že DOD přijeli těsně před začátkem, tím pádem neměli ani soundcheck, takže první „Worm“ byl primárně o zvukaři, pultu a totálně zmateném Garym, který z odposlechů tutově slyšel všechno, jenom ne to, co potřeboval. Ale co už, pamatuju koncerty, kdy se zvuk honil až do konce a stejně nedohonil. To tady druhá „Psychoburbia“, už hrála jinak a na lidech to bylo znát.

Když už to konečně začalo fungovat, jedinkrát sáhli do poslední desky Nostradamnation a nahrnuli „Sleeping in Your Grave“. Krásný song, kde se Wagner dostane hlasem v refrénu neskutečně hluboko… a tady nastává ten problém. Gary je dost „studiové dítě“ – když má správné vedení (producenta, nebo zvukového mistra), tak se dokáže ve studiu tak uklidnit, že je schopen neuvěřitelného basu, až z toho mrazí. Na podiu už mu to tolik nejde. Tam se pohybuje, daleko víc dýchá, samozřejmě je i trochu nervózní a nedokáže se dostat do takové pohody, aby svůj krční nástroj nabasoval tak, jako to známe z desek. A to mně prostě vadí.
 

Dance or Die

On naštěstí není falešně, jenom si to přetransponuje o něco výš, tam, kde mu to nedělá problém. Tak sakra proč to tak nahraju, když to naživo nedám? Protože nemají tak silnou sebereflexi, jako třeba Der Prager Handgriff, kteří by mohli hlas víc studiově vyšperkovat, ale na co, když by to naživo nezahráli tak dobře. Prostě nemůže za vás CD vykřikovat, jak jste dobří zpěváci, když to naživo nedáte! Už teď musím napsat, že je to hlavně ve srovnání s tím, co přijde potom.

Vtipné momenty byly, když v každé druhé pecce Wagner nevěděl, kde je. Takže kdyby s ním oba dva klávesáci nezpívali, byl by v prdeli jak běloch v rumunském vězení. To zase přičítám tomu, že DOD moc nezkouší a on se prostě občas ztratí. Aby to nevypadalo, že jsem byl zklamaný – prdlajs, jasně, že jsem si tam našel, co jsem chtěl, „Teenagemakeup“ byl skvostný (hlavně Falgalasův backvocal), při „Aliens Electric“ i „Time Zero“, se zase předvedl u mikrofonu Chris L (krom toho frontman Agonoize), i svůj milovaný „Minuteman“ si Synthie vydupala, takže už se zbývalo jenom rozloučit. Jak jinak než hromadným křikem „Break the rules for the angels cry, read the message called DANCE OR DIE“. Normálně bych oznámkoval za dvě, ale kvůli ostatním kapelám, které přijdou, musím dát trojku.

Dance or Die

DANCE OR DIE

1. Worm
2. Psychoburbia
3. Sleeping in Your Grave
4. Will of the Wind
5. Teenagemakeup
6. Aliens Electric
7. Minuteman
8. Time Zero
9. Fire
10. Dance or Die

Solar Fake, kteří hráli potom, mám zařazené do nudy, kterou nevyhledávám. Snad ani ne kvůli muzice, ale nějak se nedokážu naladit na jejich zpěv. Je pravda, že se mi to teď líbilo mnohem, ale mnohem víc než minule. Dokonce zahráli i poměrně energické songy a ne ty unylé zpívánky jako vždycky. O tom vysmaženým náhradníkovi za klávesáka, ani radši psát nebudu, to bych to pohřbil úplně.

 „Cejtíš, jak se to pod námi houpe?“ Nejdříve to nebylo tolik znát, ale jak se kapely zlepšovaly a my čím dál tím víc dupali, bylo pořád znatelnější, že je hned pod námi bazén. Podlaha, na které jsme stáli, se tam dává jenom při akcích bez vody.

Solar Fake

No, ale to už honem napít, zahulit a šup na pozice, protože In Strict Confidence on the stage. Zprava mi Hanička říká: „To je bezva, že tam s nima nejsou ty bábovky!“, zleva mi Synthie říká: „Tyvole super, nejsou tam ty štětky!“, zezadu na mě Vena huláká: „Bez těch holek je to lepčí!“ a je to tak. Na pódiu stojí proti sobě pouze Dennis Ostermann za Moogem a mikrofonem a Jörg Schelte za keyboardy a Macintoshem. Pánové připravili vzpomínkovou vintage show z let 1996-2004 a tam prostě nemají roštěnky co dělat. Budu jim za to do smrti vděčný, protože tohle byla nejlepší show, jakou jsem kdy od ISC viděl!

Pohybovali jsme se pouze v rozmezí desek Cryogenix – Face to Fear – Love Kills! –  Mistrust the Angels – Holy. To znamenalo vynechat spousty tutových a osvědčených hitů z pozdějších CD. I když je jasné, že by tahle taktika byla pro většinu kapel likvidační, ne tak pro ISC. Nikdy by mě nenapadlo, že mě tak okrájený playlist dokáže totálně rozsekat. Byla to oldschoolová seance se vším všudy.

Konečně jsme si mohli dosytnosti užít Dennisův hlas bez kvílení těch jeho divoženek. I díky tomu jsem si zase uvědomil obrovskou výhodu přirozeně zabarvených hlasů. Většina zpěváků se do té požadované hlasové polohy musí nutit-naladit, prostě najdou barvu, do které ty hlasivky ohnou. No, a když potom mezi songy promluví na lidi, tak je z toho mocného basu najednou ukvičený buzíček s minimem groovu v hlase.

To Ostermann nemusí, má naprosto dokonalý výraz při zpěvu i mluvě. Myslím si, že má lehkou nedomykavost hlasivek, což je velmi osobité a my se toho nemohli nabažit. Určitě jako kapela generují výtečnou muziku, ale je otázka, jestli by to bez Dennise vůbec šlo. Je spousta velkých kapel, u kterých bych opravdu neměl velký problém vyměnit frontmana, ale tady si to představit neumím, jeho voice je dokonalý!

In Strict Confidence

Miluju jejich nakažlivou melodičnost, která ale není přehnaná – když meloduje synťák, tak je zpěv až minimalistický a přesně v momentě, kdy je třeba, se to otočí. Dokonalá pracovní symbióza. Nejvíc jsem se pochopitelně těšil na „Seven Lives“ (Nephilime, Ty bys se mnou řval jak tygr), geniální sajbršlus „Zauberschloss“ jsme zpívali už v autě, ty fantastické plochy kláves v refrénu… ach.. tohle jsou momenty, kdy tančit s kapelou je super zážitek. Karaoke na projekci píše „Jesus Christus legt dir flügel zu flüssen“, celý kotel to pochopitelně zpívá s Dennisem, protože „Become an Angel“ je taky hitovka největší.

Jedině snad při „Engelsstaub“ jsem si vzpomněl na ty dvě blbky, protože v refrénu mě docela bavily, ale bylo to fakt jedinkrát. Předposlední „Kiss Your Shadow“ koncert naposledy rytmicky nakopla a infarktem „Herzattacke“ se s námi oba muzikanti rozloučili. Oni to pro mě tenhle večer vyhráli, protože jsem to od nich nečekal, ale od Covenant jo. Dávám za jedna!

IN STRICT CONFIDENCE

1. The Truth Inside of Me
2. Seven Lives
3. Hidden Thoughts
4. Prediction
5. Zauberschloss
6. Become an Angel
7. Industrial Love
8. Engelsstaub
9. Kiss Your Shadow
10. Herzattacke

Dá se říct, že jsem na V. E-Only jel primárně kvůli [:SITD:]. Byli pro mě naživo nevidění, což bylo mrzuté, protože jejich muziku mám rád a nedávno poslední deska „Dunkelziffer“ mi přijde nadmíru podařená. Nebudu chodit kolem horké kaše, ale ještě před tím je nutné podotknout, že hrát po tak výjimečném koncertu In Strict Confidence je určitě velmi těžké, okamžité srovnání se nabízí. Kdyby hráli po Solar Fake, dopadli by o moc lépe, ale po ISC byl výkon pánů ze [:SITD:] velmi slabý.

 [:SITD:]

Asi nejsem stoprocentně schopen rozklíčovat, proč se mi to nelíbilo, ale hned od startu byla kapela nějak divně strnulá, měl jsem pocit, jako by to byly loutky – takové sterilní, nijaké, bez koulí, bez života. Oba klávesáci (kteří samozřejmě nehráli), stáli a čučeli jak píče a vypadalo to, že tu muziku zrovna skládají. A když ten napravo zpíval v nejočekávanější pecce „Lebensborn“ přímo „lééébenspóórn“, tak sem se málem poblil, jak to bylo příšerné.

Měl jsem celou dobu pocit, že použili jenom jedno nastavení v drum modulu, protože ty bící byly totálně stejné. Furt dokola stejný virbl, stejný kopák, stejné kotle, stejné hi-hat činely (které mohou mít nastavením desítky zvuků), stejný kolovrátkový rytmus beze změn. Snad jenom zpomalovali a zrychlovali, jinak byly bubny přes kopírák. Někomu se to může líbit, ale mně to vadí.
 

 [:SITD:]

Největší tragédie byla, když se chopil mikrofonu jeden z klávesáků a odzpíval celou pecku. To opravdu bolelo. Všechny songy, které na deskách stoprocentně fungují, třeba „Snuff Machinery“, „Laughinstock“, nebo „Rot“, mě skoro ani nedonutily zvednout hlavu. A že se při „Suffering In Solitude“ seberu a půjdu radši na pivo a při „Revolution“ dokonce vypadnu ven na brko, by mě ve snu nenapadlo. Strašně mě to mrzí, ale dávám za čtyři.

[:SITD:]

1. Journey’s End
2. Dunkelziffer
3. Purgatorium
4. Lebensborn
5. Kreuzgang
6. Redemption
7. Suffering In Solitude
8. Revolution
9. Laughinstock
10. Rot
11. Snuff Machinery
12. Herbstenwacher
13. Richtfest

Tentokrát bez velkých příprav, žádná světla navíc, jenom postavit oba velíny, zapojit všechny kroutítka a švédská trojka může začít. Ve tmě se ozývá sonarový puls a do nezvykle dlouhého intra přichází Andreas Catjar. Jeho hlavní činnost je dělat bordel pomocí Elvisova mikrofonu a tunou modulátorů, krabiček a roztodivných kurvítek. Dokonce hraje na kytaru a vůbec nechápu, proč ji má položenou na pultu jako steel kytaru a nemá jí na krku jako všichni. Asi image.

Covenant

Druhý vchází Danniel Jonasson, který má na starosti synth machines a veškeré back vocaly. Hned se chytá jednoho ze dvou svých mikrofonů a poprvé se ozve robot „We’re leaving Babylon“. Schází nám už jenom hlavní persona tohohle večera. S úsměvem sobě vlastním přichází Eskil Simmonson a může začít největší meydan tohohle festu, startuje Covenant.

A hned to jede „Time is like a bullet from behind, I run for cover just like you“. Miluju „Bullet“ a pochopitelně jsem si hned zahřál podrážky, protože na tohle se nedá netančit, to s vámi prostě kroutí samo. Poslední desku Leaving Babylon nám předvedou dnes šestkrát a „Thy Kingdom Come“ je druhá v pořadí.

Eskil odkládá sako a při „Ignorance & Bliss“ začíná nekonečný rozhovor. Jakmile Simmonson přestal zpívat, tak šel ke keyboardům a s Danielem tam pořád něco řešili, plácali se po zádech, nasmávali se, zase odehráli pecku a vesele pokračovali v zábavě. Fakt to vypadalo, že se rok neviděli a musí si hned říct, koho-kde-kdo-kdy a jak vopíchal. Vydrželo jim to, až do konce. Byla tam tak uvolněná atmosféra, takže to chvílemi vypadalo, že si půjdou zatancovat dolů do hlediště a potom s námi pojedou do Prahy.

Po dvojité návštěvě desky Europa songy „Go Film“ a „I Am“ se znovu vrací k zatím poslednímu CD a konečně hrají naživo „Prime Movers“. Pro mě je to největší pecka na desce a určitě jeden z nej songů, co kdy udělali. Jsem rád, že hned poté zařadili do playlistu „Edge of Down“ z desky Dreams Of A Cryotank, protože to je na Covenant málo melodická, dost tvrdá, přímočará a rychlá pecka. Teď už se blížíme k vyvrcholení. A Eskil napovídá: „I need to hear... your... I need to hear your voice, because the next song is... Ritual Noise“.
 

Covenant

Jejich refrény jsou neskutečně mocné, ale tenhle je jednoduše geniální. Někdy si říkám, jestli to ty lidi kolem mě nesere, že s nimi pořád hulákám jak debil. Ale kdybych byl falešně nebo mimo, tak mi to Synthie řekne a na ostatní kašlu. Pánové nasazují jedinou německy textovanou pecku, takže kolem nás se zusammen prozpěvuje „Der Leierman“ a já si znovu uvědomuji, proč jezdím do Reichu na muziku tak rád.

Jsem nadšený z toho, jakým způsobem obměňují playlist. Na M’era Luně (report zde) hráli podstatně jiný a já jsem šťastný, že jsem viděl oba, dohromady je to fakt plnospektrální zážitek. Z beden se na nás valí „Last Dance“ a je nad slunce jasné, co přijde teď. Jako mají Frontline Assebmbly svůj „Mindphaser“ nebo Front 242 „Headhunter“, které nemůžou nezahrát, Covenant má taky svůj hymnus a tím je „Call The Ships To Port“. Daniel si pohrál s hlasitostí jednotlivých částí a když se poprvé ozval ten synťákový výbuch po „like whispers in the dark...“, tak nám málem praskly kebule. Shodli jsme se, že to bylo jako na Tiestovi při Love Parade. To byla taková euforie, že jsem se rozhlížel, jestli si holky nezačnou sundávat kalhotky a házet na pódium. Fakt extáze.

Na chvíli šli dělat Zagorku do backstage a po návratu zahráli poslední „We Stand Alone“, která byla stejně mocná jako „Call the Ships To Port“. Konec hodný mistrů, to jsem fakt nečekal, bylo to nezapomenutelné. Takže jsme po zhlédnutí takhle mocné show zase museli svorně zvolat: „Do prdele, to mi řekni, komu se může tohle nelíbit?“

COVENANT

1. intro Leaving Babylon ll
2. Leaving Babylon
3. Bullet
4. Thy Kingdom Come
5. Figurehead
6. Ignorance & Bliss
7. I Walk Slow
8. Go Film
9. I Am
10. Prime Movers
11. Edge Of Down
12. Ritual Noise
13. Der Leierman
14. Last Dance
15. Call the Ships to Port

encore

16. We Stand Alone

mohlo by vás také zajímat

Chystá se osmý ročník E-Only festivalu

Letošní festivalová sezóna začíná už příští sobotu