Od velmi slibného debutu švédských postpunk/shoegazerů utekla už nějaká doba. Po třech letech se vrátili s čerstvou porcí skladeb a jak to vypadá, kolekce se jim opět povedla. Ostatně, přečtěte si celou recenzi...
PRINCIPE VALIENTE - Choirs of Blessed Youth
Vydal: Afmusic, 56:31
Občas se stane, že nějaké nové jméno zazáří hned se svým debutem, nadchne vás a až do konce kariéry nedokáže překročit svůj stín. Nelehký úkol si v tomto ohledu na svá bedra naložili i Principe Valiente, jejichž první bezejmenné album si mne získalo hned na první poslech a hitovky jako „In My Arms“ nebo „150 Years“ se mi dodnes neomrzely ani trochu. Po třech letech jsou Švédové zpět a na pořadí dne je otázka, jestli dokázali svoje pozice uhájit, nebo dokonce posunout ještě někam výš.
Čtveřice ze Stockholmu umně mixuje post punkové a shoegazeové postupy do melodií, které mají tendenci hrát na emocionálnější strunu člověčího psyché. Většinou muzika šlape a neutápí se v nějakých ucajdaných tempech. I přesto tady žádnou drsňáckou zábavu nečekejte ani přes záměrnou syrovost zvuku. Fernando Honorato (to bude jednou nejspíš Odin koukat, co se mu to tam hrne za Švéďáky) vše svým specifickým hlasem strhává k oné citlivěji laděné poloze. Pro někoho možná přehnaně afektovaný, měkký až … (sakra, jak to jen říct kulantně). Přiznám se, že jeho projev je na hraně a živě je toho asi už i na mne trochu moc, leč na studiových nahrávkách to nějak funguje a já mu to jeho trápení bezmezně věřím, křehotínkovi jednomu.
Principe Valiente - Take Me with You
Že se nějakého úpadku v kariéře kapely není třeba obávat, bylo naznačeno už pilotním singlem „She Never Returned“. Není to sice vyloženě trhák, ale naznačuje, že si kluci a děvče našli svůj typický zvuk (na novince o něco mohutnější než na debutu) a hodlají v něm setrvat.
Album „Choirs of Blessed Youth“ startuje navíc pořádně zostra „The Son I´ll Never Be“, který byl zvolen dokonale, neboť má mimo silného energického náboje také notně tajemnou a temnou atmosféru, kterou utváří souhra basy a šikovně vystavěných kláves. Nastavené tempo drží i „Take Me with You“. Vypjatější polohy hlasu Fernanda ještě šponují celé niterní drama nahrávky, které trochu uklidní až zmíněný pilot a hlavně skladba „The Dream“, u níž se musím pozastavit.
Slíbil jsem si, že jí věnuju samostatný odstavec, pročež tak činím. Jedná se totiž o téměř desetiminutový (vskutku) snový zážitek, který vás odnese někam mimo realitu. Tempo klesá na minimum, prostor dostávají melodie a Fernando, který si to užívá a exceluje. Chvílemi jako by se nad hypnoticky se opakujícími melodiemi klenul majestátní hlas Brendana Perryho z Dead Can Dance. Místy je frontman silný a chladný, místy zase na dně a během jednoho songu vlastně zažijete celou škálu pocitů a hotový příběh. Příběh, do kterého nejdřív vplujete na vlnách shoegazových ploch a než se rozkoukáte, budete vtaženi do děje, který vás jen připraví na bolestiplné a krásné finále. Úžasnost.
Když jsem dostal díky následné „Wasted Time“ šanci trochu se vzpamatovat, začal jsem mít obavu, aby se mi nestalo něco podobného, jako u nedávno u nás recenzovaných The Foreign Resort (recenzi najdete tady). Tedy nevyrovnané umístění silnějších songů na první polovinu desky. Ale už zmíněná „našláplost“ o mrhání časem (v závěru s až post rockově explozivními bicími) i vzdušná věc „The Fighting“ (moc hezky zpestřená a gradovaná ženskými vokály) jasně ukazují, že se tak nestane.
Principe Valiente - She Never Returned
Jsou desky, o kterých není už ve dvou odstavcích o čem psát a pak jsou i takové, o kterých můžete cvakat do zblbnutí. Pokusím se tedy nepřehánět (jak na to tak koukám, nepříliš úspěšně) a vypíchnu snad ještě svou veleoblíbenou pecku „Fiction“. Těžko popsat náboj a atmosféru, jen můžu říct, že je po čertech sugestivní a palčivá. Nenápadně se zahušťuje, Fernandův hlas vypráví už svou barvou (celou paletou barev), která sděluje i bez nutnosti sledovat text. Potom se rozezní kytarový alarm a smete vás beznadějí, v závěru doznívající skrze fistuli, která s notným nadlehčením může připomenout nejslavnější chvíle Ládi Křížka.
Pokud nemáte strach z trochu emotivnějších a citlivějších kytarovek a hledáte v muzice něco víc, než "jen" hudbu, pak se bez skrupulí pusťte do novinky Principe Valiente. Veškerá přirovnání jsou tu stejně zbytečná. Jisté je, že si kapela našla vlastní zvuk, umí složit hit a jejich druhé album překonalo povedený debut. Je třeba dalších doporučení?
Hodnocení: 85 %
Pohled Ezechiel
Parta Principe Valiente vtrhla na scénu bez buhvíjakého halasu a očekávání. Díky svému křehkému zvuku, lehce identifikovatelnému vokálu pana Honorata a jasnému melodickému tahu na bránu si ale velmi snadno získala pozornost. Není tedy divu, že se novinka "Choirs of Blessed Youth" (nejen) v goticko/postpunkových kuloárech celkem vyhlížela. Kam nás tedy čtveřice vzala tentokrát?
Hned na začátek nutno říct, že zůstala věrna svému žánrovému proplétání jemných a intimních shoegazových dotyků (kytara, klávesy) s příjemným postpunkovým nápřahem (hřmotné bicí a basa). A nezměnil se pochopitelně ani silný, charismatický vokál, kterému rozhodně nechybí uvěřitelnost, jakkoliv se přiznám, že zhruba po čtyřiceti minutách (cca ve dvou třetinách desky) už mi toho "volání" přišlo možná až trochu moc. Ale byla to jen chvilková slabost.
To může být ostatně způsobeno i napucnutou stopáži desky, které vládnou delší skladby o průměrné délce nad čtyři a půl minuty. Kapela totiž ke své tvorbě přistupuje rozvážně, nikam nespěchá a nechává piseň postupně rozkvétat. To třeba dobře ilustruje hned otvírák "The Son I'll Never Be", kde zpěv přichází na scénu až ve druhé minutě pecky. Na druhou stranu, všechna čest, v písních se stále něco děje, takže nuda nepřichází. Hodinka hudby je hodinka hudby, ale přesto se nenajdou skladby, které by člověk měl to srdce přeskočit.
Skvěle fungují jak všechny singlovky (v čele s "Take Me With You", která klenutým refréném připomene, co se nám tak líbilo na "In My Arms"), tak pecky "Wasted Time", titulní instrimentálka, příjemná "Dying to feel alive" a samozřejmě i kolegou Demim zmíněná "The Dream". Ano, ta je opravdu výjimečná – krásně vystavěná (téměř) desetiminutovka pohlcuje člověka a odvádí jej někam daleko – podobně, jako to dokázali vyčarovat třeba Fields of The Nephilim na (i po 24 letech) dechberoucí desce "Elizium". A i v tomto případě si "The Dream" zaslouží soukromou chvilku jako ideální soundtrack k večernímu rozjímání.
Když to tedy shrneme – nová deska Principe Valiente pěkně šlape, má moc hezké kytary a silné melodie. Někdy je možná synťákové zálivky hlasitostně trochu moc a zvuku by se asi dalo trochu pomoci, ale rozhodně je to soubor solidně napsaných, zaranžovaných a na desku převedených písní. Pěkná práce!
Hodocení: 80 %
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.