Tvrdší, epičtější, mnohostrannější, melodičtější, nepředvídatelnější a celkově větší než co kdy dříve kapela vydala – tento popisek (made by management LOTL, zřejmě) se objevuje u nové desky hamburské smečky Lord of the Lost na různých hudebních serverech. Co je na tom pravdy, snad bude jasnější po přečtení recenze, kterou pro nás napsal náš externista martti.
Lord of The Lost – From The Flame Into The Fire
Aby bylo objektivitě učiněno zadost, přiznávám, že pro mně už jsou LOTL nějaký ten pátek absolutní jedničkou, což hodlám kompenzovat kritičtějším okem, než tomu bývá u recenzí čehokoli/kohokoli jiného.
Pro začátek se ještě sluší kapelu představit: lídrem je (byl a snad navždy bude) Chris Harms, dále Bo Six (kytara), Class Grenayde (basa), multiinstrumentalista Gared Dirge (piano, synťáky, perkuse, kytara) a Tobias Mertens (bicí). Zejména post bicích je v kapele tak trochu frekventovaný, neboť ještě před bývalým bicmenem Christianem Schellhornem byla od vzniku bandu až do roku 2011 za škopkama Any Wayst, což mohlo mužské oko na koncertech jen těžko přehlédnout.
U LOTL se dá (minimálně již od minulého alba) pozorovat zajímavý úkaz: nezpívají ani tak o nějakých vzdálených galaxiích, vzdušných zámcích, už to nejsou nějaké sondy do hlubin lidské psýchy ani zamilované textíky jako z produkce HIM. Jejich texty jsou do značné míry o nich samých jako o kapele, která chce vtáhnout fanoušky do (koncertního) děje, o tom, jak jsou silní, pyšní a kdo ví, co ještě. Mají např. v písních buď narážky na svůj název, nebo rovnou název kapely celý (což připomíná hiphopové texty, pardon). Mnoho jejich písní jako by bylo děláno rovnou pro koncerty, kterých opravdu zvládnou LOTL za rok hromadu.
Samozřejmě jde kapela velmi výrazně s dobou a po každém koncertě nezapomene vystavit na facebook několik desítek fotek (samozřejmě té nejvyšší profi kvality), nejlépe i s fanoušky okolo, aby se všichni cítili jako součást jedné velké rodiny LOTL. Neznám kapelu, která vyprodukuje k jednomu albu hned několik druhů merche (myšleno s různými motivy, slogany, obrázky, úryvky z písní) – jako třeba s velmi řízným veršem z La Bomby – Love the best, fuck the rest. Zajímalo by mě, zda si to fakt kupuje tolik lidí, že přicházejí s neustále novými nápady, nebo zda se spíš snaží navodit dojem, že jsou in, a že tak tak stíhají uspokojit poptávky po jejich věcech. Tolik trocha zamyšlení na úvod a nyní už k samotné muzice.
Otvíráme vypalovačkou „Fists Up in the Air“ a jak už jsem poznamenal, mnoho těch písní jako by bylo děláno rovnou pro koncerty, a to je i případ této úvodní. Úplný úvod je sice orchestrálně/epický, pokračování se však nese ve znamení instrumentální smršti jako od starých Nightwish, do toho zkreslený Harmsův vokál, nápěv před refrénem pak v podobě diktátu publiku; polovina refrénu je zvláštně pomalá, polovina je metal – jako by chtěl otvírák demonstrovat obtížnou žánrovou zařaditelnost alba jako celku.
S dvojkou „přichází království“ a my samozřejmě nemůžeme nechat království čekat. Zatím (mi) však chybí podstatná věc, a to Harmsova uhrančivá práce s hlasem; zde se jedná o takový mainstreamový rock s přesahy do metalu, opět pro živé hraní jak dělané s dost pompézními aranžemi. Btw. že by si tímto kouskem říkali o šňůru v UK? No proč ne, když už byli v US. "La Bomba" a první (pořádný) úlet tohoto alba, ke kterému navíc existuje pořádně ulítlý klip. Podle jejich firmy to má být gothic-salsa-death-metal-crossoverový letní hit, no budiž – hlavní však je, že to má spád a v pozadí za tou latinou je slyšet typický zvuk LOTL, tedy velmi hutně znějící nástroje a hlubší poloha Harmsova vokálu.
Lord of the Lost – La Bomba
Přichází „Afterlife“ a s ní konečně i trochu hlubší polohy Harmsova vokálu. Registrovat můžeme zajímavý začátek, jako by to byl už nájezd na refrén a člověk tak musí zbystřit hned od první sekundy písně. Tohle zpomalené tempo (oproti úvodnímu řádění) je příjemnou změnou a tak trochu evokuje i Harmsovu dřívější tvorbu v UnterArt, pokud si odmyslíme zejména řízné kytary a bicí a ponecháme jen samplovou/electro linku.
„Kill it with Fire“ je oproti „Afterlife“ (a v duchu prvních dvou věcí) tvrďárna s Harmsovým screamem. Skladba má značný spád, na začátku vás chytne za pačesy a nepustí, v čemž vidím i její mírné negativum, přece jen chvilka oddechu by jistě prospěla – tak jako v následující „Six Feet Underground“, ve které klavír, bicí a basa tvoří velmi rázný úvod, jak je ostatně pro toto album typické. Harms drží vokály spíš v hloubce a s údernou, ale přitom nijak nepřekombinovanou instrumentální linkou to připomíná kusy ze starších alb (i když, to nejstarší je z roku 2010, což se zdá jako včera). Jedná se o velmi příjemnou věc především s výraznými bicími, je gothicrockovější, netlačí se zde tolik na pilu ani s tou epičností. „Intermezzo“ je očekávatelně screamovější, načež se hodně zjemní a za zvuku zvonečků se pomalu přidávají bicí, kytary a jedem! Zřejmě nejlepší kus na albu tak máme možnost zažít právě šest stop pod zemí.
V „Go to Hell“ jako by snad kapela chtěla ploužit – začátek je totiž jemně instrumentální a Harms nás v tomto dojmu utvrzuje i nadále – to by i slza ukápla. Hlasový mág sice občas má tendence trochu vokály zdrsnit, naštěstí zůstane jen u lehkého náznaku a polohu hlasu drží v klidnější, až romantické poloze. Skoro to připomíná nějaký ploužák od HIM nebo The 69 Eyes (v dobrém slova smyslu pro ty, co by si snad mysleli opak). Následuje (teď už bez překvapení) opět kytarová řežba v podobě kousku „Odium“; tohle je ovšem pořádnej metal, kytarové riffy jsou úplně jako od true metal bandu – sloky sice takřka odříkané, ale v refrénu nastává to pravé inferno – je to samý „fuck me…motherfucker“, a bez toho já bych se třeba obešel. Nutno dodat, že i v této kůži jsou jak Harms, tak hudebníci (jakožto takoví hudební chameleóni) jako doma.
„My Own Shadow“ je podle mého písní zbytečnou, ani po pátém (nebo kolikátém) poslechu nevím, co bych o této věci s neurčitým, pomale-rychlým tempem napsal. Oproti tomu desítka „Bitch“ je kousek velmi zvláštní, počínaje zastřeným/zboostrovaným vokálem, přes pozvolný průběh slok a pochodovějším refrénem konče – ne však nijak válcujícím. Celé to zní jako retro zabalené do electro samplů. Dohromady se zpěvákem W.A.S.P. lze ve skladbě „I Will Sleep When You’re Dead“ očekávat Harmse opět v tvrdém kabátu, což se na začátku překvapivě nekoná, je to taková svižnější balada, ze které se však posléze („nečekaně“) vyloupne pořádnej nářez v refrénu; v závěru dlouhého intermezza dostaneme ještě „nezbytné“ sólo na elektrickou kytaru, čili je to takový heavy metal bez heavy zpěvu, což není všeobecně vůbec špatnej nápad :-)
Další „feat“ záležitost tentokrát s Ninou Jears z Neopery, a jak název ne našeptává, nýbrž operně vysoko vyzpívává, jedná se o ženu z nějaké nově založené (!!!) kapely operující s dichotomií kráska a zvíře – to už jsem myslel, že tenhle trend vymizel. Tenhle kousek já (nutně) vnímám jen jako legraci, obzvláště když do celé té operní maškarády jemný ženský hlásek před náběhem refrénu prohlásí „holy fuck it’s huge“. A jak to na závěr vypadá v perfektním světě z pohledu LOTL? Značně epicky až melancholicky. V perfektním světě totiž existuje převážně jen klasický darkrockový háv LOTL, klasický Harmsův zpěv – neboli trocha hloubky, trocha řevu, převažuje však umírněnější, až zádumčivá poloha – a tak to má být.
Že je to žánrová všehochuť? To dost možná. Jistě je to ale velmi silně namíchaný koktejl a kdo si dá byť jen pár doušků, těžko bude moct tvrdit, že jej to jinak neovlivnilo. Mně osobně se hlava zamotala solidně – a to jsem byl na pořádnou palbu myslím dobře připraven. Musím však dodat, že metalová poloha LOTL mi nesedí tolik, jako ta dark/gothic rocková (cokoli to spojení dark rock vlastně znamená).
Jelikož se však kapela prozatím rozhodla jít touto cestou a posílit svůj zvuk v záplavě (stále přibývajících) kapel podobného ražení, je třeba tento krok vnímat jako novou výzvu nejen pro muzikanty samotné, ale i (a možná především) pro jejich fanoušky. Dodávat že se jedná o nahrávku disponující prvotřídně zvládnutým řemeslem, je už pravděpodobně nošením vody do hamburského přístavu.
Toto album se dá většinou „sehnat“ v rámci dvoualbového „packu“ spolu s remixovým albem From the Rain into the Flood, které pro svou přílišnou rozmanitost nemohlo být součástí této recenze – jeho poslech však důrazně doporučuji už kvůli coverům od Stahlmann, Ost+Front, Letzte Instanz, Latexxx Teens, Formalin nebo A Life Divided.
Hodnocení 80 % (v kontextu jejich diskografie: album Fears 85%, Antagony 90%, Die Tomorrow 85%)
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.