Kootcha | 13.08.2021 13:13

Chyběly vám Kootchovy reporty? Přečtěte si jeho čerstvé zážitky z dvojitého electromasakru v Německu!

Tak zase ahoooj! Připouštím, že ten rok a půl byl dost dlouhý. Ani ne kvůli lidem, na ty kašlu, ale absence plnohodnotného, širokospektrálního zvuku z pořádného PA systému, mi chyběla. A to mám v autě sys Harman-Cardon, takže nedostatkem kvalitního zvuku jsem tolik netrpěl. Po rozvolnění jsem se v Praze na koncert nedostal, neb na Chinaski/Lucii fakt jít nepotřebuju. No a v tu dobu na mě z netu vyskočilo info, že v námi oblíbeném Metru v Drážďanech bude mecheche sebevražedníků. Jedem!

Bunker E-Strasse je pro mě skvělý klub nejenom polohou (blíž na koncert do Reichu, se dá snad jen na Königstein do Petrswaldu), ale je i tradičně skvěle vybavený. Tentokrát měli testovací point přímo před klubem a zadara i pro cizince (my nepotřebovali, oba po nemoci a očkovaní).

Restrikce v Německu nadále platí ve formě omezení počtu fans v klubu. Nevím, na kolik lidí to bylo, ale i když chápu, že kapely chtějí vidět praskající sál ve švech a díky tomu i nesrovnatelně tučnější šek, byl jsem se situací, kdy do mě žádná zpocená Němka nestrkala ceckama, docela spokojený. Navíc začali přesně v 20:00, takže za mě Nr.1.

E-Craft

První krachmaschine je na scéně. Z německého Eisenhüttenstadtu (což byl za komoušů Stalinstadt!) nastupuje E-Craft. Asi před půl rokem jsme sledovali jejich on-line gig a fakt se nám to líbilo. Tady předvedli, že to umí i před lidmi. Patrik preferuje, když je tam kapela, co opravdu hraje. Takže byl nadšený, že je tam kytara, bicí a dvoje klávesy. No, to sice jo, ale z disku jelo kromě zpěvu všechno.

Já chápu, že když se nezkouší každý den, tak to je daleko jednodušší pustit z mašin, ale potom to vopruzové jako já poznají. Heiko Tänzer hrál na kytaru dobře, ale co je to platné, když studiový zvuk z disku hraje jinak, než to, co on tvoří na pódiu. Ale to je tradiční problém většiny electro bandů. Takže jediné, co vlastně stálo za sledování, byl stoprocentní výkon frontmana Guido Henninga a backvocalisty a keyboardera Jana Abrahama. To jim šlo, posílali si to jeden druhému a oba s jinak položeným hlasem dohromady excelovali.

Jejich sound je ničím neozvláštněné, lehce militantní EBM. A to neberte jako mínus, některé kapely nestojí o nějaké novátorské vyfikundace a jedou si tu jednu lajnu celou svoji kariéru. Je fakt, že je dlouhodobě nijak nesleduji, ale nemohl jsem si nevšimnout, že nedisponují žádným tutovým hitem. A to nemusí být něco jako „Fatherland“ od Krupps, který máte nabušený do paměti od pravěku, ale něco, co i když slyšíte poprvé, tak vám to rozbije hubu. OK, dám příklad, když jsem poprvé slyšel na koncertě od Combichrist „All Pain Is Gone“, myslel jsem, že omdlím. To byla šlupka mezi oči, že jsem si ten refrén zpíval i do slok od VNV Nation.

E-Craft žádnou takovou pecku nemají, a jestli jo, tak jí nehráli a jestli jí hráli, tak já se nechytl. Ale co. Klukům to slušelo, bubeník Dennis Lanto mlátil do necek svítícími paličkami jako Nick Mason v Benátkách. Guido vypadal jak LT u Colonial Marines a hrálo to nahlas. Spokojenost. Rychle se venku občerstvit a zpět na to sebevraždění.

Mnišské zpěvy a ten typicky zparchantělý synťák otevírá hodinu a půl electro smrti. Král Johan Van Roy vplouvá na stage, poprvé si imaginárně podřezává krk a já jsem znovu doma. Pojď do mě, Ty bestie! Z Belgie přijíždí Suicide Commando. Jako druhá jede „God Is In Rain“ a já řvu. Mario Vaerewick za bicími (který vypadá jako Dave Stewart z Eurythmics) opravdu hraje! Ozývá se „Is This The Pain That You Like? Ill Break You!“, Patrik mizí v kotli fotit a já se chytám u toho, že s místními tančím! Takže jsem to nezapomněl.

Dupu s Johanem „Schizotopia“ a zase mám ten povznesený pocit, že mám cartrige na tuhle muziku a ne třeba na současný hip-hop. Grrr je to tu, první vrchol večera, do tmy září z projekce a Van Roy temně deklamuje „Each year, approximately one milion people die, From suicide, SUICIDE“, většina pěstí v sále letí nahoru, hlas pokračuje „One death, one try, are you sure, do you really want to die“, všichni si podřezávají krky a já radostně křičím: „Every 40 second one, milion people die!“ Kotel poprvé jede na nejvyšší rychlost „Do You, do You, do you really wanna die“ a „One death every 40 second-suicide“. Tvl to je tlak jak v lisu na ocel. „Cause Of Death: Suicide“ je jeden z top three, co kdy Commando vyprodukovalo.

Suicide Commando

Znám je už možná dvacet let, ale až na tomhle koncertě jsem pochopil jednu celkem podstatnou věc. Hned od začátku mě bavili, ale vždycky jsem prudil, že mají u některých pecek divně nazvučený, nebo sejmutý virbl (rytmický buben, který obyčejně hraje druhou dobu). Až teď jsem pochopil, že Johan používá u některých songů vysamplované zvuky výstřelů z kvérů. Proto ten úder nemá tu typickou dynamiku jako normální buben (už vidím ty komenty, „no ty jsi blb, to je přece jasný, to ví každej“). Tak já to nevěděl, ale zase jsem na to přišel sám a nikde jsem se to nedočetl. Samozřejmě mi to nedalo a napsal jsem do Belgie, jestli to tak je. Je!

Dostáváme se do druhé poloviny show. Torben Schmidt se od kláves nahýbá k mikrofonu a startuje „Unterwelt“, která nikdy nebyla nijak velkým hitem, ale já jí odjakživa protežoval víc než „Hellraiser“. Vlastně je to intro k největšímu songu večera. Všichni tři začnou ještě před začátkem konkrétně ukazovat do hlediště a řvát: „You! You! You!“ a vybuchuje „Die, Motherfucker, Die“. Na projekcích běží v time code official klip a všichni kdo tam jsme, včetně zvukaře, světlaře a security, máme plnou hubu madrfakrů! Oblibuju hulákat na plný koule „piece of shit, fucking lowlife“.

Ta nucená roční přestávka k něčemu přece byla, jsem ze všeho nadšený jako kdysi. Doufám, že mi to vydrží co nejdéle. Start „Love, Breeds, Suicide“ si ani neuvědomuju. Až refrén mě probral a z plna hrdla jsem zpíval protažený „looooooov, breeeeeeeeeds, sujsaaaaaaajd“ a to už moje uspokojení bylo absolutní. Kdybych tušil, že nezahrají „See You In Hell“, tak jsem si to užil ještě víc, protože ta nosná melodie je dost podobná.

Suicide Commando

Van Roy měl neskrývaně dobrou náladu, nebyl protivnej jako vždy a zdá se, že i jeho značně poškozená noha se dala dohromady, protože po stage proudil jak za mlada. Velkou ortézu má stále, ale je evidentní, že je na tom dobře. Samozřejmě celý v černém, jenom úzkou červenou kravatu jako vždy. Belgičani mají výhodu, že skvěle vládnou angličtinou, francouzštinou i němčinou a domácí na svůj jazyk reagují víc. Pročež „Dein Herz Meine Gier“ funguje v Germánii nejvíc, to zpívají i barmani u pípy.

A byli jsme v závěru: „Thank you very much motherfuckers, see you in hell, this is the last song for tonight, this is Hellraiser.“. Na screenu se objevil Pinhead a já se ponořil do svého oblíbeného filmu „the smell of death has got all over you, hellraiser“. Je opravdu s podivem, jakou náladu umí tihle tři čerti přenést do publika, je to fakt síla. Zmizeli do backstage, a vzhledem k tomu, že nás tam bylo oproti dřívějším koncertům o moc méně, netrápili nás, hned se vrátili a přidali dva kusy.

No co si budeme namlouvat, ten největší námrd na konec „Bind, Torture, Kill“. Moje libido odjíždělo z Bunkru kvalitně uspokojeno, zvukové receptory – hlavně ty basové – jsou znovu obnoveny a připraveny na další electro zvěrstva. A do toho Johan neúnavně dával „soul stripper, soul ripper, I bind her legs, excruciate her, starts bleeding, stop breathing, I take you life, I am defeating“. Odjíždím spokojen!

Suicide Commando