První dlouhohrající album projektu How To Destroy Angels je sice na světě už nějaký ten týden, přesto nezaškodí se na něj podívat podrobněji. Například v recenzi.

Tak jsme se konečně dočkali. Po debutovém eponymním EP z roku 2010, dvouleté pauze a krátkostopce  „An Omen“ se projekt How To Destroy Angels Trenta Reznora, jeho ženy Mariqueen Maandig, Attica Rosse (který s Reznorem upekl třeba Oscarový soundtrack k filmu „The Social Network“) a Roba Sheridana konečně dokopal k vydání první regulérní desky. A už z rozdílných singlů a klipů (např. hlučivější „The Loop Closes“ versus v podstatě akustická „Ice Age“), které desce předcházely, bylo poznat, že nás čeká pestré dílo, podtržené charakteristickým Reznorovým rukopisem, který se bude albem nenápadně vinout jako ta pověstná červená nit. A taky že ano.

Hned z úvodu ohromí fantastický zvuk, který už otvírákem „The Wake Up“ vystřelí sluch audiofila přímou linkou rovnou do zvukového ráje (alespoň při produkci z vinylu na dobré bedny). Z tohoto pohledu letí rafička kvality už po první půlminutě ihned k metám nejvyšším. To ale pochopitelně neplatí jen pro zvuk první skladby – naopak.

Ať už jde o hutné valivé momenty („And The Sky Began to Scream“, „On The Wing“) s hryzavými znepokojivými zvuky a nenápadnými plachtivými kytarami, silovější zkreslené záležitosti („The Loop Closes“, „Welcome Oblivion“),  pinkavou (hučením a jakoby zvuky tibetských ozvučných mís prořezávanou) strunnou „Ice Age“ nebo éteričtější kousky typu „Hallowed Ground“, sound je pokaždé ukázkou ryzího zvukařského rektorství.

Nojo, ale co samotné skladby? Možná to pro pana Reznora není úplně typické, ale je fakt, že se na „Welcome Oblivion“ najdou hodně silné melodie (třeba několikrát zmíněná „Ice Age“, „On The Wing“, „Strings and Attractors“ nebo asi nejhitovější „How Long?“). Dokonce opravdu velmi silné melodie – čili přesně to, co bude Reznorovi dost možná řada pravověrných „hřebíkářů“, zamilovaných do raných desek NIN, zazlívat. 

Tady je ale potřeba zabrzdit a uvědomit si jedno – HTDA nejsou a ani nemají být „prodlouženou rukou“ Nine Inch Nails. Ano, na albu „Welcome Oblivion“ sice najdeme skladby, které by asi bez větších potíží zapadly v podstatě na kteroukoliv desku NIN po roce 2005 (včetně dost „Ghosts“ovských kousků), jsou tu ale i mnohem jemnější, křehčí a melodičtější polohy. Navíc, vy byste téměř padesátiletému držiteli Oscara věřili, kdyby se znovu objevil na pódiu pokrytý od hlavy k patě bahnem, rozbíjel nástroje a předstíral, že je rok 94?  

Ne, „Welcome Oblivion“ je po čertech současná deska. A ke cti kvartetu slouží, že téměř všechny ty silné až popové melodie, ze kterých by běžná komerční kapela žila v mainstreamových hitparádách celé týdny, sympaticky zaházel hromadou efektů, ploch, pípání, zrnění, divnobeatů a podobně. Prostě žádné zbytečně velké podbízení. Zvlášť, když mezi tím vším jako nepokojné neurony probíhají dlouhé instrumentální části, kdy od zpěváků (mimochodem s velmi příjemnými hlasy) neuslyšíte ani tón.

To je ostatně jeden z faktorů, který z „Welcome Oblivion“ (i přes dostatečnou rytmickou hybnost) dělá spíše poslechovou desku (možná chvílemi i tak trochu podkresovou). A dlužno dodat, že to není album na první poslech, neboť ve spletitém labyrintu prorostlých zvukových vrstev můžete objevovat stále nové a nové klenůtky. Vlastně nejen ve zvuku – novinka celkově vyznívá dost osobně až intimně, kde jakousi osudovostí všechno souvisí se vším a jedno zapadá do druhého.

mohlo by vás také zajímat

Manželé Reznorovi si zahrají v pokračování kultovní série Twin Peaks

Alessandro Cortini vydává novou sólovku

Reznorovi How To Destroy Angels ruší vystoupení

Podívejte se na živák How To Destroy Angels z Coachella festivalu