Robert Smith a spol. zahalili Ostravu do barev sobě vlastních. Jaký byl černý odstín Colours?
Když bylo téměř před rokem oznámeno, že na Colours of Ostrava vystoupí legendy melancholického rocku The Cure, vyvolalo to docela poprask. Nebudu se tady zabývat tím, jestli se taková kapela na ostravský festival hodí (hodí!) nebo zda mělo smysl tam na ně jezdit (mělo!), a vrhněme se hned na report z celého jejich vystoupení. Bylo totiž o co stát.
Do areálu festivalu přicházím asi hodinu před startem The Cure, protože mě zkrátka nic jiného v soupisce tohoto barevného sedánku nezajímalo. Zaparkoval jsem těsně pod pódiem a čekal, že si užiju skvělý koncert milované kapely. A dostal jsem toho na několik životů dopředu.
Překvapením bylo, že ač jede kapela teď turné po festivalech, necílí setlist na ty známější songy, aby z koncertu něco měli i ti, kteří The Cure běžně neposlouchají. Robert Smith se svými kumpány (už několik let ustálená a sehraná sestava v podobě Simon Gallup na basu, Reeves Gabrels na kytaru, Roger O'Donnell na klávesy a Jason Cooper za bicími) prostě do lidí hned ze startu hrnuli převážně temnější kousky z dlouholeté historie kapely. "Shake Dog Shake" a "Burn" z ikonického soundtracku k Vráně hned na začátku předvedly, co se bude celých 135 minut dít. Nechyběly samozřejmě koncertní jistoty jako roztančená "Push" nebo po dlouhé době do setlistu vrácená "Last Dance" z legendární desky "Disintegration". Překvapil také zapomenutý b-side "Just One Kiss" ze singlu "Let's Go To Bed", během kterého pánové předvedli, že jde strhnout na svou stranu davy i v případě skladby, kterou málokdo zná nějak důkladně.
Ke slovu se dostalo i překvapení celého letošního turné. Ostravu si totiž kapela vybrala jako místo, kde poprvé toto léto zazněla hypnotická "A Strange Day" z nejtemnějšího kusu "Pornography". Stejné album nakonec dostalo slovo ještě na úplném závěru, kdy už tradičně zazněla "One Hundred Years" s projekcí válečných zvěrstev za zády. Takový konec si roztančený a veselý Colours asi nepředstavoval.
Největším překvapením celého koncertu ale bylo nasazení samotné kapely. Když pomineme fakt, že pánové jsou i v šedesáti schopni odehrát více než dvě hodiny v plné parádě (na což jsme u nich ostatně zvyklí), tak byla také důležitá uvolněná atmosféra, se kterou všichni muzikanti nastoupili na stage. Mluvili spolu, smáli se na sebe i na diváky a energii tak přenášeli i na ostatní. Robert Smith s publikem komunikoval (opravdu komunikoval, těch několik vět je u něj malý zázrak) a ve volných chvílích, kdy odložil kytaru, se procházel po pódiu, tancoval, rozdával úsměvy na všechny strany a s dětskou radostí a upřímností děkoval za projevenou odezvu z publika.
Jediné, co by se tak dalo vytknout, je absence některých mých oblíbených písní (ale chápu, že nemůžu mít všechno), určitá roztříštěnost setlistu, kdy ty největší hity zazněly až na konec a během hlavní části setu se dostávalo převážně na skladby méně známé, avšak bez nějaké důkladnější dramaturgie, a poměrně špatný přebasovaný zvuk, za to ale kapela nemůže.
Na druhou stranu bylo potěšující, že publikum (alespoň v prvních řadách) bylo složeno z lidí, kteří přijeli jen na The Cure a dávali to patřičně najevo. Znali texty, zpívali každou píseň a tam, kde se to od nich očekávalo ("A Forest"), vytleskávali až do vysílení. Zkrátka a dobře se jednalo o koncert nadmíru povedený a Colours of Ostrava ukázali, že se nebojí mezi své barvy přidat i pořádnou dávku černé. Stálo to za to a bylo to zase moc pěkný. Snad The Cure brzy vydají dlouho očekávanou novou desku, abychom si je užili znovu i s čerstvým materiálem.
Setlist:
Shake Dog Shake
Burn
Fascination Street
Never Enough
Push
In Between Days
Just Like Heaven
Last Dance
From the Edge of the Deep Green Sea
A Strange Day
Just One Kiss
Lovesong
Pictures of You
High
A Night Like This
Play for Today
A Forest
Primary
39
One Hundred Years
+
Lullaby
The Caterpillar
The Walk
Friday I'm in Love
Close to Me
Why Can't I Be You?
Boys Don't Cry
Komentáře
Bylo to super, jen co me hlavne ze zacatku matlo, bylo osazenstvo. Byl jsem v "kotli", jen par metru od zabradli a lidi vedle me byli az prehnane staticti. Ja jelikoz Cure uctivam, docela sem par paril, skakal, ale urcite nijak nepogoval. Najednou me zacal klepat nekdo na rameno, at jsem v klidu, ze pak maj horsi vyhled, ze se boji, ze jim slapnu na nohy apod.
Tak nevim, chapu, ze The Cure nejsou Dead Kennedys, ale stat jak "tvrde y" u hitu jako Shake dog shake, Forest nebo One hondred years rozhodne nehodlam. Nakonec se to docela rozjelo, v druhe pulce uz se publikum docela chytlo.
Jinak byl koncert famozni, Robert v nezvykle dobre nalade, tesilo kolik me kolik jsem zas najednou videl nejen tricek The Cure ale taky napr. Unkown pleasures (napocital jsem jich kolem 15). Tak snad brzy znovu....
Mě se něco podbného stalo,věř nebo nevěř na Rammstein 2005. Takoví lidi jak píšeš WRC by neměli na takové akce chodit a měli by raději jít do divadla.
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.