Po všech promotérsko/organizačních povinnostech se můžeme konečně vrátit k velmi zajímavému rozhovoru s Jazem Colemanem a nabídnout vám druhou jeho část. Tentokrát jsme si povídali o zrychlování času, revoluci lidského srdce, dokončeném dokumentu o Killing Joke inspirovaném Zelenkovým "Rokem Ďábla", o alchymii a mystickém magnetismu Prahy, přípravě novodobých koncentračních táborů v Americe, "ultrazeleném komunismu", nebo proč Jaz vyvíjí nový hudbení nástroj z grantu České republiky s naším předním hráčem na didgeridoo a o dalších opravdu nevšedních zajímavostech.

 

CZ SANCTUARY: HODNĚ MLUVÍŠ O VENKOVĚ, ALE PŘESTO SI MYSLÍM, ŽE JSI DOST I MĚSTSKÝ ČLOVĚK. MYSLÍŠ SI, ŽE JE NEBEZPEČNÉ ŽÍT VE MĚSTĚ?

Jaz Coleman: Míval jsem velký strach z jaderné války, a to se naše generace naštěstí tak daleko ani nedostala. Přesto jsme zažili studenou válku, během které došlo lidstvo tak blízko k naprostému vyhlazení člověka z planety, že bys tomu nevěřil. A stejně tak je neuvěřitelné, že jsme se vůbec dostali takhle daleko. 

Zkouším se proto soustředit na ty úžasnější výhody toho, že žiju právě teď. Se singularitou a s dobou, do které vcházíme, je totiž všechno možné. A co se teď učíme, je to, že nejenom čas je za hranicí naší představivosti a přitom sám sebe rozpouští. Pokud si všimneš, všechno se momentálně zrychluje. Ono se to totiž doopravdy zrychluje, to není tím, že se Ti zmenšuje mozek, jak stárneš. Je to způsobeno tím, že tenhle vesmír se zrychluje směrem k určitému bodu. A mnoho, mnoho, mnoho lidí a mnoho tradic věří, že ten nastane koncem letošního roku.

Proto bys měl mít správné úmysly a otevírat lidské srdce – a co je zajímavé, toho nedosáhneš, dokud neotevřeš pánevní oblast. A to má zajímavý dopad na současnou společensko-náboženskou situaci.

Akorát, že se současným bankovním systémem závislosti na ropě jsme zašli až příliš daleko, abychom si dokázali představit, jak z téhle šlamastyky ven. Jediná možnost, která zbývá, je kataklyzma. A jak věřím, ta zkáza přichází, ať se nám to líbí, nebo ne. A když se podívám, co se teď na planetě děje, nemůžu říct, že by mi to vlastně připadalo celé nezbytně špatně – když vidím to znásilňování Matky Země. Musíme znovu navázat vztah s biosférou, s Matkou, s Gaiou.

Pokouším se trávit čas psaním, vnímáním a uvědomováním si toho, kam a do čeho se vlastně vyvíjíme. Kromě toho se pokouším zakládat ekologické komunity v různých částech zeměkoule, postavené na principech permakultury a trvalé udržitelnosti. 

Já nenávidím Karla Marxe, podle mě to byl nepřítel lidského ducha, ale…. jsem vlastně takový ultrazelený komunista (záchvat smíchu).

CZ SANCTUARY: TO BUDE, PANEČKU, NADPIS ROZHOVORU! ALE POJĎME SE TROCHU ROZVESELIT – MLUVÍME SPOLU V PRAZE A O TOBĚ JE ZNÁMO, ŽE JSI TADY ČASTO. CO TI TOHLE MĚSTO DÁVÁ DO ŽIVOTA I DO HUDBY?

Jaz Coleman: Řekněme to takhle – představ si, že jsi na ostrově, pokrytém džunglí: opuštěné pláže, žádné silnice, všude jenom pěšiny, žádná elektřina, mobilní telefony nefungují – máš tu nejvzácnější možnost na světě žít volně jako pták. Je to Ráj na Zemi a Ty jsi tam. Každý den si dáváš čerstvé ryby a zeleninu ze zahrady, není tam žádné znečištění, vodní prameny jsou zdravé, všude je spousta jídla jen tak.

Pak ale uslyšíš to volání, které Tě táhne a rve Ti srdce z těla – ať už jsi v Ráji nebo ne, musíš prostě odjet a vrátit se do Prahy. A že bych třeba mohl nebo měl být na ostrově? Ne, teď chci být tady, táhne mě to zpátky.

CZ SANCTUARY: ASI ANO. ALE JE PRAVDA, ŽE TAHLE TVOJE FILOZOFIE JE TEXTOVĚ CÍTIT UŽ NA POSLEDNÍCH DVOU, TŘECH DESKÁCH…

Jaz Coleman: Ve skutečnosti, kdybys chtěl, dohledal bys tenhle názorový a myšlenkový postoj i na mnohem starších deskách (smích). Prošel bys tak náš katalog mnohem, mnohem dál do historie. A je to pochopitelné, protože jsme pořád ti samí lidé. V zásadě by se dalo říct, že máme pořád ten samý zájem, se kterým se prostě vyvíjíme. Killing Joke koneckonců vždycky čerpali z našich nejhorších strachů i nočních můr a stavěli se k nim čelem. A jak asi víš, spousta z toho je i vlastně terapie.

Náš zvuk je střet, konflikt osobností. Lidi si myslí, že Killing Joke je kapela, ale pro mne je to celé mé vzdělání, protože nemám žádné zkoušky. Je to moje universita, celé mé sebevzdělávání v nejúplnějším slova smyslu.

Je to dlouhá, dlouhá cesta od doby, kdy jsem se vloupal do lékárny ještě než mi bylo 16, až k přednášení na univerzitách, orchestrům až k různým oceněním a řádům. Strašně dlouhá pouť. Ono to má dopady, když se lidi rozhodnou nechat školy a jsou rozzlobení, protože je společnost považuje za neschopné – nemají totiž pro ni ty pravé dovednosti pro otrockou a nucenou práci, která postupně přebírá vládu nad světem. Proto se tihle lidé cítí bezcenní a já se tak cítil taky. Když jsme začínali, bylo to taky na hovno. Ale bylo to na hovno zase jinak.

Důležité je vzdělávat se sám skrze sny. Pokud existuje něco jako odkaz Killing Joke, je to to, že "všechno je dosažitelné". Tahle hudba, tihle lidé mi toho dali tolik… Myslím tím i ty, kteří pomáhali kapelu udržovat při životě. Nakonec jsou to totiž přesně tihle lidi, kteří milují Killing Joke natolik, že dokážou dát jídlo do našich žaludků. To je něco, co jim nikdy nezapomenu, a proto jsem tady, mluvím s lidmi, sdílím s nimi tuhle tradici, která je součástí mého života od dob, co jsem byl teenager. Tu záhadu, že můžu být pořád s těmi samými čtyřmi kluky a prožít s nimi své dvaapadesáté narozeniny (smích). To je prostě mystérium.

CZ SANCTUARY: KDYŽ JSME U TĚCH TAJEMSTVÍ, MÁLOKDO VÍ, ŽE CHYSTÁŠ NĚCO S NEJLEPŠÍM ČESKÝM HRÁČEM NA DIDGERIDOO, ONDŘEJEM SMEYKALEM. MŮŽEŠ O TOM NĚCO PROZRADIT?

Jaz Coleman: Jo, to je jedna z nejzábavnějších věcí poslední doby. Jel jsem do Austrálie na velký didgeridoo festival, najít nějakého virtuóza na tenhle nástroj, ale prošvihnul jsem to o pár dnů. A pak jsem zjistil, že jeden z nejlepších světových hráčů žije v Praze! Před čtyřmi lety mi Ondřeje představili a začali jsme spolupracovat. O co mi šlo – chtěl jsem zkusit udělat nějaké úpravy na tomto nástroji, aby se na něm dalo měnit ladění. Proměnit didgeridoo v nástroj, na který zahraješ melodii.

Děláme to z jediného důvodu – abychom mohli tohle vylepšené didgeridoo vzít zpět do Austrálie a dokázat tamní vládě, že to je tradiční národní nástroj a oni by ho pak museli začít učit na všech svých konzervatořích. To by podle mého mohlo být celkem vtipné. A co je ještě vtipnější – dostali jsme na to grant od české vlády (smích). Takže Český stát teď finančně podporuje inovaci tohohle 40 000 let starého hudebního nástroje, aby mohl hrát v orchestrech a kapelách. Vyvíjí ho Ondřej ve spolupráci se mnou, a až bude hotový, prodáme ho jménem České republiky zpátky Australanům (záchvat smíchu).

mohlo by vás také zajímat

Killing Joke s novým singlem zahajují plnospektrální dominanci

Po dlouhých letech vydají Killing Joke EP s novou muzikou

Členové Killing Joke a Joy Division se podíleli na málem ztraceném materiálu projektu K÷93

Black & Red: Jaz Coleman ventiluje svůj vztek v novém projektu