Martin Čermák | 25.11.2016 16:10

Přejít bez povšimnutí pražskou zastávku Killing Joke, to by od nás nebylo příliš košér. Svoje dojmy z koncertu pro nás sepsal nejen "spárkařský" kolega Martin Čermák.

20. listopad 2016, Praha, Palác Akropolis

Příliš mnoho hitů

Jako bych se ten večer opět přenesl o více než dvě desítky let nazpátek. V rotaci Radia 1 snad každý den zazněla nějaká ta pecka z tehdy čerstvého alba britských industriálně rockových ikon Killing Joke „Pandemonium“. Jedna z emblematických nahrávek, která provázela má gymnaziální léta a zůstane pro mne navždy „tou“ deskou, která mne ke KJ přivedla. Přestože je však bezesporu našlapaná hity až po střechu, během dnešního koncertu z ní paradoxně zazněly jen dva kousky. Na masivní hymny jako „Communion“ či „Millenium“ nebo na taneční jízdu „Mathematics of Chaos“ si tak budu muset počkat třeba na příště...

Moderní retro procházka hudebními dějinami

Ono se nakonec není co divit. Za neuvěřitelných 38 (!) let kariéry už se přeci jen nasbírá pěkných pár vypalovaček, zejména když jste Killing Joke a na svá alba nedáváte žádné vycpávky. Abychom byli přesní, počet jejich řadových desek je téměř větší než počet skladeb, které se jim vejdou do programu na jeden večer. Pak je tedy klíčovou otázkou při sestavování setlistu nikoliv co zahrát, ale spíš co oželet. To se ostatně stalo i v případě letošní novinky „Pylon“ (mimochodem – opět skvěle nadupané, hitové a ukazující kapelu v oslňujícím světle), ze které nakonec také nezazněly víc než tři ukázky, i když by si zařazení a živé předvedení zasloužila kterákoliv z nových písní. Poměrně hojně naopak byly zastoupeny archeologické střípky z přelomu 70. a 80. let, tedy z naprostého pravěku kapely; ty tvořily prakticky polovinu setu, samozřejmě však s modernizovaným zvukem a aranžemi.

Killing Joke - Love Like Blood

Každopádně pokud jde o dramaturgii koncertního setu, nezbývá než zkonstatovat, že Killing Joke jsou jednou z těch kapel, které naplňují ona novinářská klišé a nutí publicisty psát věty jako „nabídli reprezentativní průřez svou dlouhou a úspěšnou kariérou“. To však zdaleka neznamená, že bychom byli svědky nějaké diskotéky „pro starší a pokročilé“ nebo dýchánku pánů důchodového a předdůchového věku, kteří nostalgicky vzpomínají na loňské sněhy. Jasně, čas nezastavíš a všem v kapele opravdu táhne na šedesátku! V tom případě jsou ale jednou z nejsvěžějších a nejhlučnějších kapel své generace. I ve svém věku dokážou znít aktuálně, nadčasově a zatraceně tvrdě!

Na prknech Paláce Akropolis se o tom ani nemuseli moc snažit přesvědčovat, protože to bylo jasné od prvních tónů. Hodinu a půl dlouhá procházka hudební historií od post-punku a novovlnné alternativy přes tvrdou gotiku až po industriální metal (k jehož otcům nebo spíš dědům-zakladatelům spolu s Ministry a Godflesh bezesporu Killing Joke patří) tak nakonec přes všemožné retro prvky vyzněla velmi současně. Navíc tu všechny zmíněné styly fungují v naprosto logické, jednolité a třaskavé směsi.

Elektrizující show pro tři generace

A ještě jeden důkaz, že tady opravdu nejde o pouhý sraz abiturientů čtyřicet let od maturity. Jak ukázalo složení publika ten večer, Killing Joke se aktuálně stali „třígenerační“ záležitostí, která dokáže nalákat do hlediště tátu, dědu i vnuka. Vedle masivně zastoupené generace třicátníků a ještě spíš čtyřicátníků si tak s ní notovali a spokojeně podupávali „šedí vlci“ a na druhé straně i teenageři nebo lidé těsně přes dvacet. Netřeba dodávat, že prostorný sál Akropole byl našlapaný až po střechu. Slušný výkon na kapelu, která nikdy nepatřila k mainstreamu a na hudebních stanicích abyste její klip pohledali... (přesto se k jejímu odkazu hlásí hvězdy showbusinessu jako Metallica, Soundgarden, FooFighters, Faith No More nebo Nine Inch Nails).

Akropolis zkrátka téhle kapele sluší, zvukově i atmosférou, ostatně nebyli zde poprvé (připomínám výtečný koncert v roce 2003). A co tedy Killing Joke nadělili letos v listopadu „svým“ Pražanům, kteří jim rozumějí (a Jaze Colemana berou z dobře známých důvodů tak trochu jako svého krajana)? Elektrizující show s téměř dokonalým zvukem od začátku do konce. Neprostupnou zvukovou stěnu, tlak na ušní bubínky i na vnitřnosti, temnotu, která by se dala krájet, ale přesto krystalicky čistou. Lekci, jak používat reverby, hally a delaye tak, aby výsledným dojmem byla neuvěřitelná prostorovost a mnohorozměrnost, ale aby se zároveň v tom hukotu neztratil jeden jediný tón a vše zůstalo téměř průzračně jasné. Řízený chaos pod kontrolou. Silné, jednoduché melodie. Sugestivní, místy apokalyptickou atmosféru, kterou občas prozářil nějaký ten paprsek světla v muzice.

Od Killing Joke těžko čekat, že by nebyli politicky či společensky angažovaní, a nová deska není výjimkou. Na fakt, v jakém světě nyní žijeme a že ve vztazích mezi Amerikou, Ruskem a Čínou, resp. západem a východem, mnoho optimismu hledat nelze, Coleman poukázal skladbou „New Cold War“, další kousek pak věnoval Edwardu Snowdenovi a whistleblowerům obecně. A stranou nezůstal ani komentář k „evropskému superstátu“ (mimochodem, ve skladbě „European Super State“ jako by se zhmotnil odkaz a názvuky praotců Kraftwerk, čímž se kruh hudebních vlivů propojil a uzavřel).

Stará parta, nové časy

Na muzikantech bylo především vidět, jak si to užívají. Obdivuhodné je, že aktuálně opět funguje a skvěle šlape celá zakládající sestava z roku 1978. Jako neúnavný motor bubeník Paul Ferguson, který rozhodně ani vizáží, ani stylem hry a její razancí nepůsobí, že je nejstarší na pódiu. Mimochodem, takhle skvěle nazvučené bicí se naživo hned tak neslyší. Basák Martin Glover je sluníčko kapely, pozdní hipík s vizáží veselého postaršího huliče, který si spokojeně a s věčným úsměvem protancuje set a do toho občas ležérně potáhne. Jako naprostý protipól pak působí introvertní kytarista Kevin Walker s kamennou tváří a úsporným, zcela originálním stylem hry na semiakustickou kytaru, která má lví podíl na jedinečném zvuku kapely.

Killing Joke - European Super State

A konečně démonický Coleman v černém kabátu a s výraznými očními stíny, na pohled tak trochu blahobytnější, ale zároveň mrazivější varianta Alice Coopera. Jednoduchá, razantní gesta, typické grimasy a koulení očima... ale často i „vypadnutí z role“ a odbourání se – prostě proto, že při takové odezvě a nadšení publika se nevydržíte hodinu a půl koukat jako masový vrah a ty koutky dříve nebo později cukat začnou. Ve vysokých polohách svým andělským hlasem trochu evokoval Burtona C. Bella z Fear Factory v jeho lepších momentech, ve středních polohách s lehce nakřáplou melancholií možná někomu mohl připomenout feeling Brendana Perryho z Dead Can Dance, ale samozřejmě se do toho často také důkladně opřel, aby vydal zvuky místy až nelidské.

Čas ve společnosti Killing Joke plyne jako nic a už je tu finále. Před přídavkem set vygradoval rozjetou taneční vykopávkou „Pssyche“ s návykovou basovou figurou. Kapela se následně nenechává dlouho prosit a po mikropauze ještě přichází s dusavým škobrtavým maršem „The Death & Ressurection Show“, aby vše završila velehitem „Pandemonium“.
Dobrá nálada, souhra poslepu a zjevná chemie na pódiu, ale samozřejmě především působivé a temné poselství Killing Joke se jednoznačně přenesly i do hlediště, publikum bylo po celou dobu jedno tělo, jedna mysl s kapelou. Když pak pár minut před policejní hodinou dozněly poslední tóny a pomalu se rozsvěcela světla, návrat z tohoto časoprostoru do našeho světa chvilku trval. A ještě o něco větší chvilku, než odlehly uši z nepolevujícího sonického ataku.

Děkujeme za videa pořízená Favourite Slavem!