Jak dopadlo první české vystoupení legendárních Fields of the Nephilim u nás? A jak metalové publikum Brutal Assaultu přijalo digital hardcore berlínských Atari Teenage Riot? To pro vás na místě zjišťoval Nephilim.

Druhý srpnový týden je už nějaký ten rok synonymem pro festival Brutal Assault, který se letos dočkal své plnoletosti. Kromě letošní plejády metalových veličin se v lineupu ukrývala i tři jména, která musela zrychlit tep každého fanouška temnější strany hudebního spektra: Killing Joke, Atari Teenage Riot a Fields of the Nephilim. I přesto, že Jaz Coleman a spol. na poslední chvíli svou účast zrušili, premiérový koncert Nephs v České republice byl pro mne dostatečným lákadlem, abych se poprvé vydal prozkoumat hradební valy josefovské pevnosti dostatečně zblízka. A protože obě kapely vystupovaly v pátek, zvolil jsem časově úsporný model ‚na otočku‘.

Už příjezd do Josefova byl majestátní. Sotva naše minivýprava vystoupila z auta, spustil se takový liják, že jsme další půlhodinu stáli ukrytí pod plachtou jednoho z občerstvovacích stánků na náměstí. O intenzitě deště svědčí i to, že jedna z festivalových návštěvnic se svlékla do plavek a přímo na náměstí se ‚vysprchovala‘ a umyla si šampónem i vlasy. Počasí se pak naštěstí trochu umoudřilo a my se vydali vstříc sílícímu kytarovému běsnění, které tou dobou vyluzovali amíci Malevolent Creation. Jelikož nejsem až na výjimky (Hail Quorthon!) fanouškem metalových kapel, nechalo mě jejich vystoupení naprosto v klidu, a tak jsem se jal obhlédnout stánek s merchandise, kde údajně limitovaná série triček Nephs zmizela nadzvukovou rychlostí. Changeover a na pódium nastoupili post-blackmetaloví frantíci Alcest. Jak mi kolega Demi osvětlil už v autě, muzikanti pocházejí ze stejného podhoubí jako gothic rockeři Soror Dolorosa a v dávnověku se společně s jejich frontmanem Andym dokonce potkali ve společné partě Peste Noire. Alcest naživo zvukově připomínali raná léta Tiamat a třičtvrtěhodinka strávená v objetí jejich melancholicky posmutnělých skladeb utekla jako voda. To už ale stojíme na značkách pár metrů od pódia a čekáme na hodinu H.

Každé dítě má svůj sen. Jako dvanáctiletý, zatímco se mí vrstevníci rozplývali nad novou deskou Michaela Jacksona, já toužil vidět koncert Fields of the Nephilim. Léta běžela, nejslavnější sestava Nephs se rozpadla a král popu postupně bledl, až nás opustil úplně. Na první setkání se svými dětskými idoly jsem si musel počkat ještě další dvě desítky let, než Carl McCoy zavítal na WGT. Nad místem konání prvního koncertu u nás jsme vedli sáhodlouhé debaty, faktem ale zůstává, že v současné době bohužel neexistuje v ČR festival, kam by se tvorba gotických pistolníků hodila víc.

Bez velkých řečí, s trochou mlhy a intrem „Shroud“ v zádech nastoupila před metalovou hordu čtveřice zaprášených muzikantů. Stejně jako před pár týdny na Amphi Festivalu, i tady v sestavě vítáme navrátilce Tonyho Pettitta pevně třímajícího svou čtyřstrunnou milenku, kytaristy Gavina Kinga a Andyho Jamese a bicmana Lee Newella. Tradičně oblečený principál Carl přichází až během otvíráku „Straight to the Light“ a bez jediného doprovodného slova spustí své démonické kázání. Registrujeme mizerný zvuk, což přičítáme naší poloze blízko u pódia (ale později se dozvídáme, že zvuk zdaleka nebyl ideální nikde) a i když se osvětlovač činí, absenci tmy samozřejmě nijak nedohoní.

První polovina setu je soustředěna na ‚nové‘ (rozuměj post-eliziovské) skladby, s pekelně podanou „Penetration“ je kotel spokojený a výhružně vystrkuje les parohatých rukou, u „From The Fire“ a „New Gold Dawn“ už je reakce vlažnější. První připomínka starší tvorby přichází s AD verzí letité „Trees Come Down“ a pak už se Nephs naplno ponoří do historie: Nejprve zazní profláklá „Moonchild“ (jak už je v poslední době obvyklé, opět ve ‚first seal‘ verzi) a následně Carl a spol. vyšvihnou letitý hypnotický opus „Dawnrazor“. Nebe mezitím potemní a metalheads pozorují mystického McCoye, jak hřímá „Our dark angel has fallen brush their skin“. Závěrečný „Zoon Pt. III“ je potom varovně vztyčený prst odněkud mezi peklem a zemí. Frontman se otáčí na podpatku a opět bez jediného vyřčeného slova mizí do zákulisí, následován zbytkem kapely. Marné jsou snahy publika o přídavek.

Podtrženo a sečteno? Fields of the Nephilim mají za sebou českou premiéru před důstojným počtem lidí, nejednalo se o propadák, nikdo nikoho nevypískal, ostuda se nekonala. Přesto si troufám tvrdit, že by jim víc slušela odpovídající divácká odezva a atmosféričtější místo i hrací doba. Snad se jednou dočkám a snad to nebude trvat dalších dvacet let…

Setlist:

Shroud
Straight to the Light
Penetration
From the Fire
New Gold Dawn
Trees Come Down AD
Moonchild
Dawnrazor
Zoon Pt. III (Wake World)

Přesouváme se o pár desítek metrů dál, kde zkonzumujeme něco místních dobrot (můžete mi někdo vysvětlit, kterej génius vymyslel žetonovej systém na velkejch akcích??!!) a zaujmeme pozice v poloprázdném ‚plechostanu‘, kde už po pódiu pobíhá Alec Empire a zapojuje všechny kabely tak, aby digitální bestie jménem Atari Teenage Riot mohla zařvat ve stanoveném čase.  Místo se zalidňuje a tak když se na pódiu objeví celá trojice Empire/Endo/KiDTRONiK, vítá je obstojně zaplněný prostor. Hutný, avšak naprosto čirý elektronický zvuk už od prvního tónu nenechává na pochybách, že tentokrát bude vše bez kompromisů. Počáteční nedůvěra vlasatého publika je brzy zlomena, když neustále hypující trojice sype z rukávu jednu vypalovačku za druhou („Atari Teenage Riot“, „Activate“, „Black Flags“).

Empire si několikrát bere slovo a když poučuje mezinárodní publikum o nutnosti podporovat Edwardy Snowdeny a bojovat proti zákonu CISPA, odezva z hlediště je víc než vřelá. Jsem ohromen nadšením publika, které poslušně reaguje na ‚jump-jump‘ pobídky a vesele řádí na elektronický mazec ATR. Trojice se poctivě střídá u pultíku s mašinkami tak, aby vždycky vepředu mohli na odposleších postávat minimálně dva členové. Jen jednou se perfektně namazané soukolí zadrhne, a to ve chvíli, kdy Nic Endo restartuje ‚jablkostroj‘, což Empire vyplňuje děkovačkou a povídáním, že „radši hrajou na metalových akcích, protože pro technaře byli vždycky moc tvrdí“. Nadšení kulminuje, ATR vysílají do rozpumpovaného davu „Revolution Action“ a definitivně mizí. Ani tentokrát se přídavek nekoná, i když v tomto případě by byl rozhodně víc než žádoucí. Skvělý koncert, skvělé publikum.

Adrenalin se pomalu odplavuje a my se vydáváme k východu a následně na cestu domů. Soudě podle ohlasů na elektronický nářez ATR bychom se vedle reparátu za neuskutečněný koncert Killing Joke v dalších ročnících Brutal Assaultu klidně mohli dočkat dalších podobně milých návštěv. Své posluchače si určitě najdou.

mohlo by vás také zajímat

Fields of the Nephilim: Nářek zatracených duší

Bylo by libo vinylovou reedici Fields of the Nephilim nebo Siouxsie and the Banshees?

Na Brutal Assault se vrátí klasikové Front Line Assembly

Atari Teenage Riot se po letech ticha vrací na scénu s novým singlem i koncerty