Další den na Bolkowské gotické slavnosti pohledem Demiho a Nephilima. Jak reprezentovali naši scénu Akimbo a XIII. století? Co Soror Dolorosa? Byla Lacrimosa lepší než u nás? A co si dát na Castle Party k jídlu? Na všechno dostanete odpovědi...
Protože jsme toho příliš nenaspali, nebylo vstávání úplně nejlehčí. Leč vidina návštěvy oblíbené restaurace Zacisze a horkého žurku (polévka s párkem a vajíčkem na tvrdo inside) vše značně vylepšovala. Počasí se nadále nehodlalo nějak dramaticky měnit a mrholilo a foukalo a mrholilo a pršelo.
Nephilim:
I tak ukazujeme české – v tomto případě spíš moravské – srdce a deštivými provazy probíháme znovu na kostelní stage, kde už se pomalu chystá šumperský rezavý trojzubec Akimbo. A slovo "pomalu" je skutečně na místě, protože domácí stage manager kvůli absenci VGA kabelu tvrdošíjně odmítá marné snažení kapely o zapojení projekce. ‚Bimbásci‘ pak s téměř čtvrthodinovým zpožděním nahustí do lidí svou sonickou masáž, ve které nechybí jak starší „Tibi (2U)“ nebo „Lidi“, ale i parádní novější kusy „Hiob“, „Arytmie hlavy“ a na kostelní půdě obzvlášť mrazivá „Carol“. Obrazový doprovod nakonec obstarává jen monitor od computeru, ale díky intenzivní světelné show a velmi dobrému zvuku jsme nakonec svědky jednoho z nejlepších koncertů Akimba v poslední době. Tak kdy bude ta nová deska, amigos?
Akimbo
Já se na hrad dostávám právě po skončení vystoupení japonské úchylnosti Gothika. To mne zpětně tuze mrzí, neboť prý měli skutečně zajímavého hostujícího klávesáka, který neuvěřitelně válel. Škoda!
Na frantíky Soror Dolorosa jsem se vskutku těšil. Frontman Andy Julia je rozhodně zajímavá figurka. Dlouhé roky strávil na bubenické sesli black metalových démonů Celestia, nabouchal také jednu desku velmi kontroverzním zlounům Peste Noire a živě spolupracoval kupříkladu s další významnou partou satanášů Mütiilation. No a když nemá zrovna chuť páchat zlo a bouchat do škopků, potom vezme foťák a dělá umění, nebo mikrofon a dává k dobru sladkobolné vokály u Soror Dolorosa.
Ani tak ale Andy svoje kořeny nezapře a na scénu nakráčel s nabíleným obličejem, v křiváku se spoustou placek, černých elasťácích a špičatých botách. Prostě kulťák. Jejich snivý gotický rock byl místy něžný, místy pěkně šlapal, ale hlavně! Jejich živý projev byl velmi uvolněný a neokázalý a od tance mě neodradil ani navrátivší se déšť a užil jsem si jak hitovky starší (kupříkladu křehkou „Low End“), tak ty novější (dejme tomu šlapavou „The Figure of the Night“). Největšího aplausu se Andymu od publika dostává po každém loku pálenky, kterou si přinesl na vyladění odpovídající nálady.
Co říct k 7JK. Houslový maniak Matt Howden s Poláky v zádech byl zvláštním zjevením. Jeho zpěv je vášnivý, leč nikterak zvlášť přesvědčivý. Když se pustí do fidlání, je to fajn a je znát, že je se svým nástrojem srostlý. A když zrovna nehraje, tak alespoň roztočí smyčec na prstu. Z jedné z hitovek „Wroclaw in the Rain“ udělal „Bolkow in the Rain“ a jak nás to počasí mořilo, málem to ani vtipné nebylo. Dostalo se také na cover OMD „Maid of Orleans“, ale na tom zpěvu by to opravdu ještě popracovat chtělo. Přiznám se, že jsem prachsprostě prchnul.
„Stolety, stolety“. Poláci mají Třináctky rádi. A potvrdilo se to i letos. Jak předcházející kapele přihlíželo pár jedinců, tak se na našince plac zaplnil do posledního místa. A po Akimbo druhý český zástupce je rozhodně nezklamal. Všechno načaly už klasicky novější kusy „Kabaret Voltaire“, „Měsíc lovce“, „Katakomby“ a „Prokletí domu slunečnic“. Potom konečně přišla na řadu všemi pšonky očekávaná „Elizabeth“ a mohlo propuknout sborové pění. Bylo to milé. Koncert XIII. století by se neobešel bez coveru a tentokrát padla volba na příjemnou missionovku „Butterfly on a Wheel“. Klepání na nebeskou bránu se naštěstí nekonalo a oddechli jsme si všichni.
Nechyběla ani „Justina“, „Fatherland“, „Nosferatu is Dead“ a „Karneval“. Po odchodu kapely ze scény stihl pan konferenciér pochválit Čechy, jací jsou šikulové. Krom třináctek vytáhnul jako další příklad Arabelu. Pravdou je, že Xenie nejspíš stvořila kult v gotické subkultuře tolik oblíbené ofinky. Copak Dáda. Každopádně Petr Štěpán a spol. se vrátili ještě přidat. „Mystery Ana“ dozněla a kapela si mohla vychutnat očekávané ovace.
XIII Stoleti – Elizabeth (Castle Party 2013)
Video by rcecko2
Další událost byla ještě více lokálním svátkem. Dramaturgicky byl thrash metalový Kat tak trochu pěstí na oko, ale je vcelku pochopitelné, že pořadatelé si občas nějakou podobnou osobní libůstku dopřejí. Dnes kapela působí pod prodlouženým jménem Kat & Roman Kostrzewski. Tento víc než padesátiletý veterán statečně potřepával hlavou a celá kapela se snažila seč jí síly stačily. Přiznám se však, že mě ani trochu nebavili a byl jsem nucen prchnout na gyros.
Hvězdou pátečního večera byli němečtí klasikové Lacrimosa. Vítr foukal jak se patří a dvě vlajky na pódiu byly v plné permanenci. Taky obrovský banner s obalem aktuální desky dodal scenérii pěkný a atmosférický náboj. Samotná kapela už mne tolik nepřesvědčila. Na vině možná bude jejich vcelku nedávná návštěva Prahy. V klubu jim to svědčilo o dost líp. Navíc byl lid krom nečasu zmožen také poněkud chaotickými trably s technikou. Nakonec se však vše podařilo rozchodit a „Ich bin der Brennende Komet“ mohlo vypuknout. Špatné to nebylo, to ne. Ale nějak se mi nepovedlo dostat se do děje. V Praze jsem se hodně obával zpěvu Anne a nakonec si to celé nějak sedlo. To se v Bolkowě nepovedlo a díky tomu, že byla nahlas víc než Tilo, pokazila mi několika šílenými kvíkanci celý zážitek z oblíbené „Alleine zu Zweit“. Ani skladby „Not Every Pain Hurts“ a její sólo dedkendencovka „If the World Stood a Day“ v tomhle směru zrovna úžasně nedopadly. K Lacrimose tohle tak nějak patří, ale tady mne to zkrátka tahalo za uši nějak moc. Ale slušet jí to slušelo, to jo.
Novinka „Verloren“ už vyzněla líp a můj oblíbený cajdáček „Ich Verlasse Heut Dein´ Herz“ jsem si opravdu užil. Pro mne jasně vrchol tohoto setu. Ani Tilo nebyl co se hlasové kondice tolik přesvědčivý jako v Praze, ale nebyla to ani nějaká trága. Na řadu přišla i hitovka „Der Morgen Danach“ a na úplný závěr dvě novinky. Otvírák posledního elpíčka „Irgendein ist Immer Unterwegs“ a titulní „Revolution“ při níž se chopil Tilo jedné z vlajek a zahrál si tak na revolucionáře z obalu desky. Přidávat se samozřejmě muselo a tak se dostalo ještě na klasiku „Stolzes Herz“ a „Lichtgestalt“. V šatně tentokrát zůstaly i takové megahity jako „Schakal“, „Siehst du mich im Licht?“ nebo „Copycat“. Koncert to nebyl zlý, ale nadšení se tentokrát nekonalo. Snad příště.
Nephilim:
Lze si představit lepší závěr pátečního večera, než popůlnoční dlabanec v Hacjendě? Žalostně vyjící žaludek uklidníme místní masovo-zelnou pochutinou Bigos a pivní břečkou Piast. Spacák čeká a s ním i sny o slunné sobotě. Splní se?
Pokračování příště...
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.