Demi Mortuus | 21.04.2021 17:18

Ingrid - hlavní postavu electropunkového projektu Love My Science zatím ze známých důvodů na pódiu nespatříte. Ostatně jako žádnou jinou kapelu. Než se tomu tak stane, můžete si ukrátit čas jejími povídkami. Stojí za to.

Ingrid Rudavská - Afterparty
Vydal: Elist, (307 stran)

Nestává se zase tak často, že by si člověk mohl přečíst nějaké psané slovo od muzikantů. V temné subkultuře to platí dvojnásob a v naší domovské kotlině dokonce trojnásob. Světlou výjimkou je Petr Štěpán z XIII. století, Bibli vyblil Samir z Vanessy, ale jinak si člověk příliš nevybere. Nejen proto doporučují zpozornět, protože knížka nedávno vyšla Ingrid Rudavské, kterou můžete znát díky její současné kapele Love My Science, nebo díky někdejšímu působení v Hysteric Helen. Skvělou zprávou je, že se nejedná o samoúčelnou či sběratelskou raritu.

Slovenský hororový spisovatel Ivan Kučera v předmluvě přirovnává tvorbu autorky k Brianu Evensonovi. Do jisté míry se s tím dá určitě souhlasit, ale myslím si, že jde o pouhou souhru náhod. Možná se pletu, ale v její tvorbě spíš cítím spoustu autobiografických prvků a vlastních pocitů. A o tom vlastně sbírka jejích povídek je především. O pocitech. Nejde o horor, nejde o sci-fi, nejde o psaní podle jakéhokoliv mustru. A přesto si tu každý najde to svoje.

Jako červená nit se velkým množstvím povídek prolíná téma vyčlenění ze společnosti, pochybování o sobě samém, o svém místě na světě, o pokrouceném vnímání reality. Často jsou vztahy lidí i prostředí toxické a čtenář se tak při četbě necítí příliš pohodlně. Ale to je život. Na citlivější povahy budou některé texty působit přímo depresivně. Mnohdy se člověk ztratí sám v sobě a právě touhle neutěšeností může tvorba Ingrid připomínat dílo amerického kolegy. Já bych však spíš řekl, že se tu sic dají najít podobné náměty, ale jinak jde o poměrně osobitou a svéráznou tvorbu, která často děsí nebo deprimuje, ale umí také pobavit nečekaným smyslem pro humor.

V tomhle směru, který je tolik specifický pro nás Čechoslováky, musím vypíchnout zejména povídku „Biznis na Polianke“, v níž se střetávají dvě civilizace – Romové a mimozemšťani. Ingrid vykreslila rodinu Mihokových natolik sugestivně, že pokud neprožila kus života v blízkosti podobně vypečené famílie, pak si zkrátka umí skvěle vymýšlet. Ale věřil bych spíš první variantě. Ufoni se svými obřími penisy budou zase nejspíš ze stejné planety jako cháska z románu „Kontakt“ Marka E. Pochy, takže si snad umíte představit, že tenhle boj o naši rodnou planetu je tak trochu – jiný. Dlouho jsem se u povídky takhle nezasmál. Ale není jediná. Slovenské reálie a každodenní realita mohou být zdrojem mnoha hořce humorných scének a zážitků.

Jak naznačuje zmíněná taškařice, autorka se nijak nebrání ani sci-fi kulisám. Takový „Cement M133“ nás hravě provede městem, které bylo vystavěno z radioaktivního materiálu, což samozřejmě nezůstane bez následků. „Férová hra“ zase staví na klasickém námětu z budoucnosti, v němž se podle mnohých z autorů dočkáme dne, kdy se lidi utkají v souboji na život a na smrt před kamerami v přímém přenosu. V psychotické časové smyčce každodenní rutiny se ocitá hrdinka povídky „Metastázy“. Vojenský agent v jediné anglicky psané povídce „Disguise“ se zase mění v zájmu tajné operace v saranče. I když některá témata zdaleka nejsou prudce originální, ničemu to v tomhle případě nevadí, protože autorka má natolik specifický styl psaní, že je předkládá po svém a nejde tudíž o bezduché omílání desetkrát přečteného.

Mne, jako hororového fandu, zaujala hlavně povídka „Čl´up“, která je jedním slovem skvělá. Milovník šachu a vraždění se tu na krátké ploše povedl vykreslit dokonale. I díky tomu, že se mi nedávno autem „podařilo“ zabít malou srnku, mě zasáhla taky „Dial´nica“, která umí jitřit staré rány a po svém autorka zpracovala i upírskou tématiku („Kolotoč“). Povídka „Death Rock Is Not Dead“ dějem tolik výjimečná není, ale pro našince bude originální a milá už tím, že v nějakém příběhu hrají hlavní roli deathrockeři. I když poslouchají v autě hip hop a nechovají se právě ukázkově. Těch odkazů na kapely z goth subkultury je napříč knihou mnohem víc a i když většinou slouží pouze k milému dobarvení atmosféry – potěší.

Většina textů je však odrazem vnitřních dramat, která se odehrávají v nás samých. Někdo se sebou smíří snadno, ale pro někoho může být život jedním dlouhým hororem, který obrušuje křehkou psychiku člověka pomalu, ale jistě. Někdo to ustojí a někdo zase ne. Tyhle temné myšlenky se také zrcadlí ve vlastních ilustracích, kterými autorka dokazuje svou uměleckou všestrannost.

„Afterparty“ určitě potěší čtenáře, kteří nemají trpělivost na dlouhé texty, protože Ingrid svoje povídky většinou vměstná na míň než deset stránek. Ku cti je jí třeba přičíst to, že si s omezeným prostorem vystačí a dokáže sdělit myšlenku, rozvinout krátký příběh i chytře pointovat. Jako pozitivum bych určitě vypíchl osobitost textu, který nebazíruje na dokonalém slohovém zpracování a triumfuje zejména upřímností, otevřeností a chutí čtenáři něco sdělit.