Před osmi lety v Praze poprvé zařvala mexická elektronická bestie.
V době koncertního klidu si připomínáme výročí koncertů, které jsme měli možnost v uplynulých letech zažít. Tentokrát se ohlédneme za premiérovým vystoupením aggrotech hvězd Hocico v České republice, které tehdy na pódiu doprovodili Digital Factor, MulpHia a Too Dead To Die. Pojďme se teď podívat na akci prostřednictvím dobového reportu z pera Demiho Mortuuse. A co vy, navštívili jste tenhle koncert? Jaké jsou vaše vzpomínky?
Report z Hocico, Digital Factor, mulpHia a Too Dead to Die
Hlavní záložky
Pokud jste konečně po těch několika dnech začali znovu pořádně slyšet, můžete si ještě jednou připomenout čtvrteční elektronický masakr v reportu, který pro nás napsal Demi Mortuus. Děkujeme!
HOCICO, DIGITAL FACTOR, MULPHIA, TOO DEAD TO DIE
Rock Café, Praha, 28.2.2013
Onen čtvrteční večer měl jednoznačného hrdinu. Tedy spíš hrdiny. Duo mexických (dnes možná spíš už německomexických) tlam premiérově naklusalo do naší země a už čilý ruch na internetových sítích dával tušit, že je lidi u nás mají rádi a těší se na ně. Tento fakt vedl také k včasnému a prozřetelnému přemístění koncertu z původně plánovaného Chapeau Rouge do většího Rock Café. A nakonec i v něm bylo pořádně těsno. Hned první požadavek povedeného koncertu (který není až takovou samozřejmostí) tedy splněn...lidi přišli!
Původní trojice účinkujících byla na poslední chvíli doplněna ještě o jedno jméno. Stal se jím taneční jednočlenný projekt Too Dead To Die. Sám jsem tuhle informaci prošvihl a tak jsem na Andyho, svíjejícího se na pódiu, koukal trochu překvapeně. Sám jsem měl možnost setkat se s jeho tvorbou jen díky remixu jednoho songu Hocico na bonusové placce jejich novinky. Jinak se jedná o podstatně mírumilovnější odrůdu taneční elektroniky, než je tomu u zmíněných muchachos. A tak si hudba vesele tucala a sám tvůrce si vzal na starosti pouze vokály a svíjení se. Svým způsobem dost nelehká role, které se zhostil statečně. Proti dalším zůčastěným to bylo celé takové vzdušné a bezstarostné...chce se říct málem až letní. Zpěv do toho všeho zapadal fajně, stejně jako Andyho pohybové kreace, netradiční odrazkový komplet, či (pro dámské osazenstvo) břich plochý tak, jak jsem ho měl někdy před patnácti lety. Lehce nesmělé „spasíba“ bylo tedy milým úvodem večera.
Dál už se jede dle původního plánu a na řadě je tuzemská trvalka mulpHia. Tu jsem viděl někdy před padesáti lety (opravdu už netuším kde a v jakých souvislostech) ještě s FouSagem. Dnes už se o všechno stará pouze Richard a v Rock Café seznámil publikum se svým posledním výtvorem „Amphelion“. Hned rozmáchlé instrumentální intro vneslo do sálu podstatně vážnější náladu a stejně tak pokračují i vály jako „Soundtrack for the Emptiness“, „Telepathy“ atd. Zazněla víc než polovina alba a vskutku to není žádná legrace. Pomalejší tempa a temné motivy jsou hlavními devízami. Nakonec se podařilo rozjet i projekci a zejména operace dásní při „Sensory Perception“ stála za to. Úplný závěr byl díky další instrumentálce „Project Helion“ a letecké show z jistého jedenáctého září již regulerně jímavý. Jedinou slabinu spatřuji v nepříliš jistém vokálu, ale jako celek mne tenhle set bavil.
Německý Digital Factor mne z desek nijak zvlášť nezaujal. Byl jsem tedy zvědav jak tomu bude s živou presentací. Na plátně se promenádují vojáčkové a v akci je dnes prvně víc než jeden člověk. Je tu hned celý kvartet. Pochodový nášup „A Force of Unknown People“ z poslední desky „Trialog“ ani singl z desky předposlední „Dein Herz“ moje očekávání nijak zvlášť nepřekonal. Ono se hraje převážně z posledních dvou studiovek. Občas si členové proházeli nástroje a role, čímž bylo vystoupení pestřejší. Nejdřív se mi i lidi zdáli k bíle okošilkovaným germánům chladnější, ale nakonec si to celé nějak sedlo. Mne bavila nejvíc postarší věc „Falling Down“, notně opepřená kytarou. Naopak titulní klipovka „I Have to Hit You“ (na scénu přiškočila přísná blondýnka a zahrála si klipovou roli) mi není sympatická vůbec a připadá mi jaksi křečovitá. To je ale otázka názoru. Úplný konec patřil „Links Recht Links“. To se prvně chopil mikrofonu pán s paličkami a musím říct, že to mělo hned úplně jiné koule. Závěrečná bouchárna byla tedy podstatně sympatičtější a vylepšila konečný dojem.
Digital Factor
To už je ale na place zakrvácená kozlečí busta a v ní mikrofon, čekající na Erkovy hlasivky. Pauza se trochu protahuje. K mojí radosti ji alespoň vyplňuje Tying Tiffany na kterou se můžeme těšit příští pátek v Chapeau Rouge. Nakonec se netrpělivý dav přecijen dočkal a jak malý velký muž od mikrofonu, tak šedá eminence Rasco, nastupují na scénu a po úvodních titulcích na projekci pouštějí do lidí novinky „Intruder“ a „T.O.S. of Reality“. Zvuk je značně neučesaný, ale to mojí maličkosti tak nějak vyhovuje a naopak jsem rád, že to řádně tříská. Na nové songy jsem se obecně těšil. Už na desce mají řádné koule a tohle syrovější podání a podstatně agresivnější řev Erka jim jenom prospěl.
Poslední deska „El Último Minuto“ dostala dle očekávání dost velký prostor a zazněly i další zánovnosti jako „Dead Trust“ (já věděl, že ten refrén bude funkční!), „Polarity“ nebo pomalejší „Vile Whispers“. Vše jelo bez keců v rychlém zápřahu a z poskakujícího Erka jenom lilo. Z předposledního záseku došlo i na jedovatou klipovku „Bite Me!“, na „Where Words Fail, Hate Speaks“ i na titulní šlehu „Tiempos del Furia“ (ta byla obzvlášť zničující). Postupem času se trochu počistil zvuk, ale i tak byla energie švihající do všech v sále maximální. Rasco se s kamennou tváří věnoval mašinkám a odpaloval další sázky na jistotu jako „Untold Blasphemies“, „Fed Up“ či „Poltergeist“.
V porovnání s předchozí kapelou bylo také cítit, jak je pro kapelu důležité mít charismatického frontmana. Komunikace s lidmi dokonalá, Erk se buší do hlavy mikrofonem a Rock Café pulzuje v jednolité agresivněpozitivní vlně. Závěr celého setu patří mojí nejoblíbenější herdě z „poslední minuty“. „The Watched“ mne dle očekávání rozsekala a na jejím konci jsem byl zbrocený potem stejně jako Erk. Hromové vyvolávání plného domu nedalo dvojici na vybranou a musela si to ještě přihrnout s nášupem. „About a Dead“ byla skvělá už bezvadnou spoluprácí publika při vyřvávání sborového „not to me“ a o finální hitovce „Forgotten Tears“ myslím není třeba spekulovat. Při odchodu protagonistů a podávání si rukou s fandy se Rasco dokonce usmál! Což je zážitek sám o sobě...
Ihned po závěru setu se mi honila hlavou úplně jiná slova, kterýma bych vystihl to, co tu Hocico předvedli. Něco v duchu „do hajzlu to byl námrd jako kurva“. Osobně jsem je musel poslouchat i cestou z klubu a následně se zabít slivovicovou smrští. Jinak bych neusnul. „God is Dead! God is a noise in your head. Can he talk to you? NOT TO ME!“
Sanctuary.cz presents: Hocico
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.