Pokud jsme pořadatele v předchozích dnech jen tak trochu podezřívali, v pondělí se nám to potvrdilo – organizátoři letos opravdu na některých stagích chytře zařadili trochu slavnější jména na začátky programů, aby nalákali fanoušky a udrželi je tam i na umělce zatím méně známé. Inu proč ne, rozhodně to fungovalo. V pondělí tak bylo už na první kapelu ve čtvrt na pět zaplněno velmi slušně. Parkbühne totiž patřila i našim posluchačům dobře známým rakouským gothicrockovým okultistům Whispers in The Shadow, kteří loni uhranuli Prahu před XIII. stoletím.

Ashley Dayour a jeho čtyři kumpáni opět potvrdili vynikající formu, přehráli věci ze starších i novějších desek, nechyběla třeba „The Arrival“, „Back to The Wound“, „The Lost Souls“, „Damned Nation“ nebo „The Tempest“. Atmosferické skladby fungovaly i za světla (ačkoliv přítmí klubu je přítmí klubu) a diváci se rádi nechali vtáhnout. Skvělým zvukem se prořezávala Ashleyho výborná kvílivá Floydí sóla a naléhavý vokál. Bylo to magické a ve skladbách jako „Lightbringer“ i vysoce energické.

Po závěrečné půlce „Babylon Rising“ se tedy kapela zaslouženě vrátila na pódium znovu, povzbuzena vřelou reakcí publika, aby přidala druhý díl skladby „Babylon Rising 2“. A to včetně skvěle vygradovaného momentu „are you searching? So don´t you STOP!“ s totálně „zastaveným“ děním na pódiu i ve zvuku. Zkrátka, na odpolední vystoupení rozhodně skvělý zážitek.

Demi: Pro mne bylo novinkou denní světlo při vystoupení Ashleyho družiny. Sluníčko pralo do šéfova klobouku, ke slovu se stylově dostaly i sluneční brýle a díky všem okolnostem to všechno mělo trochu jiný náboj než obvykle. Další novinkou v setu byla skladba „Zero Men“ z postaršího alba „Permanent Illusions“ (2001), kterou kluci na WGT živě provětrali po desíti letech.

Tak trochu zvědavě číháme i na další skupinu Parkbühne , kterou jsou In Mitra Medusa Inri. Ti jsou, na rozdíl od Rakušanů, v Německu doma… a tomu celkem odpovídal i jejich koncert. Ten se opíral především o frontmana Holgera s imagí knížepána v brokátu, doprovázeného cyberklávesákem a „kočičkou“ s kytarou. A taky o bannery kapely po stranách pódia i na horních trasech.

Intro jakoby z hrající skříňky, následované tanečními beaty, křaplavou kytarou a hlubokým hlasem daly poměrně hned připomenout klasickou německou temnou vlnu. To podpořily i silné electro zvuky. Kdybychom chtěli být kousaví, mohli bychom říct, že to působilo, jako by se In Mitra Medusa Inri pokoušeli být Diary of Dreams… k čemuž jim však „něco“ chybělo. Nebylo to špatné, jen jaksi „jiné“. Tedy až do momentu, kdy se odkopalo, že vyfintěná kytaristka vlastně moc nehraje (už to drnkání palcem nám mělo být podezřelé) a v jedné písničce se při melodický důležité kytarové lince hned třikrát po sobě na asi půl minuty otočila zády k publiku, aby „to nebylo poznat“. V tomhle nastavení pak už člověk zkrátka neměl dostatek dobré vůle, aby jen tak přešel tu a tam ujetý hlas. Podvádět se nemá – a zvlášť ne na pódiu! Tenhle koncert zkrátka měl pár nepovedených míst.

Počkáme si tedy na formaci Other Day, kterou rozhazováním letáků na nejrůznějších festivalech vytrvale propaguje ústřední postava formace, Sad (návštěvníci zahraničních festů jej budou alespoň od vidění znát. Ve čtvrt na osm se pódium proměnilo, Sada doplnil kytarista, bubeník a krásná, skvěle vystylovaná vokalistka/cellistka Niha. 

Hned při první skladbě se bicí rytmicky tak trochu tloukly se základním beatem a jisté „plavání“ zůstalo přítomno po celé době koncertu. Koncert měl některými polohami asi nejblíže k Deine Lakaien. Éterický set (občas se skladbami plnými zmaru) nejdříve bavil, po chvilce začal rozbolavovat nohy a vyvolávat únavu, aby se po hodině změnil v čirou koncentrovanou nudu. A nepomohlo ani přibývání rekvizit na pódiu (lampička, gramofon…). Kdyby Other Day hráli místo 70 minut o půl hodiny méně, bylo by to po třech dnech a nocích festivalu mnohem rozumnější. Ke konci to znělo jako nekonečný fadeout, a tak v upřímném údivu kroutíme hlavami, když burácející potlesk formaci volá zpět na stage.

Demi: Během představení Other Day vzniklo hned několik legendárních dialogů. I moje dojmy vystihuje tento nezapomenutelný: Ez: „Je to takové...éterické...“ (chvíle ticha), Ez + Demi (v tu samou chvíli) „Jdeme do hajzlu (do prdele)“...(okamžitý úprk)...

Po Whispers In The Shadow část výpravy mění lokál a míří  za ambientními zážitky do Volkpalastu. Prvními na řadě jsou Angličané Contrastate. Trio je sebrankou výrazných osobností, která své osobní prožitky a veřejné postoje proplétá s dark ambientní, kolážovitou i jinak avantgardní hudbou. Kdo čekal od trojice statický set, toho velmi energický deklamátor a zpěvák Jonathan Grieve ihned vtáhnul do hry. Je pravdou, že operátoři Stephen Meixner a Stephen Pomeroy se takřka nepohnuli, přesto to tvárnému setu, který lovil jednotlivá témata ze všech desek souboru, na intenzitě a uvěřitelnosti neubralo. Tenhle návrat a scénu se vydařil. A to i v koncertní podobě.

Hned poté se v Kantýně rozeběhl další set postavený na hlucích a manipulacích se samply a krátkými akustickými vložkami. Mám tím na mysli vystoupení Robina Storeyho (Rapoon) a Marka Spybeyho (Dead Voices Of Air) alias Reformed Faction, kteří den předtím hráli (stejně jako Esben And The Witch nebo třeba The KVB) v Praze. Jak dopadlo vystoupení v Praze, netuším. V Lipsku se pánové snažili naládovat do své muziky opravdu velkou porci živého hraní. Robin s Markem zpívali, šeptali, hráli na řadu instrumentů, a to vše následně smyčkovali, ohýbali a zasazovali do hlukově psychedického ambientu. První polovina setu byla homogenní, takže posluchač mohl proniknout více pod povrch celého hlukového komplexu, zatímco v druhé polovině pánové zařadili hned několik ostrých zatáček, které set udělaly velmi barevným. Zatímco ve studiové podobě oba pánové tu a tam přiznají, na rozdíl od desek Zoviet France, slabší chvilku, v živém provedení jsou jednoduše okouzlující.

Přiznám se otevřeně, že německý jednočlenný projekt Predominance pro mne byl ještě pár minut před začátkem druhého koncertu po několikaleté pauze velkou neznámou. Na rozdíl od Contrastate i Reformed Faction svůj dark ambient staví na rovných klávesových plochách. Tím pádem je hudba Gerda Zauniga plná táhlých melodií, které autor na koncertu nahlodával vpády thereminu a zařazením velkého počtu skladeb, ve kterých sám zpívá nebo recituje. Představte si Vangelise ve vleku Raison d’Etrea a máte plus mínus představu o výsledném soundu, kterým se Predominance předvedli na letošním WGT.

 
 
Catastrophe Ballet, poslední ze skupin na Parkbühne , také přijela autem s mezinárodní poznávací značkou D. Smutné, že na domácí gothic rockery, kteří vydávali desky už od samého začátku 90. let, zůstalo mnohem méně fanoušků než třeba na Whispers in the Shadow. Dostali jsme intro, gejšu u kláves, mraky mlhy a celkem dobré zpěvy. Styl, houpající se mezi dark wave a gotickým rockem, tvrdily celkem dvoje klávesy, kytara, basa a bicí. To je sestava, se kterou už se dá něco dělat, přesto byl začátek poněkud vlažný, poklidný, rozvážný, „rozumný, kulatý“ a organizovaný – ostatně, jako celá kapela. Převládala střední tempa a po čase se nedalo přeslechnout, že si skupina ve své tvorbě aktivně vypůjčuje tu i onde u úspěšnějších kolegů. Při skladbě, která kombinovala kytarový riff po čertech připomínajících „Temple of Love“, servírovaný s hlasem Meat Loafa, se i my rozhodujeme pro letošek Parkbühne opustit a vrátit se sem až napřesrok.

Demi: I já jsem opustil Parkbühne už během uspávánek Other Day (překvapivě) a vyrazil směrem k našemu hotelu Say Cheese, v jehož bezprostřední blízkosti se nachází Altes Landratsamt. Moje první kroky do těchto prostor přivábila švédská kytarovka Principe Valiente. Jejich stejnojmenný debut z roku 2011 se mi moc líbí a byl jsem zvědav, jestli se podaří silné emoce zachycené ve studiu přenést i do živého podání. Jejich kouzelné kytarové melodie, energie a naléhavý hlas Fernanda Honorata mají natolik specifické vyznění, že mi to za to štrapáci stálo. Zdaleka jsem nebyl sám a kromě kolegy Pavla jsem mezi přihlížejícími (a spolupařícími) zaregistroval i DJane MadLyn, která noc předtím dělala mimo jiné spolu s panem DJ Nephilimem diskošku „When We Were Young“ ve Werk II.

Živě Fernando vypadá ještě křehčeji, než v klipech. Člověk by se na něj bál zvýšit hlas. A také svůj zpěv prožíval maximálně. Tuhle ležel, tam klečel na kolenou a jednou si dokonce snad dlaní otíral slzy (nebo možná taky pot) z tvářiček. Naneštěstí jeho hlasový projev nebyl natolik působivý jako na desce. Nějak víc užíval vibráto a ve vypjatějších partech (kterých mají Principe Valiente ve svých skladbách kvanta) z toho vznikalo takové jakési mečení, které nebylo uchu dvakrát příjemné. Hudebně však všechno šlapalo dobře a ono nasazení nakonec převážilo pocity z koncertu v kladné hodnoty. A „In My Arms“ jsem si stejně užil!

Principe Valiente - In My Arms (live @ Wave Gotik Treffen 2013)

Pavel: Zatímco kolega Demi si v kotli set Principe Valiente užíval, pro mne byl city přešlechtěný vokál zpěváka mnohem větší překážkou. Proč ho na koncertu Fernando používá, když na deskách o něj nezavadíme? Tyto otázky mne neustále vyváděly z koncentrace. O to víc potěšily instrumentální pasáže, které jasně dokazovaly, že jinak jsou Švédové silnou formací.

Posledním vystupujícím na Altes Landratsamt byli Angličané I Like Trains. Plané neštovice v loňském roce znemožnily jejich návrat na festival, a tak jsme si museli chtě nechtě rok počkat. V letošním roce je ale formace okolo frontmana Davida Martina zdravá jako řípa, a tak naplněný prostor dychtivě očekával poctivou postpunkovou lázeň. A té jsme se opravdu dočkali. Bylo až s podivem, jak natěšeně jinak tradičně odměřenější místní publikum reagovalo na každý výrazný poryv nebo hudební zvrat v setu. A šestice na pódiu svým kytarovým trojspřežím fanoušky věru nešetřila. Kdepak jsou jemnější pasáže poslední desky „The Shallows“, naživo jsou I Like Trains stále tou hlučnou, i když zahloubanější, postpunkovou partou. Osobně mne jen zarážela jistá schematičnost skladeb, které se od sebe svou základní stavbou příliš nelišily (vstupní bouře, ztišení a nástup první sloky, postupné gradování, refrén, sonické inferno a náhle konec), celkovým nasazením ale pochybnosti přebili na svou stranu. Pokud vás baví, kam se v současné době vydali Editors, pak je I Like Trains kapela pro vás. Jen se připravte na to, že je neučesanějším a hlučnějším příbuzným.

Kdyby se vyhlásila soutěž o největší počet muzikantů na pódiu letošního WGT, s přehledem by vyhráli Ulver. V poměrně nevelkém prostoru Volkpallastu totiž nacpanému klubu v pondělí večer zdatně sekundovala stage plná filharmoniků. Kontrabasy, cella, klavír, dechová i smyčcová sekce, dohromady celkem 27 muzikantů. Bez Ulver. Pravda, začátek se zpozdil a ani první pokus o vytleskání umělců dvacet minut po avizovaném startu nezabral. Teprve po půlhodině zpoždění se hráči nasardinkovali na pódium.

Po dalších pěti minutách čekání se to ale konečně rozjelo. Kombinace zpěvu, klasiky a ambientu se dala do pohybu, podporovaná projekcí s motivem kříže. Ten se zjevoval nejen vzadu na plátnu, ale i vepředu před hudebníky, což vysvětlilo naší dříve nevyslovenou otázku: „Proč před sebou mají tu ‚moskytiéru‘?“. Trojrozměrná projekce fungovala obzvlášť sugestivně při zapojení roztřeseného obrazu černobílé holčičky/ducha, jejíž tvář občas bleskla jakoby přímo před očima. Skvělý strašidelný efekt! A mezi tím vším skupina ježatá smyčci, prokrvujícími chladnou ambientní plochu. Vtahující. Zejména v momentech, kdy orchestr zabral trochu silou. A to umí.

Pravdou ale zůstává, že po třech dnech hudby byly dvacetiminutové, často dost minimalistické kompozice už trochu „moc“, zvláště vestoje. Po 40 minutách tedy kapitulujeme a opouštíme Volkpallast s tím, že je to sice dobrý koncert, ale už na to energicky nemáme.

ULVER with orchestra (live @ Wave Gotik Treffen 2013)

Demi: Dodal bych snad jen, že únava člověka pustošila zejména při těch ambientních (dosti dlouhých) úvodech. Naopak asi dvakrát se rozjel orchestr směrem k čistě hororovým břehům. Intenzivní symfonický teror mi dal vzpomenout na staré nahrávky úžasných Elend a v ty momenty jsem ani nedýchal, natož aby mne něco bolelo. Škoda, že jich nebylo víc. Jak často člověka živě utlouká orchestrální soundtrack k procházce peklem ve strašidelném bouření, z prostoru po vás sahá průsvitná ruka a před vámi postávají siluety rohatých postav? Nečekal jsem od tohoto experimentu příliš, ale některé momenty se mi vryly hodně hluboko do paměti…

Jak tedy WGT roku 2013 shrnout? Třeba takhle: 

• Nenapodobitelná atmosféra festivalu je stále na místě. Jistá slavnostní nálada stále visí ve vzduchu a to člověka vždy naladí pozitivním směrem.
• Letos jsme měli pocit, že si pořadatelé dali záležet, koho na festival přivézt. Snížili počet vystupujících a ti, kteří se letos v Lipsku představili, až na výjimky nezklamali.
• Na festival zřejmě dorazilo o chloupek méně návštěvníků než v roce minulém. Odhadovali jsme tuto skutečnost z méně naplněných koncertních sálů a tramvají. Celkově se ale určitě nejednalo o fatální propad, který by ohrozil existenci WGT.
• Mění se také složení publika, které mírně stárne. Tento postřeh byl hojně diskutován už přímo v samotném Lipsku. Výsledem brainstormingu je domněnka, že festival mladé tolik neláká, protože jeho cena vyšplhala poměrně vysoko. Ještě před pár roky se také dalo koupit lístek pouze na jeden den nebo dokonce do jednoho prostoru. Zvětšuje se tedy počet „dospělých“ návštěvníků, kteří míří na setkání ze zahraničí. Jak ale říkáme: „Ale to nevadí!“
• A už tradiční dojem po návratu do Čech: Cože? Už je zase po všem? Další rok čekání? Ještěže se i u nás dělají zajímavé akce. Přes veškerou snahu je ale pravda jedno – WGT je prostě jenom jedno. Nepřenosné a zřejmě nepřekonatelné. Ještěže ho máme kousek za hranicemi!

Tereza Pavlíčková

Poslední den WGT a kulturního veselí trávíme opět v Agra hall, kde máme na seznamu následující hudební body: Orange Sector, Patenbrigade Wolff, KMFDM, VNV Nation.

První jmenovaní, tudíž Orange Sector začínají kolem šesté. Panáčci od Orange sectoru to nerozjeli špatně a vtloukli nám do hlavy pěkné elektronické zvuky. I publikum na ně reagovalo  pozitivně a za chvíli v kotlíčku probíhala tzv. "rubačka šialená" :-), která se postupně v rámci kulturního veselí přemisťuje do pravého sektoru...prostě kotlíček diváků nám odskákal. Nemohu si pomoci, ale u této kapely jsme zvukově i rytmicky někde mezi Nitzer Ebb a švédskými Spetsnaz...a v rámci efektních samplů nám slechy proběhnou i Prodigy. Jelikož kapely tohoto ražení mám ráda, tak mi to nevadilo, ale chyběla mi určitá originalita. Zpěvák ovládnul pódium v obdobných tanečních kreacích, jako by to byl Douglas z NE, a správný "baderský" duel si dal i s klávesákem. Ze skladeb jsme si prosvištěli Dynamit, Kalt wie Stahl, Tanzbefehl... Myslím, že publikum bylo dobře připraveno na následující  Patenbrigade Wolff.

Patenbrigade Wolff – co k tomuto vystoupení dodat? Na podium nastoupili ve svém klasickém cestářském obleku. Reflexní vesty, pracovní helmy byly samozřejmostí. Před samotnou Agra hall byly prováděny jakési stavební rekonstrukce, tak jsme i chvíli přemýšlela, zda si kluci jen neodskočili. Rozjela se velká party. Jejich vystoupení je jedna velká recese, ale místní i přidružené publikum bylo spokojeno. Řekla bych, že vás zaujme veselé vystoupení a hudebně se pohybujeme na skutečně taneční elektronické lince. Chvilky občasných industriálních zvuků a houkajících sirén jejich vystoupení ještě umocní. O hudbě P:W nemusíte moc přemýšlet, prostě se necháte jen tak "duc, duc" unést.

Čas postoupil a po Patenbrigade tanyny chvilkách přicházejí KMFDM. Kapela, která má svou pozici na hudební scéně už dlouhé roky jistou. Hala byla na jejich koncert slušně zaplněna. Na pódiu se postavil Sascha Konietzko a vnadná Lucia Cifarelli v rajcovním korzetu, obtažených kalhotách a rozpustilých culíkách. Mimo jiné jsem po dlouhé době vlastně viděla na koncertě živého bubeníka a čtveřici uzavíral kytarista, který během vystoupení měl k dispozici tři kytary, které dle potřeb měnil.

Řekla bych, že první polovina koncertu byla lepší, protože vévodil spíše elektronický základ, ale v druhé půlce jsem přemýšlela, jestli nejsem na nějaké rockové kapele...Už to bylo moc kytarové, slyšeli jsme i sólíčka. Je pravdou, že tato kapela kombinuje elektronické podklady s kytárkama, ale někdy to už bylo příliš. :) Co však bylo znatelné, kapela by si zasloužila lepší zvuk. V případě, že měla sólový vstup culíkatá Lucia, ušní bubínky dostaly zabrat. Uznávám, hlas má hodně silný, ale někdy to bylo až tak markantní, že jsem čekala, že ji vypochodují hlasivky. A co že nám KMFDM mimo jiné nabídli? Například "Do It Yourself..alias D.I.Y.", "Krank", "Anarchy"...

Večer v Agře uzavírali VNV Nation. Tuto kapelu můžeme vidět i letos u nás v Praze, co předvedli na WGT? Velké ledkové stěny měnící barvu dominovaly podiu. Tahle britsko-irská dvojice měla už předem velkou výhodu. Ti, co je znají už předem, v hale hibernovali pozitivní vnímání, a ti, kteří je neznali, se oddali příjemné hudební energii. Ač nejsem fanynka těchto futurepopových klasiků, něco na jejich hudbě bude. I když mi některé písně přišly v podstatě koncepcí stejné, fanoušci VNV Nation je hltali plnými doušky celý koncert.

Výhodou celého uskupení je Ronan Harris, který má ojedinělé zabarvení hlasu a poznáte ho na sto honů :-). To jsme si samozřejmě mohli vychutnat v hodně příjemném songu "Illusion", kde se obecenstvo rozezpívalo a naskakovala husí kůže. Zpěv byl následně trochu upozaděn, ale klavírní linka stále jela...pane jo. Diváci však mohli být spokojení, zatrsali si u písně "Chrome" a "Standing". Velká světelná show se strhla u "Tomorrow never comes", kde šly ruce vzhůru. Ronan stále diváky povzbuzoval a byl velmi kontaktní. Uznávám byl to příjemný závěr WGT, neb VNV Nation zahráli na pěknou hudebně-empatickou notu.

mohlo by vás také zajímat

Festival Wave Gotik Treffen odhalil první potvrzené kapely 32. ročníku

Před vydáním nové desky si EBM klasici Orange Sector otevřeli taneční továrnu

Report z Amphi 2024 – pátek, sobota

Report z WGT 2024 - neděle, pondělí