Sudlice | 25.09.2019 15:36

K našim německým sousedům jezdíme většinou na velké akce a festivaly. Jak oproti tomu vypadá dvoudenní taškařice o pár stovkách návštěvníků pro nás v bavorském Řezně zmapovala Sudlice.

Týden po poloviční dávce nadupaného PGT vyrážíme nasát atmosféru do dva tisíce let starého města, které je s historií naší země spjaté víc, než bychom tušili. Mezitím si jen jakoby mimochodem dáme lokální festival The Wave, pořádaný místními srdcaři už třetím rokem. Dvoudenní akce startuje v pátek večer v prostorách bývalé sladovny Alte Mälzerei.

Poté, co jsme se na pár hodin zapomněli v katedrále, přicházíme konečně s lehkým zpožděním na místo dění. Prvního hudebního výkopu se ujala domácí smečka Reysswolf ve složení bicí, kytara, basa, zpěv a dudy. V poměrně malém prostoru o pár litinových sloupech vytvořili přehlučený středověkářský heavy bordel, který nás ani trochu nebaví. No nic, alespoň je čas na prosvištění pivního lístku.

Ovšem překvapení večera a nakonec vlastně celého festivalu přichází záhy v podobě synth popové one man show Adama Usiho. Týpek s vizáží bývalého spolužáka ze střední dokázal roztančit většinu příjemně zaplněného sálu. Hlasovým rozsahem od andělských výšin po scream až skoro growl rozdrnkal struny nejednoho srdéčka a tak si publikum vykřičelo dva přídavky a málem Adama nepustilo z pódia. Ve slibně rozjetém večeru pokračuje mnichovské trio Rue Oberkampf. Jejich šlapavá dark elektronika notně přiložila pod kotel a do tance chtivého publika napumpovala stroboskopickou dávku energie. Ó jak krásné by bylo nechat se unést a úplně se během jejich setu zničit. Na to však vzhledem k nabitému víkendu nemáme kapacity a tak ještě před Geneviève Pasquier prcháme na hotel.

Sobotní program začíná už krátce po poledni autorským čtením Christiana von Astera. Tou dobou však sedíme na prosluněném břehu Dunaje a cpeme se „šesti na zelí“, skvělými domácími klobáskami z hospody „Wurstkuchl“, která tu u kamenného mostu stojí už více než 500 let. Po satelitování v křivolakých uličkách a obdivování pozůstatků římského opevnění z roku 179 našeho letopočtu, se odvalíme na nádraží, odkud směřuje cesta do Obertraublingu. Lokalita kousek za městem skrývá uprostřed kukuřičného pole areál bývalého letiště, v jehož terminálu 1, proměněném v koncertní halu se odehraje stěžejní část festivalu.

Večer startuje už o půl šesté temně rockovou show v podání Soulimage. Zlákat hrstku dochvilných návštěvníků se čtveřici moc nedaří a krom pár fotografů a postávajících hloučků, hrají více méně pro sebe. Následující Der Fluch sleduji prakticky jen přes hledáček a jejich horrorpunk mi jde jedním uchem tam a druhým ven.
Zato naši staří dobří známí The Devil & The Universe přináší magicky energickou show k aktuální desce „: Endgame 69 :“ (recenzi jste četli zde). Plechová hala pod žhavým srpnovým sluncem začíná neúprosně topit, smysly všech přítomných obrací pozornost k setmělému pódiu a do rozvalené mlhy pomalu vstupují tóny „Orange Sunshine“ a s nimi i trio zahalené v hábitech od rohů až ke kopytům. Od předloňského koncertu v Brně, kdy jsem je viděla naposledy, doznaly kozlí masky zásadní změnu. Jedinou původní s kresbou ve tváři doplňuje jedna černo černá a duhá zcela bílá.

Což možná trochu rozbíjí původní koncept. Set postavený na sedmi kusech z nového alba doplňují tracky „NOD“, „Dannaus Plexippus“ a méně často hraná „It Is Our Will“. Nechybí ani ikonická „Black Harvest“, tanečnější „Church Of The Goat“ a už neodmyslitelný cover songu „What Time Is Love“. Celkově šlo o dobré vystoupení s vyváženým zvukem, kdy to ve všech koutech haly znělo pohodlně jako v obýváku. Kozlům ale obecně víc sluší menší zaplněnější prostory, kde se dá vytvářet hutnější atmosféra.

The Devil & The Universe tracklist:

1. Orange Sunshine
2. Satanic (Don't) Panic
3. It Is Our Will
4. Danaus Plexippus
5. Black Harvest
6. Dream Machine 1
7. Altamont Apocalypse
8. Nod
9. Kali's Tongue
10. 1969
11. Church Of The Goat
12. What Time Is Love
13. Revelation 69

encore:
14. Stygian
15. Nikopoia

Vrcholem festivalu jsou ovšem kytaroví mistři Aeon Sable, kterým je naštěstí jedno, jestli hrají pro jednoho, dva nebo tisíc lidí. Svou show nechávají rozkvést pokaždé trochu jinak a vždy je to silný zážitek. Standardní set po vydání stále aktuální loňské desky „Aether“ (recenze zde) prodělal pouze nepatrnou obměnu, jakoby se v něm nové skladby objevily jen tak mimochodem. Úvodní intro „Bliznakis“ zdaleka nemůže konkurovat dřívějšímu opening tracku „Hypaerion“, takže plnohodnotným otvírákem je vlastně až následující hitovka „Visions“. To už se ale za mým foťákem potí Dahy ve snaze zachytit nezachytitelné a já se potácím ve víru tance, majíc celou druhou řadu prakticky jen pro sebe.

Kapela zčásti odkojená portugalským sluncem všudypřítomné vedro snad ani neregistruje a hrne do omámeného publika jeden silný kus za druhým. V „Burn For Salvation“ basák Quoth sekunduje parádním growlem poletujícímu Ninovi a show postupně nabírá na obrátkách. Přes milou „Elysion“ a barevným spektrem rozehranou „Dancefloor Satellite“ po „Follow The Light“, která jakoby utnula pevné spojení se zemí a vše splynulé se zvukem se začalo vznášet. Takové to, když zavřete oči a proberete se někde úplně jinde, třeba na samém konci „Praying Mantis“. Co se mezitím dělo na pódiu, po mně nechtějte vědět, byla jsem tou dobou ponořená v hlubokém vesmíru. Aeon Sable se jako jediným z celého festu podařilo bezezbytku vyplnit prostor čistým silným zvukem doslova do posledního záhybu trapézového plechu.

Aeon Sable tracklist:

1. Bliznakis
2. Visions
3. Burn For Salvation
4. Quaalude Tango
5. Elysion
6. Dancefloor Satellite
7. Follow The Light
8. White Snow
9. Praying Mantis

Předposlední synthovější banda Torul se mohla snažit sebevíc, ale mou pozornost už upoutat nedokázala. Zato belgičtí matadoři Red Zebra se stali příjemnou skočnou tečkou za celým festivalem.

Jste-li příznivci menších žánrových akcí, tvořených s nasazením a velkým nadšením lokální komunitou, pak je festival typu The Wave přesně pro vás. Pořadatelům patří velký dík za perfektní organizaci a do budoucna přejeme mnohem větší počet návštěvníků!