Jaké obrazy vykouzlila nová deska rakouských goatwave okultistů v hlavách tří nezávisle na sobě píšících redaktorů? Překročili Kozlové opět svůj stín? Čtěte...
Pohled Sudlice
Nedlouho po žních rozčísl parný letní vzduch naléhavý lomoz helikoptéry. Nevyslovená zkáza zaklesnutá v éteru, vyplašila hejno ptáků ukrytých ve zbytku umírajícího lesa. Všudypřítomné žhnoucí slunce, vyprahlost a apokalyptické vize, které se staly skutečností.
Hrozivě řezavé smyčce ukusují zvuk razancí obloukové pily v „Orange Sunschine“, aby probudily familiární kozlí běsnění „Turn Off, Tune Out, Drop Dead“. „Dream Machine I“ nabízí pohled do truchlivé zvukové krajiny, která vás přivede k uvědomění „Altamont Apocalypse“. Uvědomění, které ovšem přichází příliš pozdě. Probuzeni ze zlého snu v obavě z konce, který nejde zvrátit, poletujeme tempem zmatených vlaštovek v nekonečném kruhu. „Spahn Ranch“ přinese vzpomínky padesátileté hrůzné zlovůle. Drobného zmírnění se dočkáme až s projevem nadrzlé poflakující se flundry v „1969“.
„Dream Machine 2“ plně rozvíjí zvukovou cinematičnost. Blade runnerovská atmosféra nás z psychedelické historie vrhá rovnou do droidí budoucnosti. Je to ale stále ještě budoucnost? „Satanic (Don’t) Panic“ v současných poměrech vyznívá jako humoristický medailonek. Povinný poslech pro všechny, které dokáže pohoršit osoba, vstupující do kostela s heptagramem na triku. Meditativní rytmus a dálnovýchodní feeling „Kali’s Tongue“ svou naléhavostí dospěje k závěrečné skladbě „Revelation 69“. S ní přichází vyjevení skutečnosti, očistná cesta k poslednímu živoucímu stromu. Armáda agresivních mravenců pochoduje po kmeni nahoru a dolů mezi nebem a peklem, zatímco on stále nehybně stojí uprostřed ničeho, hubený a nezdravý se skloněnou hlavou čeká na poslední soud.
Celá deska by mohla být učebnicí dějepisu s výběrem toho nejhoršího, co se v roce 1969 stalo. Posluchači, kteří si konceptů moc nevšímají a jdou čistě za tím, co jim konkrétní nahrávka dokáže nabídnout sama o sobě, ocení široký přesah, který „: Endgame 69 :“ nabízí. Jako ryze abstraktní umění, protknuté dávkou psychedelie dokáže na posluchače zapůsobit individuálním nepřenositelným dojmem. Každý v ní můžeme vidět jiný příběh, jinou vizi. Po nástrojové stránce The Devil & The Universe stále oplývají neodmyslitelným perkusivním bohatstvím, které se však tentokrát pere o pozornost se všudypřítomnými smyčci. Kozlíci tentokrát tematicky poletují z jednoho konce planety na druhý, z minulosti do budoucnosti a přesto si stále udržují silný rurální feeling středoevropských suchozemců.
„: Endgame 69 :“ je album, které buď budete žít, nebo necháte být, nic mezi tím.
Hodnocení: 80 %
Protože nejen muzikou živ je hudební fanoušek, připravili The Devil & The Universe specialitu v podobě doprovodné publikace "The Companion Book by Edie Calie". Její nemnohé stránky vás provedou tripem dvorní režisérky kozlích videoklipů. Z jedné z prvních jam sessions, kde se rodil koncept alba, zavítáte do setmělých ulic Vídně a zpět. Vše vyjádřeno expresivním jazykem v německé a anglické mutaci. Pro sběratele subkulturních rarit nutnost.
Pohled Ezechiel
Vedro. Šustivá křídla orlů bělohlavých a dalších pouštních „spirit animals“ nahrazuje mechanické porcování žhavého vzduchu, odsekávaného vrtulemi policejních hlídek. Skrze těžký závěs doznívající extáze „Orange Sunshine“ k nám promlouvají zmutované hlasy, které nesou pravý opak očekávaných sladkých vidin – jen krev, vyprázdnění a drogové otroctví. Rány na kotle a zlověstně znějící východní smyčce nás nesou do dob, kdy z psychedelického okouzlení orientem zůstala jen prázdnota a deziluze. Do časů, kdy se bránou, otevřenou LSD klíčem, proplížili namísto očekávané všelásky dávno zapomenutí indičtí bohové neřesti a temnoty. Prorostli profetovanými opuštěnými tělesnými schránkami a začali okupovat svět. Vítejte v roce 1969, holomci, tahle hipísácká party zavírá, konec hry!
Do neklidného stavu mezi spánkem a bděním uvádí i následná monotónní kytara v „Turn Off, Tune Out, Drop Dead“ válcovaná smyčcovou družinou freneticky tančících orientálních božstev. A samozřejmě i tradičním rituálním nástrojem TDADU, kladívkovým dulcimerem, který se břinkavě směje kdesi nahoře, pod zlověstně rozšklebenou tváří Velkého kozla se zornicemi rozšířenými nepříčetnou opiovou horečkou. Až „Dream Machine“ přináší alespoň dočasné zklidnění, ačkoliv těžkým konejšivým drogovým závěsem stále pronikají hlasy venkovního světa. A pak?
"What is happening to us?“ Ozvuky nechvalně známého festivalu Altamantu, který aktem ubodání osmnáctiletého fanouška členem ochranky z Hells Angels znamenal poslední smrtelnou ránu do vazu květinového hnutí. Šlapavá věc, protkaná tradičními nástroji The Devil & Universe, která s přehledem rozvlní taneční parket jakékoliv temné party. Podobně, jako v případě hybné „Satanic (Don’t) Panic“ nebo žánrově velmi pěkně uchopené „1969“ s řádně spratkovským vokálem Mediny Rekic, přesně stojícím mezi rebelstvím zlaté éry hippes a protirebelstvím z dálky přicházející předzvěsti punku.
Hlasy rádia a okolního světa se ztišují, vracíme se do transu „Dream Machine II“. Guru promlouvá o důležitosti víry sama v sebe a my jako bychom cítili vnitřní čakry se probouzet a prorůstat ve formě plnobarevných lotosů celým, fyzicky zdecimovaným, tělem. Odpočinek je ale jen iluzorní. Až dá bohyně Kálí jazykem do pohybu lavinu valících se kamenů, bude čas vstát. Sílu volání navíc dokresluje mocný hlas Christiny Lessiak, připomínající svou intenzitou zaklínání bosorek střihu Monica Richards nebo Rosetta Garri z The Spiritual Bat. Zmutované hlasy, které nás v kalifornské poušti vítaly, nás doprovází i na poslední výpravnou orientálně/orchestrální cestu „Revelations“, aby postupně vyvanuly až k cinknutí magického zvonku, ohlašujícího konec seance. Konec hry.
Nové album TDADU patří mezi ty desky, které posluchači něco nabízí, ale zároveň od něj i něco chtějí – minimálně pozornost a zvídavost. Odměnou je pak nejen samotná hudební psychedelická jízda, ale i spousta narážek, která posluchač může zkoumat a dovzdělávat se. A dlužno dodat, že začátek sedmdesátek byl obdobím o nic méně zajímavým než mnohem zprofanovanější 60. nebo 80. leta. Jen jaksi temnější. Byla to éra obskurních pouštních post-hippies komunit a kultů, které uctívaly, šířily – a ostatně i samy stvořily – LSD božstva (spolky jako Bratrstvo věčné lásky či Mansonova Family). Doba náboženské paranoi, která dala vzniknout satanské panice. Éra zvolení Richarda Nixona a traumatické rozčarování z faktu, že očekávané období celosvětového míru a lásky nejspíš nepřijde, protože si jeho největší zastánci vymazali mozky diethylamidem kyseliny lysergové. Zdánlivě zapadlé, proto neotřelé a přesto velmi poutavé téma.
Ve zkratce – po poslední desce „Folk Horror“, na které The Devil & The Universe přes všechny nesporné kvality přeci jen tak trochu brousili v prověřenějších vodách, se pánové na novince opět „utrhli“ a stejně jako třeba na „Benedicere“ se vrhli do experimentování. A stejně jako v předchozím případě se to vyplatilo. I na temné scéně snad nenajdete v současné době subjekt, který by dokázal nacházet neotřelá témata, přistupovat k nim s pokorou i poctivostí rešerší a tvořit z nich neoposlouchané věci, které jsou zároveň posluchačsky přístupné i náročné. Všechna čest a fascinující album. Kam nás asi Kozlové vezmou příště? To ví jen Ashley Dayour…
Hodnocení 85 %
Pohled Lasombra
Dva roky utekly jak voda a už se nám to tady opět hemží kozlími bradkami a kutnami. Nene, to nepořádáme žádný satanistický obřad, ale těšíme se z poslechu další desky okultních mágů The Devil &The Universe. Takže volume doprava, nastavte uši, vyšpulte rty aáááá „Kiss the Goat“!
Pátá deska v pořadí, nesoucí název "Engame 69", spatřila světlo světa v den letního slunovratu, tedy 21. června 2019. A přenese nás v čase o 50 let zpátky do minulosti. Vítejte v době hippie! Kozli a zhulení sluníčkáři? Ano, přiznám se bez mučení, že jsem byla také poněkud zmatená…
Hipísácké vlivy šly cítit už po pár vteřinách, kdy jsem spatřila obal desky a zaposlouchala se do otvíráku "Orange Sunshine". „Je to opravdu dost oranžové a dost sluníčkové, OMG“ , napadlo mě nejdřív. Ale to by nesměli být rakouští čarodějové, aby nám k tomu něco „nehrálo“. Mince má dvě strany a ani v tomto případě tomu není jinak. I hippie éra má svůj rub. Kromě veselých festivalů zhulených duhových lidí, řešila tato doba i palčivé téma vietnamské války a dalších sociálních problémů, které nesou následky až do dnešních dob. A právě k tomu nás Kozli přivádí nejen se svým albem ale i s druhou skladbou "Turn off, Tune out, Drop Dead". Typicky úderné bicí, na které jsme u TDATU zvyklí, společně s vybrnkáváním na elektrické kytary a hrou na exotické nástroje, vytvářejí vůni Dálného východu. Ta vůně je tak silná, že na chvíli padám s "Dream Machine I" do opojného transu. Slabé cinkání zvonků a klidné melodie navozují částečně rozmazaný sen, jenž se nedá uchopit. Upadat do spánku, však v žádném případě nebudu. To mě ani "Altamond Apocalypse" nenechá. Taneční sound mě přivádí na orientální ples s prapodivnou rohatou společností. Mužské výkřiky vybízí k revoluci, zatímco exotický tambur a bicí, mě nenechají chladnou a rychlým tanečním krokem odpluji dál.
Bloudím tmou starodávným chrámem a z dálky fouká chladný vítr. Jsem trochu nesvá, protože stíny se zdají být větší a podivnější, než by mi bylo příjemné. Hinduistické sochy působí děsivě a pozvolna bubnující rytmus s ženským vokálem šeptá slova "Spahn Ranch". Rituální bubny znějí s hlasem ženy velice podmanivě a leč nerada, opouštím pomalými hadími pohyby toto místo a odplazím se do druhé poloviny alba.
The Devil & The Universe – Endgame 69 trailer
Divoce nespoutané smyčce otevírají symbolickou píseň "1969". Revoluční dobu podpoří silný feminní hlas, vykřikující úderná hesla, zatímco tvrdé kytary, houpavý rytmus a atmosféra skladby mě přenáší jointovým oparem na samotný Woodstock, kde zběsile tančí květinové děti celou noc. "Dream Machine II" mě však záhy přeladí svým postapocalyptickým rádiem na jinou frekvenci. Na frekvenci pomalejší a hypnoticky opakující „dreaaaam machíííne“. Je to znepokojivé, protože se blížíme k pekelným sférám samotných Ďáblů. Ale "Satanic (donť) Panic" (tento termín se opravdu objevil v roce 1969, pravděpodobně jako reakce na tehdejší radikální sociální změny, okultismus se dostal více do mainstreamu, především díky Mansonovým vraždám a „Satanovy církve“). Typické bicí TDATU v satanistické skladbě mě nutí podupávat nožkou. Rytmy se však vzápětí promění do eroticky vábivých tónů.
Vůně kadidel mi stoupá do hlavy, plápolající ohně se mi lesknou v očích a neodolatelné volání z dálky mě láká přistoupit blíž. V dekadentním chrámu vidím postavu, svíjející se v polohách temného tance. Šklebí se na mě a vyplazuje svůj dlouhý jazyk "Kali's tongue". Poznávám, že je to samotná bohyně smrti Kálí, musím uznat, že jí to jde skvěle. Takhle skladba mě jednoznačně zhypnotizovala nejvíc. Má v sobě onu magii a okultní stín, který mám na tvorbě rakouského tria tolik ráda. Až se mi nechce tuto pouť končit, ale vím, že mě čeká poslední hudební doprovod se symbolickým názvem "Revelation 69". Plynule a nenásilně mě odtáhne z této historické éry zpět do přítomnosti. Zjevení 69 v podobě písně i celého alba? Nezbývá, než souhlasit.
Magické „goatwave“ trio Ashley Dayour, Stefan Elsbycher a David Pfister opět vykouzlili skvělé dílo. Věřím, že nemalý podíl na tvorbě nového alba mají jejich tradiční toulky do tematických krajin, které pravidelně podnikají. Tentokrát se skupina vydala daleko za hranice své domoviny, například do nehostinného Údolí smrti v Kalifornii, na vlastní kůži prozkoumávali hinduistické chrámy v zapadlé džungli Vietnamu, které jsou stále cítit krví vojáků z minulého století. Tyto toulky jim pak poskytují potřebnou inspiraci, návaznost a uvěřitelnost pro zrod písní k celé desce, jenž při poslechu přenáší posluchače přesně tam, kde mají být. A to mě vlastně dost baví. U TDATU prostě nikdy nevíš, kam Tě zase zavedou. Ale oni to ví moc dobře :).
Hodnocení: 80 %
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.