Demi Mortuus | 08.03.2019 17:15

Ve velkém stylu se po dlouhém tichu vrací jedno z nejvýraznějších jmen Neue Deutsche Todeskunst. Jak zní nejstarší potomek Oswalda Henkeho dnes?

Goethes Erben - Am Abgrund
Vydal: Dryland Records

S tvorbou Oswalda Henkeho je to složité. Jeho poetický a teatrální styl hudebního vyjadřování člověku buď sedne, nebo ne. Málokdy se najde něco mezi tím. Možná si ještě vzpomenete na koncert XIII. století, který jihlavská legenda v pražském Futuru zhruba deset let zpátky odehrála s Oswaldovým projektem Fetisch: Mensch. Tehdy v klubu zůstalo jen pár lidí a vystoupení zavánělo spíš trapasem, než čímkoliv jiným. Pravdou je, že já mám tenhle večer pořád v živé paměti a návrat Goethes Erben na scénu mi udělal velkou radost. Minulý rok navíc vyšla nová deska „Am Abgrund“, kterou určitě nehodlám nechat zapomenutou. Nezaslouží si to.

V době digitálních nosičů, všemožných bandcampů či spotifyů a dalších současných nezbytností, budete po internetech novinku Goethes Erben hledat marně. Důvod je prostý. Pan Henke má rád fyzické hudební nosiče. Ani promo mp3 kapela nerozesílá a místo toho mi od Dryland Records dorazil domů nádherný vinyl. Vymazlený do posledního detailu. Už jen obal, který je z materiálu, který povedeně imituje plátno a tím podtrhuje ústřední malbu, dává tušit, nakolik si autoři dali na výsledku záležet.

Chemii mezi fanoušky a hudebníky podtrhují okolnosti vzniku nahrávky. Na tu umělci vybrali peníze v crowdfundingové kampani a mimo jiné nabízeli sponzorství některého ze songů. Gatefold s lyrikou potom pod jednotlivými texty ukrývá právě jména fans, kteří jsou patrony jednotlivých písní.

Goethes Erben - Darwins Jünger

Pokud máte ještě v paměti dosud poslední desku Goethes Erben „Dazwischen“, která vyšla téměř před patnácti lety, klidně zapomeňte na trylkování houslí v energických rockových skladbách. Novinka je hodně přemýšlivá, melancholická, posmutnělá a svým způsobem minimalistická. Ale v tom je také její síla.

„Wucht“ si s vámi bude chtít povídat o životě. O smutném a děsivém životě. Nikam nespěchá a jako kapka deště po skle si i ona hledá vlastní cestu k vašemu pochroumanému srdci. Pomalu, klikatě, ale nezadržitelně. Klavír, jemný klávesový opar, Oswaldova recitace v němčině a decentní exploze, která všechny emoce v závěru rozpohybuje. To je silný úvod a ukazatel, jestli budete mít na podobně vážné dílo náladu a nevypnete jej po prvních minutách. „Est ist still“ je snad ještě fatalističtější. Nehladí a spíš zvedá varovný prst díky výhrůžným samplům, které převládají na úkor konejšivého klavíru.

Samply v „Rot“ se vás snaží postrčit dolů do propasti smutku. Oswald nenaříká. Jeho hlas je hořký, zklamaný, zlostný. Rytmiku tvoří údery srdce a zraněný šepot graduje natolik, že člověku stáhne hrdlo a zamží oči. „Verstümmelung“ provází hořce zabarvený divadelní přednes, v němž není zhola nic lidského. Perkuse se nad songem klenou jako doprovod odsouzence na cestě k popravišti.

Goethes Erben - Denn es ist immer so

Jako oddech v této tryzně možná zpočátku vyznívá „Darwins Jünger“ s poněkud tradičnější indusrockovou kostrou, která je však nadále pořádně chladná a nabroušená. Jenže časem se přidává čistá a ničím nezkalená zlost a nenávist, kterou si Oswald trhá hrdlo v nenávistném řevu, který vyhlíží konec lidstva, které si samo pod sebou podřezává větev.

„Denn es ist immer so“ je po tomhle výplachu pohlazením, které vás snad nechá v poklidu usnout. Možná si trochu pofňukáte nad melancholickou připomínkou toho, že se naše životy točí v kruhu, který se jednou uzavře. Poslední tanec, poslední sólo, samota… Nezbývá, než se smířit. „Lazarus“ je návratem do reality. Méně nočního přemýšlení a vícero děsu z obrazů míhajících se v jakémkoliv zpravodajství. Sampl suplující přicházející tragédii (jednu z mnoha) narušuje energický refrén, který „příběh-nepříběh“ nutí posluchače, aby sebou cloumal jako hyperaktivní dítě ve vězení školní lavice.

Song „Zu lang geschwiegen“ mluví o selhání. O zabíjení. Jeho rytmika nabírá lehce osmdesátkový odér. Výrazné synťáky s poklidnou rytmikou se šinou kupředu v poněkud mírnější náladě a nesnaží se posluchače donutit k sebevraždě. Naopak příjemně vyvažují nadvládu recitace a intimních nálad nesměle hitovým synthwave kouskem.

Goethes Erben - Lazarus

„Schlaflos“ nachází svůj obraz v kořenech gothic rocku i v „kjůrackých“ kytarách a díky současnému, samply notně obohacenému, rockovému zvuku, atmosféru konce alba mile nadlehčuje. Ne snad, že by se člověk po tom všem trápení vznášel na obláčku, ale jako osušení tváří určitě funguje víc než dobře. Už pro jakési odhodlání a naději v Henkeho hlase. „Am Abgrund“ se v závěru vrací opět v kruhu k úvodní dominanci klavíru, přednesu a lehkého synťákového mlžení. Studený a neveselý přednes se i tentokrát pokouší narušit chvilka, která evokuje první sluneční paprsky v chladném a zamračeném dni.

Berme to jako poselství nové desky Goethes Erben, která mi svými netradičními vyjadřovacími prostředky a svou atmosférou lehce připomíná nezapomenutelný debut Lacrimosy. To, že stojíme na hraně propasti ještě neznamená, že do ní musíme spadnout. Goethes Erben se dokázali vrátit ve velkém stylu. Nepomáhají si nadhledem, který si klasikové žánru můžou dovolit. Naopak. Natočili desku, která je zatraceně vážná a těžká…a krásná. Někdy se zkátka vyplatí neodcházet předčasně. Z koncertu ani ze scény.

Hodnocení: 90%