Jak se povedl první koncert poprázdninové sezóny z dílny CzS? V jaké kondici byli Angelspit? Jak jim to sluší ve čtveřici? Zahráli Akimbo mytický přídavek „Boys, Boys, Boys“? Jak to všechno znělo na Sedmičce? Povedlo se to? Přišli lidi? Odpovědi na tyto a další otázky pro vás máme v čerstvém reportu.
I když všude kolem sebe vidíme zuřit období nazývané marketéry „Back to school“, je pro nás září dobou, které říkáme spíše „Back to clubs“. Proto jsme s otevřením poprázdninové sezóny zbytečně nečekali a hned na druhou zářijovou sobotu pozvali do hlavního města australskou cyberpunkovou hvězdu Angelspit a jejich tuzemské industriální protějšky Akimbo.
Šumperská industriální jednotka Akimbo oproti australským, vysoce technizovaným hvězdám dorazila tradičně s několika páry pracovních rukavic, poloprázdnou basou svých oblíbených piv a kufrem plným rezavého šrotu. Newyorský rodák Matt, skládající bicí soupravu pro vystoupení headlinera, změřil perkuse kolegů lehce zděšeným pohledem, o to profesionálněji se ale s rezavým tetrisem na podiu vypořádal místní zvukař.
Pod heslem "tady na Sedmičce šetříme každej centimetr" se s jeho pomocí nakonec trio vměstnalo na legendární dva metry strahovské undergroundové kaple a po osmé večerní (a úspěšném rozvzpomenutím nad zaheslovaným notebookem) se mohlo začít. Hnáni ryzí energetickou šťávou z jesenických hor zacpali několika desítkám návštěvníků sluchy šrotující mašinérií, která poprvé za dlouhá léta jejich pražských zastávek dostala zvuk natolik čistý, jak jen hromada drceného kovu může mít.
Akimbu totiž konečně bylo na koncertě zase pořádně rozumět a odhalilo jak „hezké písničky“, tak potvrzení staré pravdy, že s dobrým zvukem je Akimbo velmi dobrá kapela. Pod hlukovou stěnou se ukrývají jindy těžko odhalitelné poklady v podobě melodických linek, takže i ten „kravál“ najednou dával smysl. To ostatně potvrdil i vyprosený desetiminutový přídavek, dnes už legendární předělávka summer hitu „Boys, Boys, Boys“ od Sabriny.
Jedinou pihou na kráse bylo, že Angelspit kvůli zdržení začali místo v devět až ve čtvrt na deset, což jim v kombinaci se zdejší striktně drženou „policejní hodinou“ nedávalo zas až tak velký hrací prostor. Na myšlenky na konec je ale ještě dost času a tak se raději vraťme na začátek.
Ten nám Angelspit, rozšíření tedy o bubeníka Matta a kytaristu George (ano, byl vám povědomý správně, opravdu tu před pár lety hrál s Cruxshadows v Rock Café) naservírovali lehce se zpožděním hned v úvodu masakry stylu „Kill Kitty“. Velmi slušně zaplněný prostor před pódiem tak mohl absorbovat vynikající zvuk s ohromným (ale ne bolestivým) tlakem, ale přitom čistotou, která dávala možnost vychutnat si hrátky se stereem, cinkavé zvuky, industriální rytmické pazvuky či vokodérové koření hlasu.
Kapela do toho šla hned od začátku natvrdo a nešetřila se až do úplného konce, zcela zřejmě tlačená dopředu vynikající výměnou energie s publikem, kdy se bez přehánění celá místnost vlnila tančícími těly (kterými občas prolétlo i poctivé punkové pogo). Navíc nemálo lidí poměrně přesně vědělo, na co jde, takže znali texty a slyšitelně si zpívali, což Angelspit ocenili občasným zapůjčováním mikrofonů fanouškům.
Oba hlavní „křiklouni“ na sebe strhávali stejný díl pozornosti, kytarista George v zadních řadách sice nebyl moc vidět (zato hodně slyšet) a bubeník Matt bicím nic nedaroval, jakkoliv mu k okázalé a naprosté sebejistotě známějších kolegů typu Joe Letz přeci jen ještě žďibínek chyběl. Rytmika tedy držela pohromadě jak přibitá, což je u kapely tohoto ražení to vůbec nejdůležitější.
Výsledné vysoce šlapavé cyberpunkové zvíře (které zpoza pultu do sálu na chvíli vyhnalo i samotného pana zvukaře, aby šel kapelu ocenit uznalým pokýváním hlavou) trhalo a v nejlepším slova smyslu masakrovalo Sedmičku explozivní (avšak ne násilnou) energií a hity ze všech vydaných desek. Od „100 %“, „Vena Cava“ nebo „Wolf“ z debutu dostali posluchači naservírovány i novější „Ditch The Rest“, „Like It, Lick It“, „Fuck The Revolution“ či „Toxic Girl“. Z nového alba „Hello My Name Is“ sice (možná trochu překvapivě) nezaznělo až tolik tracků („Static“), ale evidentně to nikomu nevadilo. Možná za tímto silným „best of“ výběrem stál i zkrácený čas.
Před nesmlouvavým výkonem Angelspit nakonec kapitulovala i jinak přísná časová pravidla a dovolila kapele se i po desáté ještě jednou vrátit na podium, aby poslední ranou „Wreak Havoc“ triumfálně završila koncert a dorazila dav. Publikum se sice pokoušelo vyprosit si ještě jeden nášup, ale čas a pravidlo „ v nejlepším přestat“ rozhodlo za ně.
Pak už tedy zbývalo jen všeobecné hromadné focení, povídání s kapelami, nákupy suvenýrů a tance do setu DJ Danaiela, který zakrátko vtáhnul první občerstvené diváky zpět na taneční parket. Výborně.
Jak tedy koncert Angelspit a Akimbo shrnout? Stačí si jen zrekapitulovat ingredience – skvělý klub, vynikající kapely, dvojitá strhující show narvaná energií k prasknutí, parádní zvuk, velmi slušná návštěvnost lehce pod hranicí stovky lidí (thanks to all Polish friends who attended and supported the event!) a v neposlední řadě prostě úžasná atmosféra. Co z toho vyjde? Jeden z TĚCH koncertních večerů, na které se bude ještě dlouho v dobrém vzpomínat. Nejen mezi diváky, ale i mezi námi jako pořadateli. Děkujeme!
Fotoreport najdete v naší Galerii.
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.