Členové rakouské žánrové stálice L'Âme Immortelle se v posledních letech věnovali svým bočním projektům tak intenzivně, že to vypadalo na rozpad původní formace. Na začátku tohoto roku se ale vrátili na scénu s novinkou „Momente“, kterou pro čtenáře zhodnotil Pavel Zelinka
L'Âme Immortelle – Momente
Vydavatel: Trisol (www.trisol.de)
Rok 2008 byl pro Sonju Kraushofer a Thomase Rainera opravdu nabitý. Vydali řadovku „Namenlos“, následně remixové album „Durch fremde Hand“ a nakonec i DVD „Jenseits Der Schatten“ zachycují jejich tehdejší živou formu v obrazové podobě. Není divu, že dvojice si dala od L'Âme Immortelle oddech. Přesto téměř 4 roky ticha je přeci jen nečekaně dlouhá pauza, kterou oba protagonisté vrchovatě vyplnili svými bočními projekty.
Thomas naplno rozjel svou aggrotech mašinu Nachtmahr, Sonja se věnovala nejdříve akustické Persephone, aby v loňském roce představila veřejnosti svou novou, temně rockovou partu Coma Divine, ve které najdeme i Ashleyho Dayoura, doprovodného kytaristu L’ame Immortelle na živých koncertech a předáka vitálních gotických rockerů Whispers In The Shadow.
Přiznám se bez okolků, že tvorba rakouské dvojice mě z posledních desek, které Sonja s Thomasem vyprodukovali, moc nebavila. V základu EBMková kapela začala do své tvorby přibírat rockové elementy, až se mohlo neznalému posluchači zdát, že L'Âme Immortelle jsou vlastně rockeři s mírnou úchylkou pro ostře syntetické zvuky. Takový vývoj sám o sobě není důvod k zatracení, horší je ovšem skutečnost, že z rocku si Vídeňáci vzali elementy, které (slušně řečeno) smrděly hardrockovou provinční šedí. Ruku na srdce, spřáhnutí se s Oomph! je hlubší stigma, než se na první pohled zdá.
A pak tu máme samotný Sonjin přednes. Profesionální, suverénní a tudíž plasticky ochotný transformovat veškeré hnutí zjitřené mysli do hudební podoby. Na jednu stranu velká devíza, na druhou stranu možnost, jak zparodovat svoje vlastní konání. A Sonja ne vždy v této oblasti šlápla na pevnou půdu.
Vraťme se ale k nové desce „Momente“ a rovnou s potěšením konstatujme, že na novince rapidně ubylo rockových elementů, i když ty nezmizely úplně. A to je také dobře. Album se rozjíždí nenápadně, a to připomenutím básně Théodore de Banvilleho L’Étang Mâlo, která tehdy 16letého Thomase inspirovala k pojmenování kapely. Ale ani následující položky nehýří agresivitou a vysokým číslem BPM. Jakoby se oba protagonisté vyřádili bokem a domů (myšleno L'Âme Immortelle) se vracejí zklidnění. A nutno dodat soustředění a po letech i zkušení.
I když první opravdu hybnou položkou je kousek Demon Be Gone, dvojice nás i tak dokáže zabavit. Podmínkou ale je skutečnost, že přijmeme duo ne jako tvrďáky, ale jako popaře s melancholickými a jen tu a tam ostře elektronickými sklony. Řvavý Thomasův vokál prostě uslyšíte na desce méně než smyčce podbarvující řadu balad.
L'Âme Immortelle - Wie Tränen im Regen
Velkou devízou desky je její aranžérská pestrost, za kterou je spoluodpovědný Patrick Damiani. Ano, bývalý parťák Jerome Reutera, který tak zvukově vyšperkoval několik alb (neo)folkových Rome. Na albu tak uslyšíme nejen elektroniku, ale i nečekané linky basovky v nejrockovější Dort draussen, sitár podmalovává údernou Demon Be Gone a další nástroje, které na mě vyplouvají s dalším a dalším poslechem. To už se dostáváme k nejcennější skutečnosti. „Momente“ mě totiž ani po dvou měsících poměrně intenzivního poslechu ještě nezačalo nudit.
Hodnocení: 80 %
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.