Dnešním  článkem opět vykročíme ze zavedených hudebních hranic CZ Sanctuary. Téma exorcismu se objevuje v textech mnoha kapel a je ústředním motivem mnoha vlivných filmů. Proto s odstupem uveřejňujeme také druhou část zajímavé seminární práce Jakuba Krásného, který se na vymítání ďábla podíval z pohledu populární kultury.

Posedlost a vymítání ďábla jako motiv v populární kultuře

Inspiraci v rozebíraném tématu hledaly od počátků snad všechny formy populární kultury, pochopitelně s historicky první literaturou, přes prvotní filmová díla (mistrně téma ďábelského mámení vystihl snímek Häxan : Čarodějnictví v průběhu věků,1922), výtvarnou scénu až po vysloveně obsesivní zaujatostí ďábelským mámením v hudebních hnutích zejména sedmdesátých a osmdesátých let.

O skutečně masové rozšíření kontroverzního tématu posedlosti a jejího léčení duchovní cestou se zasloužili až několikrát jmenovaní Blatty a Friedkin, kteří překonali dosavadní hororové vize satanských snímků svým intenzivním zaujetím pro posedlost jednoho konkrétního člověka, navíc naivní desetileté dívky.

Film Vymítač ďábla se zapsal do paměti populární kultury tak silně, že se za poslední dekády stal synonymem pojmu exorcismus. Jeho drastickému převedení do té doby spíše tabuizovaného tématu na filmová plátna se věnuje celá řada studií, odkazuje na něj mnoho knih a dodnes jej úspěšně vykrádá celosvětový filmový průmysl. Nechybí snad v žádné heslovité encyklopedii v éteru internetu.

Vrcholem zpracování tohoto tématu pro průměrného příjemce internetu je heslo „HowExorcism Works“ v populárně naučené online encyklopedii www.howstuffworks.com. Naštěstí se však místo obávaného návodu na to, jak úspěšně provést rituál vymítání ďábla uchyluje pouze k tradiční definici a opakovanému citování Friedkinova díla – „Pokud jste viděli film The Exorcist z roku 1973, máte alespoň trochu tušení, o čem asi exorcimus je.“

Pro všechny, kteří by stále tápali, v tomto odkazu nabízí wikipedie.org seznam děl, ve kterých se objevujepřímo motiv následného vymítání posedlosti.

Filmové fantazie vs. zdokumentované předlohy

Jak už bylo vyřčeno v předchozí části, doložená fakta zaznamenaných případů exorcismu a jejich dalece přenesená, fantaskní podoba ve filmovém průmyslu se nepřehlédnutelně liší. Ostatně, přehnaná dramatizace a přihuštěná tajuplnost jsou základním stavebním materiálem hororového žánru, v subžánru „posedlostí“ pak zejména.

Ústředním zdrojem všech inspirací setrval od roku 1974 až dodnes bezejmenný třináctiletý chlapec z marylandského případu, přenesený do populární kultury spisovatelem Thomasem B. Allenem (Possessed). Ani v této části práce se ale rozhodně nevyhneme návratu k výše probíranému případu německé oběti exorcismu Anneliese Michel. Rozdílné podoby skutečné předlohy a následné filmové senzace The Exorcism of Emily Rose ve svém příspěvku pro Katolický týdeník výstižně zhodnotil Jan Paulas.

Na základě jeho recenze, která jinak překvapivě opomíjí klasického Exorcistu a srovnává pouze s pojetím ďábla ve filmu Přichází Satan! (1976), můžeme dobře vystihnout celou podstatu popularizace tohoto tématu. A to v úryvku, v němž popisuje slabá, přepjatá místa filmu:

„Těmi jsou bezesporu scény zachycující ďáblovy útoky, resp. dívčiny záchvaty posedlosti. Jejich vypjatost a ukřičenost, podmalovávaná hudbou, hraničí až s dryáčnictvím (dobře se hodí do reklamních filmových upoutávek). Je to častý problém filmových tvůrců, jak vizuálně zachytit nadpřirozené jevy a přitom nesklouznout do pohádkovosti či trapné popisnosti.“

Pohádkovost bychom v zaběhnutém slova smyslu v tomto drastickém hororu hledali stěží. Nadpřirozených fantazií, které digitálními triky přetransformovávají okolí hlavní hrdinky v zástupy hrůzně protažených ďábelských tváří, zde ale najdeme víc než dost. Klasických klišé jakými je zuřivé štěkání, plivání, křečovité svíjení a hlasité rouhání se ale v samotných scénách s vymítáním drží film nejpevněji.

Stejně jako v případě Friedkinova Exorcisty však autoři dalece překračují hranice fyzické únosnosti hrdinčina trýznění a tím pádem uvěřitelnosti. To vše ve prospěch posilování žánrových stereotypů typického hororu jednadvacátého století.

V průběhu filmu samotného nabídnou herci představující lékařskou obec několik vysvětlení jevů provázejících posedlost, které se dají docela dobře aplikovat i na osvětlení některých zaznamenaných projevů u Anneliese Michel – smyslové halucinace (zápach, spatření ďáblovy tlamy), extrémní paranoia, nepřirozené pohyby a pokřivení těla při záchvatech epilepsie.

Na druhou stranu, například pojídání brouků si tvůrci pravděpodobně mohli propůjčit od pradávné postavy posedlého Renfielda ze Stokerova románu Dracula a jeho filmových adaptací. Jinou stravovanou odporností, přidávající na intenzitě filmové posedlosti, bývá občas i konzumace syrového masa. Ačkoliv jsem na předchozích stánkách hovořil v doložených případech o jednoznačném narušení stravovacích návyků u postižených obětí (jednalo se o nepřijímání potravy), tento mýtus je spíše dalším prolínáním populárních žánrů jako jsou kanibalské (např. Cannibal Holocaust) , upíří (lednicová scéna v My Best Friend Is a Vampire apod.) a zombie horory (bez výjimky všechny plné okusovaného masa).

Mezi nejčastější klišé vymítačských scén patří bezpochyby levitování. Ať už samotné oběti posedlosti (od prvotní Regan z Vymítače ďábla až po nedávný bollywoodský kýč 1920) nebo ještě oblíbenější – předměty kolem nich (nábytek se vznáší po pokoji, talíře se rozbíjí o stěnu atd.). Tento fantaskní a hororovými tvůrci oblíbený prvek byl propůjčen již od černobílých klasik typu House on the Haunted Hill (1959) a slučuje se pouze s vyvrácenými povídačkami o levitujících svatých sochách v marylandském případě.

Z proslavených tzv. „reálných“ případů nadpřirozených jevů (např. „enfieldský případ“ levitace dětí a předmětů v jedné londýnské domácnosti ze sedmdesátých let zachycený na sérii fotografií) si pouze propůjčil dalšího chytlavého strašáka na plátně – obávaného poltergeista.

Bez zajímavostí není ani užití hmyzu a říše zvířat se ve snímcích typu The Exorcism of Emily Rose za účelem obklíčit postavu exorcisty, zabránit ji v pokračování vymítacího rituálu.

Žádný z citovaných případů ani jím obklopených vyprávění nezmiňoval klubka hadů sypající se na hlavu, hejna much plnící exorcistova ústa, ani stáda koček drásající jeho tváře. Tyto fantazie pravděpodobně pocházejí od starodávných čarodějných mýtů, které dávají postavám v moci ďábla schopnost promlouvat a ovlivňovat chování zvířat.

Jedním z nejaktuálnějších amerických snímků znovu se vracejících k Friedkinově odkazu a postavě ostříleného exorcisty na posledním tažení je také horor The Last Exorcism (2010). Příběh reverenda Cottona Marcuse, muže se sedmačtyřiceti zářezi na pomyslném vymítacím kříži, je situován do poměrně originálního prostředí louisianské farmářské komunity spravované fanatickým knězem.

Silný hororový potenciál hrotící téma posedlosti do extrému můžeme u tohoto filmu připsat producentské skupině protřelých odborníků, jakým je zvrhlý filmař Eli Roth (Hostel 1, 2) či tvůrci stále aktuálního zombie hitu Dawn of the Dead. Ti se rozhodli stupňující posedlost venkovské dívky Nell sledovat pohledem účastněného i ostrou střihovou skladbou, která děsivě koresponduje s jejími tělesnými proměnami – zejména pak oblíbeným motivem vykloubení některé část těla doplňované bolestným křupáním. Velkou výhodu v tomto ohledu poskytla filmařům samotná představitelka posedlé dívky, hypermobilní herečka a bývalá baletka Ashley Bellová, která se do všech nepřirozených poloh ochotně kroutila sama.

Zejména díky tomu se o filmu, jinak nijak zvlášť vysokých kvalit, hovořilo v recenzích jako o první originálně zpracované podobě exorcismu od legendárních výkonů Lindy Blair z roku 1974.

To například dokazuje Jarett Wieselman pro New York Post v úvodu rozhovoru s herečkou: „Od té doby každý herec, který plival hrachovou polévku a protáčel hlavou neunikl srovnání a zastínění Regan. Ovšem v případě filmu Last Exorcism opravdu věřím, že Ashley Bellová nejen vynesla prototyp ´posedlé dívčiny´ na další úroveň, ale také přinesla Oscara-hodnou práci…Ashley vytváří jednu z nejuvěřitelnějších postav obětí, kterou kdy hororový film viděl“.

I v jejím případě se představa posedlosti naplňovala především silnou dávkou hrané hysterie. Ta prostupuje, od prvních momentů ďáblova ovládání po poslední výdech vymítacího rituálu, všemi subžánrovými snímky jako nejdůležitější linie stavu hlavní postavy. Za její nejintenzivnější ztvárnění se obecně považuje (jinak jen okrajově tématický) výkon hlavní představitelky v díle Possesion, Andreje Zulawského.

Zároveň je také hlavním pojítkem mezi světem skutečné labilní duše léčené kontroverzními formami exorcismu a filmovými fantaziemi posedlých na plátně.

Závěr

Z prostudování i pouhého výběru mediálně (nechvalně) proslavených kauz s duchovními, kteří uchopili osud duševně nemocných pacientů do svých rukou, je čtenář jednoznačně směřován proti čemukoliv, jako je uvěření v posedlost a její životně rizikové vymítání odsoudí o to spíše. Mystérii opředené výpovědi kněží o démonech a nadpřirozených silách pak neortodoxní recipient médií nemůže chladným uvažováním označit za nic než holý mýtus. Zaujatý divák, na druhé straně, rád využije oblíbeného popisku producentů „založeno na skutečném příběhu“ a pohrouží se rád do dále mytizovaných nadpřirozených vyprávění.

Přirozenou snahou filmových tvůrců je dnes dále rozvádět, dokreslovat, přiostřovat a mytizovat původní inspirace průkopníka Friedkina o hrůzyplné prvky, které chrlí novodobé podoby hororového žánru. Přes všechny prostředky digitálními efekty pěchované produkce posledních let ale pravděpodobně nikdo z nich nijak zásadně nepřesáhne jeho pojetí exorcismu. Stejně jako si jej středoproudý svět popkulturního příjemce navždy bude spojovat s ohyzdnou tváří dvanáctileté Regan McNeilové štěkající na potřísněné kněze salvu odzbrojujících vulgarismů.

mohlo by vás také zajímat

Říjnové strašání

Zářijové strašání

Srpnové strašání

Červencové strašání