Pátek 9.5.
Sepsal: Pavel Zelinka

...Letos podruhé, přesto namlsán nabušeným soupisem kapel se ženu do nekonečného kolotoče koncertů a přesunů pěšky a tramvají. Tentokrát s téměř kompletním CZS týmem. Jdeme na to! Rozšíření stanového městečka přineslo nám stanujícím mnohem větší výběr míst k rozbití dvou plátěných přístřešků, které se měli stát našimi příbytky po dobu festivalu, ale hned po jejich zatlučení nebylo na otálení místo. Program na mnoha místech už frčel na plné obrátky a bylo potřeba vyrazit do terénu!

Moje první kroky (stejně jako v loňském roce) vedly do haly Werk II kde to už rozbalil Peter Spilles, předák Project Pitchfork, který v loňském roce překvapil spolu se sličnou Jinxy jako Santa Hates You (www.myspace.com/santahatesyou) a jeden z letošních koncertních křtů je čekal právě na WGT. Už album překvapilo minimalisticky elektronickým zaměřením, které je v opozici vůči současnému rozkošatělému soundu Project Pitchork. Čistá energie, minimalismus v rytmech i textech. A přímočarost spojená s často použitou němčinou. Na můj vkus moc ostrá facka hned na začátek, což ovšem neznamená, že bych si jejich vystoupení jindy více neužil. Rozprostřená popová náruč objímací davy v tvrdě elektronickém zajetí. Tak bychom mohli charakterizovat duo Solar Fake (www.myspace.com/solarfake) z Berlína, které na mikrofonu skrývá Svena Friedricha, zpěváka dark rockových Zeraphine a ex-frontmana Dreadful Shadows. A také více ohlasu, více návštěvníků, dotaženější projekce (filmy z 50. let, mikrozáběry,...) a před mým odchodem řádně přitvrzený cover Creep od Radiohead. Byl ale čas vyrazit do středověkého bludiště bastily sv. Mořice a zjistit, jak si na festivalu povede první český zástupce - pražští elektronici Tear (www.tear.eu). Ti tuto scénu otvírali a bylo jasné, že narváno tu tedy nebude. To ale Zděnkovi Vovesnému a spol. nezabránilo, aby nepředvedli plnokrevný výkon, tak jak ho známe z českých luhů a hájů. Zařazení předělávky Dominion od Sisters Of Mercy byl nenucenou vábničkou do sálu, jež se na konci 40minutového bloku slušně zaplnil. V tracklistu se objevily tři novinky (Little Girl, Rush a The Gem) a bezproblémově kvalitativně zapluly do elektropového výraziva kapely. Spokojenost na obou stranách a pár Cdček vhozených mezi diváky stvrdilo dobrou reprezentaci ČR.

Po Češích okoupila valený sklep Moritzbastei pětice Transit Poetry (www.transitpoetry.de), u jejíž druhé elektro-goth-rockové desky Shamanic Passage Through The Embers jsem se až na úvodní singl dost nudil. O to větší překvapení přišlo s jejich setem, který sázel do fanoušků jednu šťavnatou pecku za druhou a nadšení obecenstva si zaslouženě vychutnával zvlášť vegansky zaměřený zpěvák Sascha Balch. Buď jsem zmíněnou desku špatně poslouchal nebo čerstvá novinka posunula kvalitativní laťku od dost výše. Zde znovu ještě poděkuji jednou Tear za dobrou večeři a vracím se do haly Werk II., to ještě chvíli smaží 32Crash (www.myspace.com/32crash), nový projekt Jean-Luc de Meyera z Front 242 a dvojky Implant. Jejich elektro punk se silnými melodickými momenty podpořil především velmi dobrý padista a samozřejmě charismaticky Jean-Luc za mikrofonem. Kdo se chystá na Castle Party, tak se má na co těšit! Předposlední položkou pátečního programu obstarala anglická partička Dragons (www.myspace.com/dragons1), kterou předcházely nadšené reakce specializovaných časopisů, kteří jejich debut Here Are The Roses ověnčily nálepkou největšího překvapení loňského roku. Osobně se musím po shlédnutí koncertu k nadšenému davu přidat. Rock sexteta totiž zajímavým a osobně si myslím, že také přitažlivým způsobem saje inspiraci z mnoha směrů. Při poslechu energického setu mě napadali příměry k Joy Division (asi nejvíce), U2, Placebo, dokonce i Clan Of Xymox a to prosím vše v naprosto nenásilně formě pouhých náznaků. Dragons rozhodně nejsou žádné sezónní vykalkulované zboží a není divu, že si objev osobně přišly přeměřit Ronny s Clan Of Xymox, Eskil z Covenant i dvojčata Humberstoneové z In The Nursery.

Na úplný závěr na půlnoční překvapení otevřela své útroby i hala Agra, aby poprvé v 17leté historii festivalu přivítala legendu Paradise Lost (www.myspace.com/paradiselostuk). Přiznám se, že jich tvorba mi s nástupem nového milénia unikla mezi prsty a jedinou informaci, kterou jsem měl v paměti uloženou, že letos v zimě v Praze předskakovali mnohem hladším HIM. Tradiční hutný rock až metal ale nebyl to, co mě osobně chytlo za srdce a když k tomu přičtu nepříliš výrazné položky první poloviny setlistu, tak nám z toho s Paesantem vyšel jasný závěr - je třeba po prvním dni nabrat energii do dalších dnů festivalu.
 

---

Sepsal:Paesant

Poprvé se konečně i já dostávám na festival tak rozsáhlého měřítka jako je Čechům díky dostupnosti blízký, díky zaměření však stále hluboce neznámy festival Wave Gotik Treffen. S photopassem u boku mám nelehký úkol v průběhu čtyř dní připravit pro CZ Sanctuary fotoreport, který by představil, o co vlastně na jednom z největších světových setkání lidí z gotické subkultury kráčí. Díky informacím, které se ke mně dostaly jsem si již předem nedělal veliké naděje, že by se mi podařilo stihnout shlédnout a zachytit alespoň třetinu z toho, co bych rád. WGT je svým rozsahem o šestnácti oficiálních místech dění a několika dalších neoficiálních, kde to nepřetržitě sálá příjemnou atmosférou, zážitkem, který se jen stěží dá polapit hned první rok.

 

V zatím dvoučlenné skupině přijíždíme páteční slunečné odpoledne do ulic Lipska. Začíná oblíbená dětská soutěž - "kdo první zahlédne bubáka". Chvíli bloudíme a tak se skóre stále drží na 0:0. Za pět minut už nemá smysl počítat. Během jednoho odpoledne vám společnost asi třiceti tisíc vystylovaných zástupců gotické scény okupujících město připadá jako běžná denní rutina. Po vyřízení všech administrativních potřebností, které se díky velmi příjemnému přístupu příslušných organizátorů nestávají žádnou zátěží, se vydáváme zabrat ideální místo k našemu čtyřdennímu spočinutí. V kempu už můžeme jasně rozeznat rozdíly mezi těmi, kteří se do svých prostých stanů vrací po programem nabitém dni pouze k pár hodinám přespání a mezi těmi, kteří jsou na festivalu poněkolikáté a vytváří si komfortní stanová městečka s grilem a slunečníky. Všichni si ale přijeli sedmnácté WGT užít po svém a nikdo nevypadá, že by měl se svým sousedem jakýkoliv problém. Už první komunikace v kempu mě příjemně překvapuje všudypřítomnou přívětivostí a vzájemným respektem. Také se ovšem ihned dostáváme do komické situace, když se němečtí stanoví kolegové pozastavují nad naší prapodivnou mluvou a kladou ihned lámavou angličtinou otázku "guys, where are you from?"....odpovídáme "Czech Republic"...přichází delší odmlka a po ní oblíbený výraz průměrného uživatele Vampire Freaks ..."awsome"...Češi jsou tu zkrátka stále stejně exotickým jevem asi jako návštěvníci z Nového Zélandu nebo Ekvádoru.

Když jsou stany postaveny a hlad zahnán studenou festivalovou stravou, s programem připomínajícím svým rozsahem spíše mapu Šumavy a okolí, se vydáváme do centra dění. Tedy jednoho z center dění, hlavní třídy neoficiální přehlídky "freaků" a největší koncertní hale Agra. Začíná soupeření pořádně vypečených kostýmků, na které jsem byl zvyklý z Castle Party, ale nespočetněkrát většího měřítka. Nemá smysl se dále rozepisovat nad rozmanitostí modelů, můžete se sami přesvědčit z fotoreportu, nicméně po chvíli už ani nevíte kam dřív obrátit zrak či aparát. Ani kdybyste se procházeli po pomyslném molu této "freak parade" ve verneovském skafandru, neměli byste jistotu, že právě vaše image bude ta nejpoutavější.
 

 

Poté přichází obávaná část pátečního večera, kolega Pavel se odebírá podpořit českou scénu do vzdáleného Moritzbastei a já si nenechávám uniknout Lipskou stálici, industriální klauny z Das Ich. Jako daň ale přichází nutnost zorientovat se první den v tom leč příjemném, ale nepolapitelném zmatku na vlastní pěst. Vydávám se tedy stále narvanou hlavní třídou přilehlou koncertní hale Agra k zadnímu vstupu s nadějí, že s rezervou stihnu začátek vystoupení a v klidu nacvakat první tři skladby. Omyl, zklamání, dezorientace! Narážím na obří frontu, kterou poctivě vystojím, abych pak zjistil, že první tři skladby jsem prošvihl a tudíž si na fotky jedněch z vizuálně nejzajímavějších koncertujících musím počkat do příště. Das Ich zaplnili s přehledem obří průmyslový prostor a tak naštvaný sám na sebe postávám vzadu a snažím se užít si alespoň zbytek koncertu. A během několika minut se přesvědčil, že Das Ich jsou opravdu naživo stejně přísní a šílení, jak je známe z videí. Na pozadí morbidního rezavějícího oltáře děsivě ostrých hran předvádí Stefan Ackermann a Bruno Kramm s klávesovou výpomocí napravo svoje skřípavé divadlo. Zatímco Stefan září svým ďábelským účesem a zpěvem, Bruno provádí vpředu své kreace, které připomínají porouchaného japonského domácího robota, který se obrátil proti svému majiteli. Vychrtlý a splašený jako laň , která se vytrhla z pytlákovy pasti pobíhá a vykřikuje zběsilá hesla do nadšeného několikatisícového davu. Podívaná z které naskakuje husí kůže. Na závěr Das Ich slibují můj oblíbený Destilat, ale to už se na podiu objevuje někdo z organizace a striktně vyhlašuje konec vystoupení a přípravy na další show. Nejprve přichází zklamání, poté respekt k dokonale zvládnuté režii večera. Přípravy pódia probíhají s úctyhodnou rychlostí a všechno šlape jak má.
 

Zanedlouho už sál rozpráší ostrý future rock´n´roll formace Sigue Sigue Sputnik, která vlítla na pódiu a páteční večer rozproudila svojí typicky úchylnou glam electronikou. "Stereo, video..." a pozlátková mašinérie odpálila svoje rakety s energií hodnou čistokrevného syrového punkrocku rovnou do vzpamatovávajících se lidí. Na to, že Sputnikové předvádí svou cyber disco performanci více než dvacet let, na šokující oblečky odrážející světla reflektorů rozhodně nezanevřeli. Z WGT 2008 v každém případě kapela, která mě ze všech nejupřímněji pobavila.

První tři skladby jsou ale zamnou a já se zodpovědně vydávám s předstihem, ale silně dezorientován, na jízdu tramvají směrem k místu zvanému Werk II. Všude kolem se to stále hemží ne desítkami, ale stovkami zmalovaných tváří navlečených do černé barvy, které v noci osvětlují přistavené reflektory. Na zastávce tramvaje mě čeká snad nejtypičtější obraz celého Gotik Treffenu - chodník nacpaný vyčkávajícími goths, kteří vás s úsměvem přijmou mezi sebe a společně čekáte na jedinou ne nepříjemnou mačkanici v dopravním prostředku, kterou můžete zažít. Festivalová tramvaj čísli 11 přijíždí a "Grufties" se hrnou dovnitř. Tramvaj je zahalena do temnoty, všichni se na sebe lepí, ale nikdo na nikoho nepokřikuje, jen občas sem tam někdo zvýší hlas, aby zavolal a pozdravil svého známého na druhé straně. Všichni navzájem z blízkosti oceňují vzhled několika přítomných pečlivě oháknutých freaků a obdarovávají se sympatickými pohledy. Největší paradox nastává, když se obrací klasická situace, kterou známe z cestování MHD u nás a nastupuje jeden "normál", aby mezi festivalovými zjevy zastal roli "divného pasažéra". Tato situace mi po návratu domů, kdy vás při nastoupení do tramvaje díky vašemu vzhledu ostře propíchnou znechucené pohledy většiny cestujících, chyběla nejvíc. Ale nebudu předbíhat. Když monitor ohlásil již několikátou stanici, která mým uším přes bujaré konverzování cestujících zněla jako prasečí zachrochtání a tramvaj kamsi zahnula, usoudil jsem, že je na čase vystoupit, protože jsem se asi právě ztratil. Jaké překvapení, když jsem vystoupil přímo před vstupní bránou do Werk II.

Přes příjemnou zahrádku mezi domy, kde to vonělo grilovaným masem se dostávám dovnitř akorát, abych se zařadil do fronty fotografů a prohlédl si připravující se 32 Crash. O projektu frontmana Front 242 už se ve své části zmínil Pavel, tak můžu jen přiložit svou chválou na nesmírnou energii, se kterou rozezněli stěny bývalé továrny. Hutné, ale melodické linky s rytmickým doprovodem rozsáhlé soupravy padů, jejichž trýznitele musím označit za toho nejlepšího, co jsem měl doposud možnost vidět. První den, další perfektní zážitek a zpětně zhodnoceno asi nejlepší z tvrdších elektronických projektů, co jsem za čtyři dny shlédl.
 

Na konci vystoupení 32 Crash se také konečně znovu potkávám s pátečním souputníkem a už s klidem a jistotou, že tudíž trefím do vzdáleného kempu užívám další formaci Dragons. Nehořím sice takovým nadšením jako kolega, protože po předchozích show mi jejich poklidný melancholický rock připadal jenom jako dobrá kulisa k vstřebávání zážitků dne, ale hudební kvality předvedli skutečně naplno.
 

Atmosféra koncertu s romantickým prvkem růžemi ověšeného pódia příjemně zahřála před cestou tramvají zpět k Agře a kempu.
 

Tam se ještě z posledních sil vydáváme s nevalným očekáváním shlédnout začátek, pro řadu lidí toho nejlepší z gothic metalu na WGT 2008, britských Paradise Lost. Na podium přiběhl frontman, kterého jsem díky civilnímu oblečení (šortky, tričko) nejdříve považoval za technika kapely a spustili klasickou, tvrdě rockovou show, která nám ale do rozpoložení večera zcela nezapadala. Tak jsme se odpotáceli strávit první chladnou noc pod stromy v nedalekém kempu s vidinou ještě nabitějšího programu k sobotnímu dni...
 

FOTKY KAPEL NALEZNETE "ZDE":
FOTKY ÚČASTNÍKŮ "ZDE":