Woodraf nám poslal na recenzi čerstvou desku jenoho z koní jeho labelu Bat-Cave. Pojďme se mu tedy podívat na zoubky.
Schröttersburg - Melancholia
Vydal: Bat-Cave, (41 min)
Nejspíš každý z nás ve škole chodil do třídy, která měla svoje krásky i svoje ošklivky. Ale většinou se mezi nimi najde taky holka, která vybočuje. Nesnaží se být prvoplánovou hvězdičkou a umí zaujmout něčím jiným, než tunou malovátek a blejskátek. Musíte se na ni pořádně zahledět, chvíli ji poslouchat a prokouknout její jinakost. A právě k takové slečně bych přirovnal tvorbu polské kapely Schröttersburg (právě tak se během okupace jmenoval domov kapely – tedy nynější Płock). Ta se nesnaží posluchači zamotat hlavu vlezlými melodiemi, moderními synťáky, ani se nepokouší oslnit pomocí cool image. Prostě dělá post-punk a dělá ho po svém.
Michał, Marcin a Krzysiek produkují svůj „hałaśliwy danse macabre“ od roku 2011 a nové album „Melancholia“ je následníkem předchozích dvou desek „Ciało“ a „Krew“. Pokud některou z nich znáte, víte aspoň zhruba, co čekat. Do žádných velkých stylových kotrmelců se trojice nepouští. Když zůstaneme u příměru kapely k nové, neokoukané a tak trochu jiné spolužačce, můžeme říct, že se do post-punkového vyučování dostává nesměle a opatrně. Hned úvodní „Joshua Ben Joseph“ je totiž s více než desetiminutovou stopáží a minimem vokálů spíš atmosferickou záležitostí, než nějakým divokým rockovým křepčením. K rozvážnému tempu se postupně přidávají nástroje, zvuky a nervózní nálady, které se přenášejí do titulního songu, jemuž jako by ten úvodní byl jakýmsi prologem.
Vokál je potom až nečekaně pevný. Umí přesvědčivě promlouvat i pořádně zařvat a celkově působí uvěřitelně už proto, že využívá polštinu, která dodává nahrávce na atraktivitě (i když – tohle bude nejspíš plusem jak pro koho). I nová spolužačka se umí odvázat a rozparádit. I když jí to chvíli trvá, třetí kousek „†††“ konečně rozpohybuje každé číro na koncertech Schröttersburg a lehce zrychlí celkové tempo nahrávky. Prostor dostávají i jednoduché synťáky, které mají většinou za úkol jen zpestřit zvuk a vyplnit chvíle, kdy se neřeže do kytary.
Žádný velký fofr to však do konce desky není ani tak. Trojice se cítí nejlíp ve středních tempech, když bicí a basa udávají poklidné tempo, do něhož občas vpluje zmíněný synťák a vypjatější i nervní momenty zařídí kytary. I tak je kapela schopná dát najevo bolest a vydat ze sebe, co ji tíží. Později se vrací do vyloženě pomalých poloh a „Siedem“ je opravdu čirou melancholií. Závěrečná věc „Popielec“ naopak ukazuje nejnaléhavější tvář trojice a umí pořádně nakopnout. Nová deska Schröttersburg možná není vyvoněnou a nafintěnou kočičkou, ale když se pustíte do bližšího zkoumání a nastražíte uši, zjistíte, že za pozornost a minimálně za jedno rande určitě stojí. Třeba se zabouchnete, ani nebudete vědět jak!
Hodnocení 70 %
Tracklist:
Přidat komentář
Vzhledem ke zvýšenému množství spamu je diskuse moderována. Schválení vašeho komentáře může trvat až 48 hodin.