"Vzpomínka" Rozze Williamse

Z obalu na cd vyjímám placku nadepsanou Christian Death-Only theatre of pain. Postarší paní, sedící vedle mne, nejprve zvědavě nakoukne, pohledem zaraženě přejede z hudebního disku na mne a podivně se zatváří. Na mé tváři přelétne letmý úsměv. Jak málo stačí k vyvolání smíšených pocitů v mysli neznalého... Myšlenky rázem zalétnou zpět mimo realitu.


Autor: Shadow

Počítám-li dobře, je tomu 44 let, co se v silně křesťansky založené rodině narodila budoucí legenda, nejvýznamnější tvář moderního deathrocku, inspirace pro další generace a především velmi sympatická a charismatická osobnost, jinak člověk tak jako já nebo vy. V šestnácti letech (1979) založil v sestavě Rikk Agnew, George Belanger a James McGearty skupinu s názvem, řekněme nekorespondujícím s ražením vlastních rodičů - Christian Death. Že by ortodoxní víra rodičů znechutila mladého Rozze natolik, že natruc založil spolek právě s takovýmto jménem? Ale kdepak, to si jen chlapci poupravili jméno módního návrháře Christiana Diora. Tedy vcelku nevinná náhoda? Nebo účelný dvojsmysl? Spíše oboje.

Ona sousedící paní, která se mnou sdílí cestu autobusem, se zatváří ještě pohoršeněji ve chvíli, kdy se ze sluchátek začne linout téměř pochodový rytmus písně Deathwish. Jednoduchá, avšak geniální a neuvěřitelně silná píseň startuje první dílo začínající skupiny Christian Death. EP nese název úvodní písně.



Tlumím volume. Stačí že mě sousedka má za podivína a bůhví, za co ještě. Nemusí mě mít za hulváta obtěžujícího okolí. Skladba zvolna končí a autobus vjíždí do zborceného a smutně vyhlížejícího areálu starých hutí. V mysli mi vyvstane představa žhnoucích pecí a znavených zdeptaných tváří dělníků, jejichž časy dávno minuly.

Přepínám na skladbu Desperate hell a z prostoru hutí mne stahuje teskné kvílení mnohem hlouběji, až do propadliště beznaděje. Hlas zpívající: *"I can't see but I don't care, nothing is the best gift you can find"* našeptává cosi o skrytém zoufalství a strhává kamsi mimo realitu, v prostorovou dimenzi, vytvořenou kombinací neuvěřitelně emociálního Rozzova vokálu, lehce pobrnkávající baskytary a metaforického textu. Ohňostroj emocí, soustavně vybuchující s každým Rozzovým slovem, s každým jednotlivým tónem, nemůže posluchače nechat bez následku... Zmocňuje se mě potřeba alespoň lehkého pohupování v rytmu písně.

Sousedka se na mě zadívá ještě podivněji. Asi tu píseň nezná... Pomalu procitám z jakéhosi tranzu - téměř na dvě vteřiny. Pak se mne opět zmocní zvuk mého oblíbeného hudebního nástroje - baskytary, jež mě vítá v dalším produktu geniální mysli, v písni Figurative theatre.

Zdánlivě nesmyslný text písně Mysterium iniquitatis, uvítání v "božím městě" s písní Stairs: Uncertain journey či polibek populárního kousku Romeo´s distress, to je tisíc a jeden důvod k obdivu. V té chvíli už jsem ovšem opustil hluboké vody původního EP Deathwish a vnořil se do nových písní, které Only theatre of pain, debutové album skupiny (obsahující všechny kousky z Deathwish, které pak vyšlo mnohem později, a řadu nových), přineslo právě se rodící americké deathrockové scéně. Kdo neuslyšel, nikdy nepochopí.

Zvolna se ovšem chronologicky posouvám k projektu Pompei 99, stvořeném v roce 1981 jako dítě Davida Glasse a především Valora Kanda a Gitane Demone, budoucích významných tváří Christian Death - s připojivším se Rozzem, který zde figuroval až do roku 1985. Vcelku psychedelická směs prvků post-punku a deathrocku opět kouzlí nepřítomný úsměv na mé tváři. Vždyť jméno skupiny se nese ve znamení Nostradamovy předpovědi konce světa. Rok 1999 ovšem už minul a lidstvo, k nepřílišné radosti matičky Země, přetrvává...

Konec světa se tedy nekoná, konec jízdy autobusem ovšem ano. Skřípějící dveře autobusu mi naznačují změnu repertoáru. Stoka roztodivných zvuků, hraničících s kakofonií v podobě následujícího Rozzova silně industriálního projektu Premature ejaculation, mne opět myšlenkami uvrhá k začátku dnešní "pouti". Zda-li do pekla, či hutí a strojíren, které se již krčí v dáli, to netuším. Dílo génia či choré mysli? Nejspíš od každého trochu. Závislost na heroinu, které zpěvák zvolna propadl, také vykonala své. Vylučuje to ovšem možnou genialitu hudebníka a zároveň díla samotného? Ovšem že ne, stačí zapátrat v minulosti i tehdejší budoucnosti... Joy Division a album Closer, legenda legend Queen a album Innuendo - ozvěny lidského utrpení či blížícího se konce, vtištěné do jednoho z nejkrásnějších odkazů, jaký po sobě může člověk zanechat - do hudby...ale také připomínky lidské pomíjivosti. Ono období, kdy se Rozz věnoval již výhradně svým sólovým projektům (původní Christian Death zanechal připojivšímu se Valorovi, který byl v následujících letech vedoucí osobností Christian Death), ovšem neznamenalo jen tvorbu tak trochu nehudební. Premature ejaculation, v blízké době totiž zakládá s ďábelskou Evou O´, svou budoucí manželkou (vzali se v roce 1987) jemněji laděný Shadow Project.

Z kapsy vytahuji přehrávač, abych předchozí chaos vyměnil za zvučný Evin vokál, Rozzova básnického ducha a vláčně smyslné melodie zmíněného projektu. Po příjemné relaxaci na vlnách mé oblíbené písně By God se nejen duchem vracím opět k Christian Death. Že Rozz Christian Death opustil? Ach ano, ovšem po nabídce Cleopatra records Rozz společně s Evou O´ Christian Death revitalizuje a pokračuje v jemnějším tónu, jaký nastolil v Shadow Projectu, ale také například už v albu Christian Death - Ashes. Zatímco stále tvořící Valorův Christian Death směřuje k daleko agresivnějšímu a psychedeličtějšímu zvuku, Rozz dává naplno volný průtok svým básnickým choutkám, které se po chvilce strávené s albem The path of sorrows zmocňují i mne.



Sedím na zastávce, dalších pár myšlenek prolétne hlavou. Jakým talentem musí být člověk obdařen, aby dokázal dlouhá léta tvořit obdivuhodná díla, aniž by ztratil na lesku či upadl v smrtelnou agónii stárnoucího umělce, kterého múzy dávno opustily? Ba naopak, aby i po letech hudebních úspěchů dovedl tvořit jedno skvělé album za druhým, lhostejno zda se necháte unášet tesknou melancholií alba Atrocities či zmíněným The path of sorrows? Vždy vás zamrazí v zátylku jemný dech tajemných krajin, kam doposud vkročila jen málokterá lidská noha. Na rozdíl od silně deathrockových prvoděl Christian Death, v nichž slyšíte výrazný odkaz punku, v dílech novějších Rozzův hlas příjemně hladí a realitu všedních dnů nechává kdesi v dáli, odkud na vás běžní smrtelníci nikdy nedohlédnou. Přináší úlevu po únavném dni i jemný balzám v podobě duševní masáže.

To už se ovšem o slovo hlásí temný kabaret alba Dream home heartache, společného dítka Rozze a Gitane Demone. Při první skladbě A world apart propadám podivnému veselí a vydávám se směrem k zšeřelým ulicím večerního Kladna. Jen si posmutněle říkám, proč mi sudičky také nepřiložily do vínku trochu toho hudebního talentu. Co naplat, jakoby z dáli se plíží strhující potemnělé zvuky písně Dream home heartache, abych vzápětí propadl nostalgii s nádhernou skladbou Flowers. *"This is my favourite sad story, forget me not or I'll forget myself..."*. Věděl snad Rozz už tehdy, že si touto skladbou píše memoriál? Kdo ví. Cesta mě zavádí k památníku obětí druhé světové války. Mrtví nemluví.

Prvního dubna 1998 byl Rozz svým spolubydlícím nalezen oběšený ve svém pokoji. Prohlubující se deprese a drogová závislost vykonaly své.

Život - nekončící koloběh, kdy lidé přicházejí a zase odcházejí. Někteří brzy upadnou v zapomnění, jiní dosáhnou nesmrtelnosti v duchu moudra starých sumerských eposů. Alespoň na čas, pomíjivé je vše. Pomalu se zvedám k odchodu. Blíží se půlnoc. Vysoko svítí měsíc blízký úplňku a tichem se táhne hlas osiřelé Gitane Demone prozpěvující *"I lost my friend to heroin..."*

mohlo by vás také zajímat

Komentáře

Kvalitní článek,který působí trošku,jako povídka a recenze v jednom,navíc autor těží s momentálních pocitů,což je mě velmi sympatické a vzhledem k tomu,že píši,tak se dokáži do zmíněných pocitů přímo vžít,skvělá práce i s hlediska informací,pro ty co by se chtěli o Rozzovi,něco dozvědět.Pěkné Shadow.Pozdrav od Boba :-P
Myslím, že to je tak krásně napsané, že se do toho dokáže vžít kdokoli (a nemusí kvůli tomu nějakým aktivnějším způsobem psát). Opravdu moc krásné a doteď jsem moc vděčna, že mi Christian Death autor představil. A co se týče myšlenky: "Jakým talentem musí být člověk obdařen, aby dokázal dlouhá léta tvořit obdivuhodná díla, aniž by ztratil na lesku či upadl v smrtelnou agónii stárnoucího umělce, kterého múzy dávno opustily?" touhle otázkou se ptám velmi často.. člověk by mnohdy ani neřekl že je/bylo na světě takových lidí (nejen hudebníků) spousty. Prostě a jednoduše je to obdivuhodné...
Nádherný článok, Shadow. Vlastne napísal si to veľmi zaujímavou formou - úplne inak, ako som očakávala, keď som videla nadpis. Je to všetko veľmi smutné, ale Rozz je stále s nami. Stačí hľadať v jeho tvorbe odkazy, aspoň tam je so mnou a inými fanúšikmi hoci aj každý deň. Flowers...všetky slová mi došli... I should just fade away like a flower... Ďakujem za tento článok...

Přidat komentář

Zadej správnou odpověď.